O zablokování

aneb Chcete jet po rychlostní silnici anebo po okreskách?

Takže co to vlastně blok je.  A jak se „zablokování“ projevuje v životních situacích.

Blok v naší mysli si můžete představit jako takovou nepřekročitelnou překážku.

Připodobnila bych to k cestování autem. Chci někam rychle a pohodlně zajet. Co udělám?  Vyjedu z domu a najedu na rychlostní silnici. – Představte si novou, úžasnou, perfektní rychlostní silnici, takovou jakou třeba znáte z cest v zahraničí. – V pohodě ujíždím, užívám si rychlost, a za chvíli jsem v cíli.

Nastavení v naší mysli a těle funguje podobně.  Je to jako perfektní rychlostní silnice. Přijde impuls, mozek vyhodnotí pro mě nejlepší řešení a vydá příkaz. Ten dorazí na místo určení, a moje mysl nebo fyzické tělo zareaguje. Vše proběhne hladce a rychle, jako kdybychom super autem vyrazili po té rychlostní silnici.

Neplatí to, pokud jsme se v minulosti v podobné situaci dostali do velkého stresu.  To se stává, když prožijeme emočně silný bolestivý zážitek, anebo ten stres trvá dlouho.  Tyto faktory způsobí, že se v mozku vytvoří blok.

A opět bych to připodobnila k tomu cestování.  Je to, jako by na té rychlostní silnici byla překážka a my museli jet po objížďce. To už jízda není tak rychlá a pohodlná.

Někdy nás objížďka vede na pěknou přímou silnici. To je ještě dobré.  

Tak to vypadá, když se dostaneme do těžké situace, a nabízí se jiné řešení, než jsme původně zamýšleli, ale je pro nás vnitřně přijatelné.  Nejdeme proti svému nastavení. Sice musíme vyvinout větší úsilí, nebo to déle trvá, a nejde to tak hladce a radostně. Ale zvládneme to docela dobře.

Ale, co když nás objížďka vede po špatné silnici?

To je, když nás překážka v mysli vede do improvizací, které jsou proti naší přirozenosti. Například nejsem spokojená s platem v zaměstnání. Jsem plachý člověk a bojím se to šéfovi říct. Pravděpodobně to nějak vykoktám, nebo budu hledat jinou cestu, jak na tu skutečnost upozornit. Možná se vůbec neodhodlám k činu. Budu mlčet, a snažit se sama sebe přesvědčit, že to není až tak zlé.

Může se také stát, že cestování po té objížďce bude tak špatné, že se rozhodnu otočit se, a vrátit se zpět domů. A to i přesto, že jsem do toho cíle strašně moc chtěla jet.

V praxi to vypadá tak, že zkusíme nepřijatelnou situaci řešit, a při prvních nebo velkých těžkostech, to vzdáme.  Vrátíme se zpět do toho svého „starého, ozkoušeného“, ať už nám vyhovuje sebeméně. Anebo se vůbec neodhodláme k činu, přestože uvnitř cítíme, že takhle to dál nejde, a my bychom s tím opravdu měli něco dělat.

Máme tam blok. Vytvořil se někdy v minulosti, nejčastěji v dětství, a blokuje nám svobodné rozhodování po celý život.

V příštím blogu Vám ukážu na příkladu jednoho mého „zablokování“, jak to vypadá a probíhá v reálu. A také si povíme, jakým způsobem se to dá vyřešit. 

Stres v životě II

aneb  Kdy jsme TABULA RASA

V minulém blogu jsem na fotkách nastínila výsledek našeho vnitřního programování, dnes se podíváme na příčinu.

Všechno začíná v okamžiku, kdy se spojí spermie s vajíčkem.  V té chvíli jsme ještě každý z nás jako čistý list papíru – čistá nepopsaná deska – TABULA RASA.  Neseme s sebou určité dědictví po předcích, některá nastavení, ale v rozhodující míře máme právě především ten svůj Dar.  Je to Dar, který jsme dostali do vínku. My nevíme, kdo nás takto vybavil. Dohadujeme se, že Bůh, vesmír, příroda. Ale máme ho. Je to ta naše osobitá výjimečnost. Nadání, schopnosti, možnosti, jedinečnost. Každý sám jsme originál.  A jsme tak vybaveni na svoji vlastní neopakovatelnou cestu životem.

