Měsíc: Říjen 2022

aneb Dnes mírně s nadsázkou

A další výtka pro mě. Tentokrát od přítele, kterého si velmi cením:  prý to začíná být už hodně složité.  To jsem neměla v plánu. Jasně problematika je opravdu složitá, a dokonce stále ještě toho moc nevíme. Ale život je jednoduchý.  A moje práce s kineziologií One Brain je o tom, abychom se uměli orientovat v tom, co se s námi děje a uměli snadno, lehce a s nadhledem reagovat. Prostě, abychom naplno žili.

Takže se to pokusím uchopit trošku jinak.

V psychologii se užíval termín osobnostní profil. Lidově se tomu říká „letora“. Je o tom základním nastavení každého z nás. A rozdělení bylo na sangvinik, melancholik, cholerik a flegmatik. Dnes už je to hodně překonané, ale použít se to pořád dá.

Zásadní je, že každý z nás máme v sobě něco z každé této osobnosti. Něčeho víc, něčeho méně, no a pak podle toho svého nastavení, žijeme svůj osobitý život.

Zkusím to názorně předvést na svém vlastním prožitku.

Je nádherný podzim, který přímo vybízí na procházky do přírody. Tak si se tak hezky procházím, kochám se sluníčkem, zlatým listím a nádherně modrou oblohou. Užívám si. To bych mohla dát pod toho sangvinika.  Jsou to silné emoce, prožitky, radost z života (on má i druhou stránku, když se ty emoce zase propadnou), ale tady jsem se opravdu cítila v té přátelské, mírumilovné, optimistické a vstřícné náladě ke všemu a ke všem.

Vrátila jsem se domů a tam jsem měla „pozdrav“. Oznamují mi, že se záloha na plyn zase zvedá, teď o 1300,- Kč měsíčně. V tom okamžiku se ve mně probudil cholerik. A to jsem si ještě vzpomněla, že jeden z lidí, kteří jsou za to odpovědní, mi poradí, že si mám vzít svetřík. Asi si myslí, že mám ještě nižší mozkovou kapacitu, než ona, a že bych sama na takové řešení fakt nepřišla. No mít někoho z nich po ruce, tak jsem v té chvíli určitě nebyla za dámu. Já si totiž teď už emoce dovoluji,  a od přirozenosti jsem značně temperamentní. 

Až vlna mé rozvášněnosti pominula, a zapnula se moje analytická mysl, uvědomila jsem si, že takhle ani už můj celý měsíční příjem na ty platby za energie nestačí. Já vlastním manžela, takže to zadotuje, ale je spousta lidí s příjmem, jaký mám v této době já, a ti už to nemají jak zvládnout. A plavně jsem vplynula do módu melancholika. Přišlo mi líto, že se tohle děje, „užila jsem si“ pocit té obrovské nespravedlnosti a bezmoci. A v myšlenkách prolétly i obavy, co bude dál, co moje děti, co všechny děti, co lidstvo, co planeta Země a tak dále….

Jediné, co se mi ve spojení s tímto prožitkem nějak nedostavilo, byl ten flegmatik. Tam asi moje základní nastavení hodně pokulhává.

A co z toho vyplývá? Asi nejméně moje poradenství potřebuje člověk, který má v sobě hodně sangvinika. A asi nejvíce je to člověk s převahou melancholika. Ale i ten cholerik uvítá, když nebude kvůli každé hlouposti „vyskakovat, jak čertík z krabičky“, a flegmatik si zase může pomoct, aby byl jeho život pestřejší a „živější“.

O tom, co je za tím vším, o energiích a vlivech okolí si povíme příště.

A na závěr ještě vitamín z podzimní procházky, aby se člověk naladil na tu svoji dobrou, radostnou a optimistickou vlnu.

aneb Už konečně kineziologie

Po minulém blogu mi bylo mojí velkou přítelkyní vytknuto:  „Bylo to zajímavé, počtla jsem si, ale kdy už se konečně dostaneš k té kineziologii?“ 

Výtku přijímám. Sice jsem se ohradila, že přece celou dobu vysvětluji, o čem to vlastně je, a že je třeba ty souvislosti alespoň nastínit. Ale má pravdu. Stejně není možné tímto způsobem obsáhnout ani v nástinu celou problematiku. Kineziologie, jako spousta nových odvětví, postavených na posledních vědeckých poznatcích, má holistický přistup k člověku. To znamená, že se nesoustřeďuje jen na jeden problém, ale hledá příčiny nejen v těle, ale i v mysli a duši. A daný problém řeší na úrovni příčin a souvislostí. Opravdu zahrnuje značně široké spektrum zájmu.

