Měsíc: Září 2022

aneb Co vše se za tím skrývá

V minulém blogu jsem vyprávěla jeden příběh z dětství. Stalo se to ve věku do šesti let. Tato část života je pro naše celoživotní nastavení zásadní. Podívali jsme se také na to, co to znamenalo v dané chvíli, jaký to mělo dopad, a nastínila jsem dva možné způsoby, kterými jsem to řešila. Dnes bych Vám na tom příběhu demonstrovala, jaké mohou být další dopady, takových stresových chvilek.

Vyprávěla jsem o svém stresu z telefonování. Kde se vzal, proč se tam vytvořil blok, a co to pro mě znamenalo. To vše se ale týkalo pouze telefonování, kdy člověk něco zařizuje, vyřizuje, požaduje nebo reklamuje.  Když vykecávám s kamarádkami, dcerami, známými, tak to nejsem k zastavení a o tom, že držím telefon ani nevím. A jsme u toho. Vlastně nešlo o telefonování jako takové. A já teprve po odblokování jsem si uvědomila, jak tento blok souvisel s mnoha dalšími omezeními, které najednou, jako zázrakem zmizely nebo se alespoň zmírnily. Tehdy se mi vlastně také zablokovala volnost v „požádání o něco“ a „odmítnutí něčeho.“

Jeden příklad.

Před několika týdny jsme si s Rudolfem vyjeli na výlet po Náměšťsku. Byl to takový nostalgický výlet. Tam jsme totiž v počátcích našeho manželství bydleli. Projeli a prošli jsme si známá místa. Podívali se, co se změnilo. No a stavili jsme se Na vyhlídce na oběd. Já jsem si objednala salát Cézar. Byl výborný, ale byl bez kuřecího masa, které tam mělo být. Tak jsem přivolala číšnici a upozornila na to, že tam to maso chybí. Ona úplně ztuhla a rychle odběhla.  Za chvíli mi je přinesla se spoustou omluv. Když jsem se tomu zasmála, že se prostě takové věci stávají, uvolnila se a rozzářila úsměvem.

Řeknete: normální situace. Určitě pro mnoho lidí. Ale pro mě by to byl ještě před několika lety velký problém. Nevím, jestli bych se tehdy vůbec odhodlala to reklamovat. Asi bych to prostě snědla a vnitřně se přesvědčovala, že i bez toho masa je to dobré. A pokud bych se přece jen odhodlala, tak bych to řekla s takovým napětím v hlase, že by celá ta situace byla velmi nepříjemná mě i jí. Pár dní jsem se k tomu v myšlenkách vracela. Bylo to pro mě nové. Reklamace, a vlastně mi to vůbec nevadilo.  Jednala jsem volně, přirozeně.

Uvědomila jsem si, jak vše souvisí se vším. Jak jedno zablokování ovlivní spoustu dalšího. Já si původně nechala odblokovat telefonování, protože mě omezovalo, že cítím napětí, když mám něco telefonicky řešit. To skutečně zmizelo. Od té doby to zvládám lehce.  S tím však přišly další změny. Najednou automaticky a bez vnitřního napětí dělám i mnohé úkony, kterým bych se v minulosti vyhýbala nebo se na ně připravovala. Jako: říct si o informaci, říct si o pomoc, když nestíhám nebo nezvládám, odmítnout, co se mi nechce udělat, říct co se mi nelíbí, požádat o radu… Dřív bych spoustu z toho neudělala, protože bych měla strach, že budu odmítnutá, nebo budu vypadat neschopná, anebo mi bude trapně.

Jak to vypadá v „hlavě“?

My těch vjemů přijímáme každou vteřinou spoustu. Náš mozek je vyhodnotí a reaguje. Pokud to jde hladce, přirozeně – je to jak na obrázku 1.  Pokud však je tam překážka (stresový moment), musíme reagovat podle náhradního modelu. Současně s tím se také ovlivní i naše reakce na další a další vjemy, obrázek 2.

Ty náhradní modely myšlení a jednání nám pak už zůstanou zakotvené. Takže v různých podobných situacích v budoucnu už vždy podvědomě jednáme podle nich. Člověk je úžasný výtvor přírody. A jakékoliv ovlivnění přirozenosti znamená zásadní zásah do celé jeho existence.

Zkuste si teď promítnout některé ze svých vlastních omezení nebo strachů.  A teď si zkuste představit, kdybyste to neměli. Co byste udělali?  Co by Vám to vyřešilo? Jak byste se cítili?

V příštím blogu bychom se podívali ještě jednou a z dalšího úhlu pohledu na stres. Ten způsobuje veškeré naše bloky, protože nám bere v dané chvíli svobodu v rozhodování. Podíváme se, jak na nás působí, a co se v nás děje. A také si řekneme něco o tom, co potřebujeme v různých stádiích působení stresu pro sebe udělat jako okamžitou pomoc.

aneb Co všechno s čím vším souvisí

Dnes tedy můj malý příběh z dětství, kdy mi vnější okolnosti nedovolily reagovat tak, jak jsem vnitřně a bytostně potřebovala.