Kdybychom žili v prostředí, které tuto výjimečnost každého z nás podporuje, brzy v dětství bychom objevili, co nám nejlíp jde, co nejraději děláme a co chceme. A to bychom rozvíjeli.  A pak bychom to dělali. Myslím, že bychom byli šťastní, když bychom dělali to, co chceme, jak chceme, a šlo by nám to lehce. Když bychom byli šťastní, rozdávali bychom radost. Šťastný člověk neprudí, neškodí, nemanipuluje. Prostě si to své štěstí užívá. To známe každý z těch chvil, kdy jsme šťastní. Jen se tetelíme radostí a užíváme si danou chvíli. Pokud jsou kolem nás někteří, kteří s námi to štěstí nesdílí, ani je nevnímáme, natož abychom se snažili se o ně nějak zajímat, rozčilovat se s nimi nebo je řešit.  Okolí nás začne zajímat, až z toho svého flow fenomen vypadneme.

Kdy a co se tedy děje, že jsme takoví, jací jsme, a že je v nás tak málo štěstí a radosti?

Je to o popisování té Čisté tabule.  To začíná ihned po početí. A je to popisování jak pozitivní, tak negativní.

Pokud jste se ocitli v bříšku matky, která Vás moc chce, s Vaším otcem se milují, oba se na Vás těší, a ještě navíc fungují v dobrém zázemí a harmonickém prostředí, byli jste počati jako Dítě štěstěny.  Skutečnost je ale taková, že většinou je tam vždy něco neidylického.  Může to být matka, která nechce dítě nebo která je nejistá, chce Vás, ale je plná strachu, jak to zvládne. Může být bez partnera. Může partner být naprosto nevhodný k rodičovství. Nebo prostě nezodpovědný.  Jsme složití tvorové, zatížení spoustou duševních neduhů, a i když se snažíme, to zdaleka nestačí. Je to o energetickém poli každého z nás. Do toho se promítá i to, co nedáváme znát navenek.

Málokdo si uvědomuje, že toto vše dítě vnímá a načítá.  Ještě já jsem se učila, že dítě začne vnímat až po narození.  Výzkumy potvrdily, že je to nesmysl. Dítě vnímá a cítí a ví už v děloze. Dokonce si to i pamatuje.  A tam právě začínají vznikat ta naše omezení. Od první chvíle se do nás zapisuje vše kolem nás. Jak pozitivní, jako štěstí, radost, hudba, smích, tak negativní, jako je ohrožení, obavy, strach.  A my si vytváříme obranné modely proti tomu, co je nežádoucí. To žádoucí samozřejmě přijímáme s nadšením, a když to převažuje, narodí se pozitivně naladěný človíček.

Jde to dál. Prvních šest roků je to v rodině. Je milující? Je harmonická? Je v ní dítě přijímáno a respektováno? Nebo je tam napětí, zlost, násilí, bolest, existenční starosti. To vše utváří celoživotní nastavení. A pak přijde škola. Možná i školka. Ale hlavně škola. Je to o pravidlech, nesvobodě, zařazení do uniformity. Tady se často láme sebevědomí. Ještě další darda je puberta. Zapadám do komunity mladých? Jaké v ní mám místo? Jsou tam obdivovatelé?  Jaké mám zážitky a poznatky na poli lásky a sexu?

V osmnácti letech už jsem prakticky hotový jedinec. Od této chvíle je nastavená hlavní škála modelů mého chování. Pokud jsem v situacích, kde se cítím jistě nebo alespoň volně, jednám podle vědomé mysli,  tzn. rozmyslím si, vyhodnotím nejlepší řešení a jednám. Jakmile se dostanu do stresové situace, nastupuje podvědomá reakce.  Je to jako u oblečení. Zahalím se do toho, co mě chrání před špatným počasím a následným onemocněním. Tady podobně, zahalím se do určitého modelu chování,  který mě chrání před nepohodlím a vnitřním zraněním.

Proč?

Protože se nám to v minulosti osvědčilo, a tudíž to má prioritu, a automaticky to naskočí. V té chvíli nejsme schopni zapnout vědomí a rozhodovat se.