Takže čím se to vlastně dnes budeme zabývat?

Jedná se o naše modely myšlení a jednání.  Pan Bruce Lipton, vědec světového formátu, tomu říká programy. Je to možná pro většinu z nás uchopitelnější termín. Protože všichni si dovedeme představit počítač. Ten, když se vyrobí, je jen „bedýnka“. No a pak se tam dodá to důležité:  základní nastavení, pak standardní programy, jaké všichni známe, a pak speciální programy pro odborníky v různých profesích.

Podobně je to i s programy v našem mozku.  A s naprogramováním našeho myšlení souvisí naše chování a jednání ve všech životních situacích. Já je dělím na základní nastavení myšlení a chování a na modely myšlení a chování. Abych to přiblížila, tak to základní nastavení je to, co se na tu naši TABULA RASA (o té jsem povídala v jednom z prvních blogů) „napíše“ v době od početí do cca šesti let. A ty modely, to jsou „programy“, které se vytváří na této bázi.

Naše nastavení, které se vytvoří právě v tom nejranějším věku, představuje naši osobnost. A to nejen vnější aspekty, ale hlavně ty skryté, které nikomu neukazujeme, a často si je ani sami sobě nechceme připustit. Toto naše nastavení je základ. A budu mu věnovat celý jeden další blog, protože se od něj odvíjí všechno další. To jak přistupujeme k sobě. To jak přistupujeme k realitě. To jak jsme schopni fungovat v interakcích. Prostě to, jak prožíváme celý náš život.

A já jsem doposud nenašla žádnou jinou techniku, kromě kineziologie One Brain, která by mi pomohla dokázat něco z toho mého základního nastavení posunout k lepšímu nebo dokonce i kompletně změnit.

A ty modely, to je právě to, s čím se denně potýkáme. Ty, co se nám líbí a vedou k našemu kýženému myšlení a chování, no, tak ty nám opravdu dělají dobře. Ty si užíváme. Hůře přijímáme ty, které nás brzdí nebo svazují.  S těmi se snažíme něco udělat. Překonat, natrénovat opak, v horším případě skrýt tuto svoji slabost nebo neschopnost před okolím. V pro nás nejhorším případě, jdeme do pozice oběti. Já jsem prostě „chudák“, že to nemůžu, neumím, nedám. To není zbabělost. To je normální postup, jak si v tomto svém modelu pomoct. Jak to řešit, aby mě to co nejméně bolelo, a abych s tím vůbec nějak mohla v lidské společnosti přežít. Jsou mnohé techniky práce na sobě, které vám pomohou tyto modely posunout a díky tomu dosáhnout kýženého chování. Pokud je použijete, super. Bude to pro vás velký užitek. Budete schopni ty svoje nežádoucí projevy zmírnit nebo se posunout k zlepšení. Některých modelů se budete schopni dokonce i zbavit.

Ale při kineziologickém sezení se vám mnohé podaří přeprogramovat už na prvním sezení. A na ty hlouběji zakotvené, stačí většinou dvě, tři. V tom je právě ta odlišnost těchto technik od toho, co jsem v minulosti zkusila a absolvovala při práci sama na sobě. Rychlost, snadnost a důkladnost. A ten nežádoucí rys se nahradí tím, který chci, trvale.

