Měsíc: Květen 2021

aneb  Jak se rozpohybovat

Je konec března 2021, všude je ještě vše zavřené. Ani to jaro se k ničemu nemá. A já sedím doma a jsem celá nervózní, že prakticky víc jak rok přešlapuji na místě. Cítím se otupělá, bez elánu, zatučněná a otrávená sama ze sebe. Už celý měsíc čekám, že budu moct zase pracovat. Že se můj život zase vrátí do aktivních kolejí. No ale vypadá to, že do starých kolejí se život už opravdu nevrátí. Bude třeba hledat nové cesty, nové postupy, nový životní styl. To vše si uvědomuji a mám i nápady. Jen nemám energii se vzchopit k akci.  

Přemýšlela jsem a přemýšlela. Vracela jsem se v myšlenkách do minulosti, kdy byla podobná období. Kdy jsem nevěděla kudy kam. Co jsem udělala? Co se stalo, že jsem se zvedla a nastartovala?  A vtom mi to naskočilo. Celý rok jsem stále jen ve své hlavě. Jen přemýšlím. Nic nedělám. Nemohu se „hnout z místa“, takže musím zapojit tělo. Potřebuji pohyb a nějaký pořádný.

Tak jsem v pondělí 29.3.2021 v 6.30 hod. vyrazila běhat. Řekla jsem si, že nebudu myslet na to, že někdo řekne, že mi přeskočilo. Ani se nebudu zabývat tím, jak mi to půjde, a jak při tom vypadám. Bylo mi jasné, že běh to bude zatím jen v mé hlavě. V reálu budu ráda, když alespoň trošku zvednu nohy a zadek. Boty na běh mám a bunda zatím stačí stará.

Moje obavy byly velké. Začínám běhat po 29 letech. Dají to kolena, klouby, nohy, plíce? Pořád jsem si musela opakovat, že to nebudu dopředu řešit. Prostě „nezkusíš – nevíš.“ Poběžím, dokud budu moct. Prostřídám to s procházkou a poběžím po pěšince. Po asfaltu dám procházku. To by moje zlenivělé tělo mělo zvládnout.

První dny jsem si připadala jako brontosaurus. Při každém došlapu duněla země. Zadek, jsem měla pocit, že váží tunu. Po chvíli snažení jsem nemohla zvednout nohy. Musela jsem střídat kousíčky běhu s chůzí. Až mě zaskočilo, jak moc to nejde. Vždyť jsem kdysi přece tak krásně a ráda běhala. Řekla jsem si:  „dám tomu týden, pak se to určitě zlepší“. Dokonce i příroda byla proti mně. Ráno byla námraza, ledový vítr bral dech. Týden uběhl a já na své kondičce necítila nijaké zlepšení. Nohy jsem musela masírovat, abych mohla v noci spát. Dvakrát jsem musela vynechat, protože se ozvalo citlivé kolínko, abych je nerozdráždila. A dvakrát jsem to vzdala kvůli dešti. Některé dny jsem byla tak unavená, že jsem se celý den jen ploužila. Psychicky jsem se však den po dni cítila čím dál líp. To mě motivovalo, a tak jsem vydržela.

Koncem dubna se příroda umoudřila. Jsou nádherná rána. Minulé týdny sluníčko. Vše se den po dni víc a víc zelená. Rozkvétají stromy, kytky, a já si běžím kolem potůčku. Říkám „běžím“. To je pořád ještě ambiciózní prohlášení. Úseky běhu se ale každý týden prodlužují. Taky už nefuním jak lokomotiva. I ty nohy přece jen už zvednu lehčeji. Ještě bolí, ale už je to snesitelné. Tuhle svítilo sluníčko a já viděla svůj stín. Vypadalo to, jako kdyby běžel po zadních nohách medvěd. K ideálu ladně běžící vysportované ženy to tedy zatím opravdu mělo hodně daleko.

Motivující je však ten přínos. Vstávám teď už v půl páté, odcvičím, vysprchuji se a v půl šesté vyrážím. Mám moc ráda rána a časné vstávání celkem dobře snáším, ale hlavně, v té době tam ještě nejsou pejskaři. Jsem „na světě“ sama a užívám si to. Vnímám slunce, vodu, zeleň, květy, v dálce domy s lidmi. Celé probouzející se krásné ráno. Po celý den pak mám plno energie. Vrátilo se mi nadšení ze života. Únava zmizela.  Spát mi stačí jen šest hodin a jsem svěží. Za den udělám tolik práce, že tomu ani nemohu uvěřit. A hlavně mám opět chuť do aktivit, do změn, do užívání si života.

Tím to ale u mě nekončí. Do pohybu jsem se nedala jen já. „Do pohybu“ se dalo vše kolem mě. O tom více v příštím blogu.

Pokud taky běháte, pustili jste se do nějaké nové aktivity, anebo jste udělali ten první krok na cestě k vymanění se z nevyhovujícího modelu, připojte se prosím v komentářích na FB se svými zážitky. Moc uvítám, když poznám další lidi na stejné vlně. Těším se na Vás a Vaše poznatky.

aneb  Co rok dal a co rok vzal

Před rokem a půl jsem strašně toužila po změně.  A tak jsem opatrně začala se změnou v mém malém světě. Řekla jsem si, že do začátku bude dobré obohatit ty malé denní zážitky a zavézt do života určitý řád a rituály. Znovuobjevit staré zvyky a užít si je. A sdílet, kdyby někoho dalšího ještě oslovily.  Jenže v březnu přišla pohroma – „kampaň coronavirus“.  A vše se změnilo. Těch změn bylo tolik, že všechno ostatní bylo zcela bezpředmětné.