Určitě to znáte. Někdo Vás slovně napadne, a Vy nejste schopni  se ohradit. Nebo něco řeknete, a pak přemítáte, že jste to měli říct jinak. Já jsem vždy co nejrychleji, bez možnosti rozmyslet se, odsekla. V míň stresových situacích jsem opět bez rozmyšlení vyhověla.  Už jen, aby ten nepříjemný okamžik byl za mnou, za každou cenu. Nadělala jsem si tím samozřejmě plno problémů, protože jsem neodmítla, co jsem měla, nebo udělala, co neměla. A vždy to bylo ve prospěch toho druhého.  Nemohla jsem si pomoct.  Ať jsem se snažila, jak chtěla, zastavit se, zapnout mozek, a pak teprve reagovat, nešlo to. Prostě mi to „vylítlo z pusy. To nutkání utéct od toho se nedalo překročit.

Ten model je o to silnější, čím častěji jsme v minulosti stejné nebo podobné stresové situací čelili.

Takže vlastně navenek to „zvládáme“.  Jenomže ten nepříjemný prožitek je energie a ta se neztratí. Zůstane skrytá. S každým dalším takovým zážitkem roste. A následně třeba povede k tomu, že se budeme určitým situacím nebo lidem i vyhýbat.  Je to obrovské omezení v životě.

A původcem toho jsou právě bloky v mysli.

Kde se tam vzaly? 

O tom si popovídáme příště.


Každý přicházíme na svět jako čistý list papíru, jako TABULA RASA. Život nás „popíše“.  Ale my máme v rukách možnost, to vymazat, a napsat pokračování tak, jak chceme dle přání svého srdce.

Stres v životě – I

aneb  Jak to vypadá v reálu

STRES

Toto slovo poutá naši pozornost snad každý den. Někdy je to osobní setkání se stresovou situací, jindy jen slovo, které zazní na sociálních sítích, ve sdělovacích prostředcích, vykoukne na nás v tisku. Každý máme vlastní zkušenosti s tímto fenoménem. Víme, jak na každého z nás působí, co s námi dělá, jak ho zvládáme, i jak jsme proti němu odolní nebo neodolní.

Chtěla bych Vám v následujících článcích nabídnout trošku jiný pohled na „stres“ a jeho vliv a dopady do našich životů.  A dát Vám náměty k zamyšlení. Budou to postřehy z mé osobní zkušenosti a to, s čím se setkávám ve své práci.

Nejdřív bych Vám pověděla krátký příběh.

Bylo nebylo.

Narodila se holčička. Všichni se na ni těšili a měli ji moc rádi. Maminka, tatínek, obě babičky a dědeček.


Na této fotce je s babičkou.  Je to šťastné dítě. Z očí jí přímo září sebevědomí, nadšení a důvěra v bezpečí a radost ze žití na této zemi.

Čas běžel. Rodiče se měli velmi rádi a měli velmi rádi tuto holčičku.  Ale poměry v rodině byly složité. Bylo to v šedesátých letech, po měně, chyběly peníze na rozestavěný dům, muselo se moc šetřit, moc pracovat. A v té době navíc ještě přišel na svět chlapeček, onemocněl a rok bojoval o život. Maminka byla utrápená, často plakala a oba rodiče byli ustaraní a přetížení.

Holčička byla velmi „rozumná“.  Tak to říkali.  Že už jako maličká byla samostatná a rozumná jako dospělý.  Že s ní nebyly žádné starosti. Že o ní ani nevěděli.


Na fotce vidíme zaraženou, mírně nejistou, tichou a málo veselou holčičku. Vypadá mnohem starší než na pět let. Tolik jí tehdy bylo.

A přišla škola. Holčička se do školy moc těšila a ve škole se jí moc líbilo. Byla naprosto nadšená, když se naučila číst. Přečetla, co doma našla. Přes prázdniny po první třídě přečetla všechny učebnice do druhé třídy a všechny knihy a časopisy, co kde našla. Strašně se těšila i do druhé třídy. Pak se ale něco stalo.  Neví co, ale od té doby už si nepamatuje školu. Zůstala premiantka, ale už tam byla tak nerada, že vytěsnila i vzpomínky.