Takže a je to tady:  

JÁ JAKO FACILITÁTORKA KINEZIOLOGIE ONE BRAIN VÁS PROVÁZÍM NA CESTĚ PŘI UVĚDOMĚNÍ A ODSTRANĚNÍ TOHO, CO NECHCETE PRO SEBE V TOM VAŠEM ZÁKLADNÍM NASTAVENÍ OSOBNOSTI A V SOUVISEJÍCÍCH MODELECH MYŠLENÍ A JEDNÁNÍ, A NÁSLEDNĚ VÁS PROVÁZÍM PŘI NASTAVENÍ  NOVÝCH PROGRAMŮ DLE VAŠICH SOUČASNÝCH POTŘEB

Chtěla bych zdůraznit, že jsem právě jen průvodce. Ty změny k lepšímu si každý člověk provádí sám. Já ho jen vedu k tomu, aby si uvědomil, co vlastně chce, a co nechce, a pak mu řeknu a ukážu, jak to udělat. Jak použít tu obrovskou sílu, kterou máme každý v sobě. Ten svůj obrovský potenciál, který jsme doposud nevyužili. Prakticky jde jen o to, jak se k tomuto potenciálu dostat a nasměrovat ho pro svoje dobro.

K tomu mám k dispozici mnoho nástrojů. Základem je kineziologický test a techniky na uvolnění stresu ze svalů, to je nástroj z naší západní medicíny. Dále je to práce s energiemi, ta zase je z východní čínské medicíny. A další související techniky, které vzešly z poznatků lidstva z celého světa.

Dnes běžně se setkávám se spojením kineziologie s odstraněním bloků.  Ale to je až ten poslední krok. Nejdříve a nejvíce pracuji se svalovým testem. To je nezbytný nástroj pro diagnostiku toho, co je v člověku v nepořádku. Díky němu můžeme komunikovat s nejhlubšími úrovněmi našeho vědomí, podvědomí a těla, a najít příčinu problému. Svalový test se používá vždy. Dále pracujeme se spoustou vyrovnání na všech těchto třech úrovních, jako například snížení přetížení, vyrovnání spolupráce mozkových hemisfér a další.  No a potom teprve nastupuje odstranění bloků a přeprogramování na vytoužený stav.

A na závěr ještě jeden můj krásný milovaný „vitamín pro duši“

aneb Co to je odolnost vůči stresu

Každý z nás jsme originální, neopakovatelný jedinec. A projevuje se to prakticky ve všem. Tím je řečeno i to, že pokud se dostaneme do náročné situace, každý z nás ji bude vnímat jinak. Na základě toho i reakce na to bude u každého odlišná. Pro uvědomění dané problematiky Vám nabízím další úhel pohledu.

Minule jsme si povídali o tom, co se v nás děje, když přijde stresující podnět. Ta první blesková reakce, horká linka do amygdaly a aktivace mysli a těla, ta proběhne vždy. Pak ale nastupuje druhá fáze, a to je zvážení hrozby v mozku. Tady už jsme odlišní.  Pokud jste člověk, který má vysoký stupeň sebedůvěry, vysoký stupeň sebelásky, a cítíte se v sobě a ve světě bezpečně, budete na situaci pohlížet „s takovým určitým nadhledem“. Váš rozum hrozbu vyhodnotí, a v mnoha případech stresovou reakci zastaví. Vypadá to jednoduše, ale proč to takhle funguje tak málo lidem?  No protože toto je podvědomá reakce. Vychází z našich nastavených modelů myšlení/chování.  Je to autopilot, funguje automaticky, a vědomá mysl na to nemá vliv. Takže pokud v nás převažují modely strachu a bezmoci, spustí stresovou reakci i při imaginárním ohrožení, a my s tím nic nenaděláme. Toto nastavení je zásadní a budeme se k němu v dalších článcích průběžně vracet a uvědomovat si, co každý z nás můžeme v tomto směru pro sebe udělat. I malinký posun tady, pokud se vám podaří, znamená pro vás obrovský posun v kvalitě vašeho života.

No jo, ale co když se necítím v dnešním světě bezpečně? Co když nevěřím, že je zlepšení v mých rukách? A co když ještě k tomu nejsem se sebou spokojená?

Dobrá zpráva je:  JE TO NORMÁLNÍ. Tyto pocity máme v určité míře všichni.