Rozhodla jsem se, že si zachovám zdravý životní styl a svobodné uvažování a přečkám.  Moje práce byla mezi zastavenými činnostmi, můj příjem skončil. Situace se však mnohem víc než mě dotkla mých rodičů a dětí. Dětem jsem dala důvěru. A zvládly to. Ale rodiče mě potřebovali. A tak mojí hlavní činností bylo zajistit a zpříjemnit jim život v této těžké, stresující a osamělé době. Nákupy, vaření, pomoc s domácností a se zahradou, podpora.  Moje maminka to neustála. Zemřela 25.1.2021. Od září, když se pro ni svět jejích dětí, vnoučat a pravnoučat znovu uzavřel, odcházela. Už tady v tom žaláři nechtěla být. Můj taťka, který to vzal jako výzvu k přežití kvůli ní, to nesl statečně. Až po jejím odchodu se jeho svět zhroutil.

To je to, co mi rok vzal. Vzal mi svobodu, maminku, štěstí rodičů, důvěru v bezpečí v této zemi a na světě vůbec

Druhý pohled je, co mi dal.

Dal mi uvědomění.  Svoboda. Uvědomila jsem si, že ona až zas tak moc nebyla, jak jsem si myslela. A teď se jen ukázalo, jak vlastně málo jí máme, když přijde „na lámání chleba“.  Ta touha po změnách. To byla vlastně pohodlnost. Nic se nedělo. Já jsem nebyla nucena o nic usilovat, a tak jsem byla nespokojená. Moje babička tomu říkala „pálí ji dobré bydlo“. A taťku jsme se sestrou skoro čtvrt roku „podržely“. Teď už věřím, že přežití zvládne, když nás bude mít za zády. A věřím, že až tu obrovskou bolest čas utlumí, bude zase rád na světě. Maminku mi už nikdo nevrátí.  Jsem si jistá, že kdyby toto nebylo, byla by tu s námi ještě několik roků. Bolí to moc, ale snažím se to brát jako osud. Asi to tak mělo být. A pro ni to bylo vysvobození. V osamění moc trpěla. 

No a ten zdravý životní styl. Ten si myslím, že se podařilo udržet, co to šlo. Po stránce duševní, duchovní i fyzické. Dokonce i po stránce zdravé výživy. Bylo třeba vařit rodičům, maminka už to nedávala, a tak jsem jim vařila zdravá a stará dobrá jídla, na která jsme byli v rodině zvyklí. Hlavně si užili ty „sváteční“, které se kdysi vařily jen na neděli a oslavy. Celý život na sobě moc šetřili. Pořídili jsme jim nové spaní, nějaké pěkné oblečení, posezení venku, se sestrou dělaly generální úklidy, nachystaly pouť, vánoce, narozeniny. Maminka říkala, že se má jako anglická královna a mě to vždycky až bolelo, jak strašně moc je skromná, a jak málo luxusního si toho v životě dovolila. Byl to pro mě rok naplněný intenzívním krásným soužitím s nimi. Přinesl mi obrovské citové bohatství – zážitků, lásky a vděčnosti.

Dokonce jsme zvládli i dovolenou, když se to v létě uvolnilo. Byli jsme v Krkonoších s dcerou, vnučkou a jejich mazlíčkem Chanelkou.  Moc jsme si to užili. Byla to nová a krásná zkušenost. Poslední roky jsme trávili dovolenou s manželem jen sami. Dovolená s holčičkami bylo něco úplně jiného.

V létě jsem dokončila studium kineziologie Three In One Concepst. Mám obrovskou radost, že jsem se rozhodla závěrečný maratón dát o prázdninách.  Vše se na podzim zase zavřelo a kdoví, kdy bude další termín.

V srpnu jsme si užili i setkání s celou rodinou. Bylo jasné, že je to poslední šance se do konce roku ještě sejít a tak jsme 23.8.2020 oslavili moji a Rudolfovu rubínovou svatbu, 40 roků dcerušky Barunky a 11 roků vnučky Barborky.  Vše najednou a všichni. Naposledy i s maminkou.

*ty úžasné dorty jsou dárek od mé sestry Maďulky. Je to umělkyně.

A přišlo nové uvědomění. Život jde dál. Je jen na mě, co z něho využiju, a co si užiju.  Je spousta možností, i když se vše kolem mě otočilo o 180 stupňů.  A čas strašně moc utíká. Vlastně ta „corona“ mi skutečně „nastavila zrcadlo“.  Najednou vidím svůj život, svět a lidi kolem tak nějak jinak. Ukazuje se jeho odvrácená, skrytá strana. Je to, jakoby se otevřela bolavá rána. A já cítím, že je přede mnou spousta práce. Mám úžasný nástroj, kineziologii.  Po celý rok jsem ho využívala pro sebe a své blízké, a vidím, jak pomohl. Je to o posílení sama sebe. O odstranění zranění z minulosti, aby člověk byl schopný čelit přítomnosti, ať se děje, co se děje. A zvládal to duševně, duchovně a fyzicky bez větší újmy, pokud možno i s lehkostí.  Aby měl schopnost a sílu najít ten pro sebe nejlepší přístup k přicházejícím situacím a zvolit to pro sebe nejlepší možné řešení.

Rozhodla jsem se dát to, co znám, co umím, a co vím, že funguje, dál všem, kteří cítí, že to v této době a po všem, co jim přinesl minulý rok, potřebují a chtějí. O tom více v dalším blogu.