Na fotce ze základky vidíme už značně nejistou dívenku.  Jakoby pozorovala a zvažovala, co může říct, co může udělat, jak se postavit a tvářit, aby jí někdo nevytkl, že je to špatně.
A je smutná.


A toto je právě to, co s námi dělá život. Začínáme jako nadšení, sebejistí a šťastní jedinci. A pak, jak nás potkávají střety s realitou, toto nastavení ztrácíme. Tato holčička měla ještě poměrně dost štěstí. Narodila se jako chtěné dítě, milované dítě a opečovávané dítě. Přesto těžké chvíle, kterými rodina procházela, a následně školní direktiva, nalomily jejího svobodného ducha, a to na celý život.

Ta holčička jsem byla já. 

Po celý život jsem se pak už potýkala s přílišným respektem k „autoritám“ všeho druhu: k příkazům, lidem, pravidlům i zvyklostem.  Se zvykem postavit vždy potřeby druhých před ty svoje. A se snahou zavděčit se všem, aby byli spokojení a kolem mě bylo hezky a příjemně.

Poprala jsem se s tím. Naučila jsem se tvářit příjemně a sebejistě v každé situaci. Naučila jsem se najít si ve všem nějakou radost a nějaký vyšší smysl. Na náročné výzvy jsem se precizně připravila.  Takže jsem uměla dosahovat i vysoké cíle. Naučila jsem se „číst“ v lidech a předcházet problematickým reakcím.  Byla jsem úspěšná a relativně oblíbená.

Ale nebyla jsem to já. Mezi lidmi jsem se necítila volně. A já mám lidi ráda, a potřebuji cítit sounáležitost. Na světě jsem se necítila bezpečně.  Ani ve společnosti, ani po stránce hmotného zajištění, přestože jsem si splnila své i hodně vysoké cíle.  

A v sobě jsem se už vůbec nevyznala.  Naučila jsem se v každé činnosti a ve vztazích najít něco, co by mě těšilo, ale vnitřně jsem cítila, že je to málo. Abych vše zvládla, zakázala jsem si emoce, které by mě mohly oslabit. Odnaučila jsem se i plakat. S tím ale přišla druhá stránka věci. Když se člověk takto obrní a potlačí někde svoji přirozenost, automaticky tím potlačí  druhou stránku své přirozenosti; volnost, nadhled,  umění se radovat a žít naplno podle svého nastavení. Nemůžeme pak využít svoji největší devizu a to jsou dary, kterými nás vybavila příroda.  To, čím jsme každý neopakovatelný a výjimečný.

V příštím blogu si povíme něco o tom, co je za těmi fotkami. Je na nich zachyceno stěžejní období v životě člověka, období od početí do šesti let a první roky ve škole. Tehdy se zásadním způsobem formuje naše nastavení pro celý život.  V tomto článku jsem nastínila to viditelné. Příště si povíme o tom, co se tam s námi děje uvnitř nás.

O kineziologii One Brain

aneb Co, že to vlastně dělám

„Jak se máš?  A co děláš?“  Když se potkáme se známými a mezitím uběhl nějaký čas, standardně zazní tyto otázky.

Jak se mám? – Skvěle!  (Opravdu! ) A co dělám?  – A tady mám problém. Většinou říkám, že pracuji jako kinezioložka. Někdo ví, ale většinou ne. Tento obor není moc známý. Málokdy je odezva, že ano, to znám, zkusili jsme, vyřešilo to a to. Většinou se optají, co to vlastně je a já vysvětluji. A těžko. Několika slovy to nevysvětlím. Stejně, jak není možné několika slovy říct, co dělá učitel, doktor atd.

A tak jsem se rozhodla, že budu o tom psát. Kdo se tedy chcete se seznámit s kineziologií v mé praxi a s tím, co by Vám mohla přinést, sledujte moje blogy. Budu je dávat každou středu na FB a současně budou uloženy na mých www stránkách , pro případné pozdější využití.

Dnes tedy o Vzdělávacím systému a metodě ONE BRAIN pro práci se stresem v oblasti specializované kineziologie.  Tak přesně se jmenuje náplň mé profese.