Můžeme s tím něco dělat? Ano. Každý z nás totiž může „pracovat“ na své vědomé mysli. A to je také to, co se běžně doporučuje ke zdravému zvyšování odolnosti vůči stresu. Jsou to všechny možné vědomé techniky práce na svém podvědomí. A pomáhají všem. Něco někomu víc, něco míň, ale je to dobrá cesta. V čem je slabina?  Je to jen pomoc, neřeší to podstatu. Tato cvičení zasahují jen ten pomyslný vrchol ledovce, a tudíž získaný efekt je omezený. A taky to dá hodně práce.  Je to ale práce na sobě, která jde do hloubky, a to je pro nás obrovský přínos. Naše západní kultura je totiž příliš povrchová.  Naše cíle jsou zaměřené na úspěch, krásu, bohatství, uznání, lásku – a to vše chceme dostat zvenku. Jdeme za tím s plným nasazením, protože splnění těchto met nám přináší pocity, po kterých toužíme. Ty pocity však trvají jen chvíli, a my chceme víc a znovu, protože nás trvale nenaplňují.  Tím nám narůstá pocit frustrace, s tím spojený stres a jsme v začarovaném kruhu. Jakékoliv narušení těchto stereotypů nám pomáhá tento kruh uvolnit.

Napsala jsem, že je to dobrá cesta. Ano, opravdu je. Jednak,  že tím vědomě ovlivňujeme podvědomí, takže omezíme nebo i odstraníme některé stresory. Jednak se tím, že víme, že máme k dispozici něco, co pomůže, přepólujeme z distresu do eustresu. Od beznaděje k řešení. A když na tom opravdu pracujeme, tak se nám v mnoha případech podaří tu stresovou reakci brzy zastavit. Tím šetříme síly a nečerpáme své záložní zdroje energie.

Třetí cestou je potom ještě tak zvané „zvládnutí stresu“. Za tím se schovává nepřiznání.  Je to čistě o naší reakci navenek. Tady také mluvíme o práci s vědomou myslí, ale je to o potlačení. Jde o to, naučit se, jak zachovat „kamennou tvář“, jak „nepodlehnout emocím“, jak „být nad věcí“. Obávám se, že pod odolností ke stresu se všeobecně myslí právě toto. Člověk si prostě „namluví“, že chce dobře zvládat stres, že ho opravdu zvládá a trénuje to. Pak skutečně na něm v nepříjemné situaci „není nic vidět“. Vypadá nad věcí, reaguje bez emocí, dá si čas na rozmyšlení…. Uvnitř sebe může být dokonce i se sebou spokojený a hrdý, jak to zvládá. Obávám se, že takhle to dělá většina „úspěšných“ lidí v naší společnosti.  A vím o čem mluvím. Léta jsem takto na sobě pracovala, abych uspěla v ředitelských pozicích.  V čem je problém?  Je to jen model chování. Nevychází z vaší podstaty. A navíc, když se ho naučíte, nejde použít jen v práci. Automaticky ho použijete ve všech životních situacích. Ano, vypadáte, že jste vysoce odolní proti stresu. Což v naší společnosti boduje. Jenže ve vás uvnitř probíhá stresová reakce, ať už venkovní projevy potlačíte sebelíp. A bere vám obrovské množství životní energie. Prakticky se udržujete ve třetím stupni stresu, viz. předchozí článek.

Dobře. Třetí cesta ne. Druhá cesta ano, ale jako doplněk. Takže moje doporučení je první cesta. Změna modelů myšlení a chování.  O tom ale až příště.

Dnes bych s vámi ještě chtěla sdílet jednu techniku z mé Cesty práce na sobě, která se mi moc osvědčila. Všichni chceme mít vyrovnanou, výkonnou a po všech stránkách úžasnou mysl. Jak na to? Připodobnila bych to k tomu, co známe:  Co děláme pro svoje tělo, aby bylo O.K.?  No zdravě ho živíme, cvičíme, chráníme, dáváme mu to nejlepší. Já bych tady zmínila takovou zdánlivě maličkou nezbytnost – vitamíny. Pokud jich máme málo, naše tělo strádá. Pokud je nemáme, je to zlé.