V době mého dětství byl v naší vesnici jediný telefon, obecní. Byl v domě nějakého toho předsedy a všichni tam chodili telefonovat. Moji rodiče tehdy stavěli dům a často bylo třeba něco telefonicky domluvit.  Fungovalo to tak, že někdo z toho domu došel k nám a řekl, že máme telefonát. Maminka šla s ním a telefonát si vzala.

Jednou taťka volal, a ona nemohla k telefonu jít. Tak poslala mě. Byla jsem malá, ještě jsem nechodila do školy. V tom domě měli zlého psa, to bylo první, čeho jsem se bála. Ale byla jsem poslušná, tak jsem šla. Zvedla jsem odložené sluchátko, jak mi řekli, ale nic jsem neslyšela. Zkusila jsem do něho mluvit, ale nikdo neodpovídal. Tak jsem tam chvilku přešlapovala a pak jsem šla domů.  Za nějakou dobu přijel taťka. Musel se omluvit z práce, přijet několik kilometrů domů. Už nevím, jak to probíhalo. Vím jen, že byl moc rozčilený a zlobil se na mě, že jsem to nezvládla.  Zbytek jsem vytěsnila.

V pozdější době jsem opět byla občas vyslaná k tomu telefonu. Podrobnosti si nepamatuji. Jen vím, že jsem se vždy bála toho psa, a že jsem se strachem zvedala to sluchátko. Myslím, že jsem to ale vždy zvládla, protože si nevzpomínám, že by se ten pocit bezmoci, že nic neslyším, opakoval.

Podívejme se na tu situaci z mého dnešního uvědomění. Co se stalo?

1. Přirozená reakce, ta „přímá cesta“ by byla, odmítnout to anebo jít s někým dospělým. Dnes vím, že by to bylo naprosto správné. Na takový úkol jsem byla příliš malá. Do věku šesti let bychom měli být hodně chránění. I přestože to dítě „vypadá“ velmi rozumně a dospěle.

2. Realizovaná reakce, ta „objížďka“  byla poslechnout. Proč jsem to udělala? Proč jsem přistoupila na to, co jsem vnitřně nechtěla? Prvním faktorem bylo, že jsem byla zvyklá poslouchat. Rodiče k nám měli moc pěkný vztah. Snažili se dělat vše pro naše dobro. Ale tehdy vládla hodně direktivní výchova. S dětmi se o ničem nepolemizovalo. Takže, když něco řekli, byl to zákon, a já to automaticky akceptovala. Druhým byla skutečnost, že jsem byla velmi vázaná na maminku, která nebyla moc zdatně vybavená pro těžkosti, které ji potkávaly. A já už jako maličká převzala zodpovědnost za její štěstí a pohodu. To se běžně u dětí stává. Často se s tím setkávám. (Je to proti přirozenému vývoji dítěte). Ta skutečnost vedla k tomu, že jsem nemohla ten úkol odmítnout, i když jsem strašně moc tam jít nechtěla.

Čas šel dál. Vesmír nám vždy posílá to, čeho se bojíme. A tak jsem vždy měla zaměstnání, kde jsem musela hodně telefonovat. A vždycky jsem při tom měla nedobrý pocit.

Šla jsem první možnou cestou. Nacvičit to. Pustila si v pozadí hudbu, naladila se, připravila si text. Prostě naučila jsem se vše podle všech možných doporučení. Jsem vytrvalá, a tak jsem svoje telefonování dovedla k dokonalosti. Dokonce jsem dělala přednášky pro ty, kdo „neuměli“ telefonovat a učila je to. Zdálo by se, že jsem to zvládla na výbornou. Sice s velkým přemáháním a dlouhým cvičením nového modelu, ale úspěšně. Byla jsem na toto svoje vydřené umění patřičně hrdá. Jenže pořád jsem to telefonování strašně neměla ráda.

Toho pocitu jsem se chtěla zbavit. Tak jsem použila druhou možnou cestu. Vyřešit to uvnitř sebe. Nechala sem si udělat odblok. Vrátila jsem se do té situace tenkrát v dětství a z pozice současného uvědomění jsem si ji vyřešila.  Tím jsem přeprogramovala model myšlení. Od té doby telefonuji a neřeším to.  Když si vzpomenu na tu zkušenost z dětství, už je to jen vzpomínka a nebolí. Už tam necítím ten strach ani tu nespravedlnost, která se mi tehdy stala. Už jsem volná a telefonuji lehce, samozřejmě, jako dýchám.

To je právě ten rozdíl, když tyto vnitřní bloky řešíme zvenku, tréninkem, anebo uvnitř, odstraněním a přeprogramováním.

Řeknete si: taková maličkost. Telefonování. Takových příhod z dětství máme každý spoustu.

Ale ono to nebylo jen o tom telefonování.  Nikdy to není jen o tom jednom traumatizujícím zážitku. Vždy když se vydáme po té „objížďce“ místo toho „přímého směru“ dle našeho přirozeného nastavení, zasáhne to spoustu jiného uvnitř nás. A dopad do našeho dalšího života může být i fatální.

O tom si povíme zase příště.