Určitě jste se každý setkali s různými technikami „práce na sobě“. Tím myslím techniky motivace k úspěchu a dosažení cílů, uvolňování napětí, programování k výkonu, nebo práce s energiemi, meditace atd. Je toho spousta a spoustu z toho jsem i sama zkusila a praktikovala. S větším, či menším úspěchem. Tehdy jsem si myslela, že je to tím, že třeba nejsem dost vytrvalá, dost schopná, dost uvolněná, příliš racionální – prostě chyba někde u mě, a proto mi to ne vždy fungovalo.

Dnes vím, že je to tím, že každý z nás potřebuje něco jiného. A hlavně, každý z nás potřebuje nejdřív uvolnit bloky, které během života „vytvořil“, a které mu nedovolí překročit zónu bezpečí.

Zónou bezpečí označuji naše zažité modely myšlení a jednání, které se nám v minulosti osvědčily, a kterých se držíme, protože se domníváme, že nás chrání před selháním, bolestí, zklamáním atd., tak jako tehdy. Fakt je ale, že nic není neměnné. Změnilo se naše okolí a změnili jsme se v čase i my. A tyto zkostnatělé modely už pro nás často nejsou tady a teď tím nejlepším řešením.  Potřebujeme se přizpůsobit nové realitě. Ale tyto modely nás drží a nedovolí nám vykročit z toho svého „zažitého“ a udělat změnu v tom, co nám nevyhovuje, ať už je to v oblasti vztahů, práce a čehokoliv, co se nás týká. To je jeden aspekt. Ten zasahuje naše myšlení.

Druhý je ten, že většina těchto modelů myšlení a chování se vytvořila jako obrana proti stresové situaci. A tím je spojena se zablokovaným stresem v těle. Určitě to znáte, když se něčeho bojíte, třeba zkoušky, letu v letadle, tmy.  Já jsem se bála neznámých velkých psů. Když se někde vyřítil velký cizí pes a běžel ke mně, udělalo se mi špatně, ztuhla jsem strachem, vyskočil mi pot, vnitřní třas, prostě děsná reakce, a já nemohla s tím nic dělat. Mohla jsem jenom řešit vnější vlivy. Nechodit na procházky, kde hrozilo nebezpečí volně pobíhajících psů, nechodit venčit našeho pejska a nejraději, když už jdu na procházku, nechodit sama. Bylo to trauma ještě z dětství a jsem neskutečně šťastná, že se mi to podařilo odstranit. Protože já jinak mám psy a zvířata vůbec moc ráda a ten iracionální strach mě moc omezoval.  Takových malých i velkých traumat, ať už se týkají zvířat nebo lidí nebo situací, do kterých se dostáváme, má každý z nás spoustu.  A ty nám nedovolí svobodně a bez přemáhání se radostně žít a reagovat. Prostřednictvím tělesných symptomů nás svazují a omezují.

Co s tím?

Je spousta technik. A fungují. Ale, co když prostě nemůžu.  A právě tady mě oslovila kineziologie. Protože navzdory jakémukoliv modelu myšlení, který si držím, a který mě omezuje, mohu se v mysli vrátit do okamžiku příčiny a tento model přeprogramovat podle svého současného uvědomění  a přání. Dojde k uvolnění zablokovaného stresu a vrácení do původního stavu. Je to úžasná úleva v mysli i na těle.

Ve své poradně se nejvíc setkávám se strachovými modely. V dnešní těžké době, je to mnohem aktuálnější téma díky tomu, co proběhlo poslední dva roky a co stále trvá. Téma, se kterým lidé přichází, většinou kompletně nevyřeší jeden odblok, to jen výjimečně. Ale už po první poradně bývá standardně úleva. Obzvláště u dětí.

A navíc jsou to velmi jemné techniky. Trošku „povídání“ a trošku „cvičení“. Celý proces si každý řídí a dělá sám, podle toho, jak to jeho tělo v dané chvíli cítí a zvládá. Já ho pouze provázím technikami na uvolnění napětí a následně při uvolnění zablokovaného traumatu a přeprogramování na pozitivní řešení.

V příštím blogu bych se ráda zaměřila na stres a nastínila, jak si právě technikami kineziologie One Brain můžete pomoct. Dokonce i sami. Stres je hlavní téma. Myslím, že je to alfa i omega většiny našich potíží. Obzvláště v této době.

Kineziologie One Brain je cesta k sobě, k využití svého potenciálu, k radosti, naplnění a úspěšnému životu.