A zrovna tak fungují vitamíny pro mysl. Jsou to právě ty malé drobné radosti kolem nás. Jednou jsem četla o tom, jak se toto vnímání takových okamžiků radosti ze života aktivuje. Je to vnímáním krásy. Ve chvíli, kdy si uvědomíme krásu, vyplavují se nám hormony a spouští se emoce vnitřního klidu, lásky a radosti. A je to jen na našich smyslech. Stačí jen si v běžném denním životě všimnout krásy světa – kytka, drobnost na stole, krásné šaty, krásný úsměv někoho, krásná vůně, krásná hudba. A můžeme si to i sami dodat v podobě věcí kolem sebe. Ale hlavně si toho všímat a uvědomit si ten prožitek. To je to, co každodenně (když si vzpomenu) trénuju, a moc to všem doporučuju. Je to úžasné obohacení. Koukněte na ten nádherný podzim ve venkovním divadle v zámeckém parku.

aneb Co se děje v těle, co to pro nás znamená a co můžeme pro sebe udělat

Nejdříve trošku teorie. Ale opravdu jen trošičku, abychom si mohli uvědomit zásadní aspekt této problematiky, a to je spotřeba energie, a ohrožení z toho plynoucí.

Takže, co vyvolává stres?

Je to hrozba. Něco, co vnímáme jako nebezpečí. Může to být ohrožení fyzické, života, zdraví, zranění (tygr, auto, které se na mě řítí, ruka, která se napřahuje k úderu). Dále ohrožení emocionální. To se především týká vztahů (rozčílený rodič, partner, nepřátelský šéf, kolega). Dále ohrožení našich existenčních jistot (nebezpečí ztráty příjmu, majetku, zdraví). Je to ale také ohrožení, které si ani neuvědomujeme. Ohrožení imaginární (zprávy z médií, hororové a válečné filmy, negativní prognózy).  Tolik hrubý nástin. Prakticky bych to zařadila do kolonky „Současný životní styl“.

Co se v nás děje, když smysly zachytí hrozbu?

V tom zlomku sekundy běží horká linka do amygdaly. Ta zalarmuje ostatní části mozku a ty vyvolají první reakci těla. Říkáme tomu adrenalinová reakce, znamená to úlek, zpocené ruce, zrychlený puls, vzestup tlaku. Toto vše probíhá automaticky, ještě předtím, než si uvědomíme, o co jde.

Teprve po aktivaci strachu se zařadí vědomá mysl.

Pokud to mozek vyhodnotí, že ohrožení není nebo minulo, utlumí amygdalu, a adrenalinová reakce ustoupí. V opačném případě se aktivuje neurohumorální stresová osa (mozková kůra – hypotalamus – hypofýza – nadledvinky – sympatický nervový systém – až k ovlivnění orgánů a tkání). Mozek, který vyhodnocuje zátěž, řídí nejen chování, které má za cíl tuto zátěž překonat, ale zároveň vyvolává v těle fyziologické reakce, umožňující krátkodobě aktivovat rezervy pro útěk nebo boj. Posílí se všechny životní funkce, které slouží k odvrácení hrozby a oslabí se všechny ostatní. Tak, aby člověk měl, co nejvíce síly čelit tomu, co ho ohrožuje.

Posledním krokem v procesu je zpětná vazba do hypofýzy. Tak se reguluje další průběh – pokračování nebo zastavení stresové reakce.

Když toto proběhne, mluvíme o stresu prvního stupně.

Je to přirozená reakce člověka, která nám umožnila přežít, a tělo je na ni nastavené. Když nastane stresující situace, tělo/mozek odčerpávají krev z povrchových částí těla. Prioritou se stává „útok nebo útěk“ a krev se nahrne do svalů, které tuto činnost zajišťují. V tomto stavu klesá mentální aktivita, jsme mentálně, emocionálně i fyzicky strnulí. Člověk je stěží schopen konat.

V tomto stavu, je třeba POSTARAT SE O SEBE.  Zastavit se, dýchat, uklidnit se, napít vody a dopřát si čas k získání ztracené rovnováhy. Nejlepší je vyspat se.

Horší je to, když jsme stresu vystaveni hodiny nebo dny. To už není přirozený stav a naše tělo to těžko nese. Toto období je často spojené s úrazy – tělo nás chce „zastavit“.  Vnímáme „že je toho moc“, jsme hyperaktivní nebo naopak neschopní akce, ochromení. Když by se nám podařilo v tomto stavu zastavit se, a podívat se na sebe z nadhledu, vnímali bychom obrovské přetížení.

Co se děje? Jedná se o situaci, která se nám neřeší. Buď v ní zůstáváme záměrně (to by se dalo označit tím eustresem, o němž jsem psala minule), anebo je ta situace pro nás v dané době neřešitelná, jsme v ní bezmocní (distres). Tělo hlásí zpětnou vazbu do hypofýzy, že ohrožení trvá a mozek spouští znovu a znovu neurohumorální stresovou osu.

Mluvíme o druhém stupni stresu. Stresová reakce odčerpává obrovské množství energie a chemické reakce, vyvolané stresem ovlivní naše vnímání do hloubky.  Tady už JE POTŘEBA TO ZÁSADNÍM ZPŮSOBEM ŘEŠIT. Určitě dělat vše pro obnovení sil a načerpání energie tzn. odpočinek, relaxaci, hodně vody, meditaci a uklidnění, prostě cokoliv, co pomůže snížit to přetížení. Ale to nestačí. Skutečnou příčinou je, že uvnitř nás je nějaký nevyřešený problém. Něco, co už dál bytostně nechceme. To je ten stesor, a ten je třeba odstranit/vyřešit.

Nejdříve musíme odblokovat negativní náboj, který je spojený s příčinou stresu a okamžitě udělat volbu, která vede k pozitivnímu jednání.  Tento proces uvolnění bloků a nového naprogramování v mysli je předmětem kineziologie One Brain.

Třetím stupněm stresu označujeme stav člověka, když problémy trvají dlouho, měsíc a víc. Dostavuje se fáze vyčerpání, která je přímým důsledkem dlouhodobého zvládání stresu. Vyčerpávají se záložní zdroje energie, které jsou nutné pro zajištění běžných tělesných pochodů, jako je zažívání a anabolismus.  To vede ke snížené kvalitě života, a následně k psychosomatickým onemocněním.

V tomto stavu už to člověk sám nezvládá.  NEZBÝVÁ NEŽ VYHLEDAT POMOC. Zde je nutné odblokovat negativní aspekty minulosti. Je to dlouhý proces, ale je to řešitelné. Bezpodmínečně ale musíte mít odhodlání ke změně a následně udělat potřebné kroky. Druhou cestou jsou pak už jen léky na úlevu.

Já se ve své práci, teď po těch dvou letech, kdy žijeme ve změněné realitě, která je vysoce stresující, setkávám především s lidmi ve třetím stádiu stresu. Pokud se člověk dostane do tohoto stadia, má dvě cesty. Jedna, ta fatální, je rezignace.  Tu zvolí ten, kdo má obranný model „oběť“ a hledá „viníky“, za to, co se mu děje.  Ta druhá cesta vede nahoru. Je to cesta hledání řešení. Tu volí ten, kdo převzal za sebe odpovědnost.  Ta je samozřejmě lepší. Jen někdy jsme ve stavu ochromení situací, že ani nejsme schopni se odhodlat. A to je právě první krok, který řešíme – uvolnit napětí a snížit přetížení, aby člověk měl energii bojovat. 

Hodně se mluví o odolnosti vůči stresu. Dokonce, pokud půjdete do zaměstnání, kde budete pracovat s lidmi, jedním z předmětů, které budete prokazovat, je právě Vaše „odolnost vůči stresu“. Co to je, kde se tvoří a jak ji můžete u sebe zvýšit, na to se zaměříme příště.

aneb Jak to dokáže člověka zastavit

Minulý týden jsem se odmlčela. Proč?  Na vlastní kůži jsem pocítila to, o čem tady píšu.

Na závěr minulého blogu jsem Vám slíbila, že se příště podíváme na stres, jak to probíhá uvnitř našeho těla a mysli. Dám to ale až na další středu. Dnes Vás pobavím názornou ukázkou toho, jak to nezvládám já.

Co se stalo?

Před týdnem jsem byla zase „rychlá“. To já dovedu. U dědečka jsem přehlédla schod do sklepa, a už jsem letěla. Celkem jsem to vybalancovala, ale důsledkem je parádně podvrtnutý kotník. Pěkně mě to zastavilo. Samozřejmě jsem nemohla chodit, bolest byla přímo výstavní, a chuť na jakékoliv aktivity mě naprosto přešla.

Taky to mnou pěkně otřáslo.  Úrazy totiž provází druhý stupeň stresu. To jsou vědecké poznatky. A i z vlastní zkušenosti znám případy, kdy jsem to tak v minulosti měla. Jenomže já a stres, a teď?  Vůbec to tak necítím. Právě naopak. Jsem teď poměrně plná síly, mám plno aktivit a užívám si je. Všechno, co dělám, mě baví, a tak tím žiju celé dny. Chvilkama sice trošku zpanikařím, že nestíhám, ale opravdu jen trošku, a hned to přejde. Jistě, to, co se děje kolem, i na mě působí. Zdražování, napětí, ztráta jistot a obecně ztráta úcty k člověku, jako takovému.  Ale myslím si, že to nijak hluboce neprožívám. Spíš vnímám takový vnitřní klid. Nic moc mě nerozčiluje, a i to negativní vnímám tak nějak odtažitě;  nemohu s tím nic dělat, tak to je, jak to je.

Vidíte.  Rozumově to mám hezky srovnané. A najednou ošklivý úraz. No, a jakoby to nestačilo, tak ještě tentýž den, když jsem se vrátila domů, jsem „zapomněla“ ve dveřích prst. Taky se mírně pohmoždil. Prostě moje JÁ mi signalizuje:  Zpomal!  Zastav se a jdi do sebe!

Ano, zpomalit by to chtělo. To uznala i moje racionální mysl. Nabrala jsem si toho na každý den moc, a neodpočívám.  Často se cítím večer hodně unavená.  Ale to určitě není ta hlavní příčina. Několik dní jsem musela ležet, a tak jsem přemýšlela. Nechci si něco připustit?  Co se vlastně u mě děje? Proč ta stresová reakce?

Takže nejdříve trošku teorie.

Co vlastně rozumíme pod slovem „stres“? Z psychologického hlediska chápeme stres, jako stav nadměrného zatížení nebo ohrožení.  Například neovlivnitelnost situace, nepředvídatelnost vzniku zátěžové situace, nepřiměřené nároky na sebe, životní změna, která vyžaduje značné přizpůsobení a subjektivně neřešitelné vnitřní konflikty.

V roce 1975 Hans Selye zavedl následující dělení psychologického stresu.  Na eustres. Pod tím rozumíme pozitivní zátěž, která v přiměřené míře stimuluje jedince k vyšším nebo lepším výkonům. A na distres. Je to nadměrná psychická zátěž, která může jedince poškodit a vyvolat onemocnění či dokonce smrt.

O eustresu se dnes mluví, jako o tzv. prospěšném stresu. Jeho stěžejním aspektem je to, že se jedná situaci, kde máme vliv na události. Je pro nás řešitelná. Při vystavení se tomuto stresu, se tělo „nabudí“, a my se cítíme plní síly, rozhodnosti, aktivity. Je nám dobře. Proto takové situace dokonce i vyhledáváme. Setkáte se s ním často pod pojmem motivace.

Opakem toho je distres, tzv. zlý stres. Tomu jsme vystaveni v situacích, kde jsme bezmocní. Právě tento stres je ten „zabiják“.  Ta bezmocnost ve stresových situacích je to, co nám způsobuje tzv. civilizační nemoci.

My, když mluvíme o stresu, jako takovém, máme většinou na mysli ten distres. Tlak, napětí, pocit ohrožení, strach a vše, kde jsme bezmocní. Proto také, když jsem se v nuceném klidu snažila pochopit, co se se mnou děje, první mě napadl právě ten distres. Ale ty průvodní pocity, jako nespokojenost s něčím, bezmocnost, neřešitelnost něčeho apod. jsem u sebe nenašla.

 A pak mi to došlo. Je to opět můj starý model už od dětství. Já když se do něčeho nadchnu, a obzvláště, když to považuji za nějaké „dobro“ pro druhé, tak chytnu obrovské flow. A workoholičím.  Mám toho plnou hlavu, vymýšlím, co ještě, a dělám od nevidím do nevidím. Vnitřní pohon je samozřejmě to moje nastavení. Chci být užitečná, chci to mít vše perfektní a rychle, a když je k tomu ještě uznání a obdiv, tak to jsem opravdu k nezastavení. Motivuje mě to, naplňuje, a úplně mi vypne zdravý rozum.

A do toho stavu jsem se poslední dobou ve svých aktivitách dostala.  Ani ve snu mě nenapadlo, že je toho na mě moc. Že vyčerpávám svoje rezervy. Často se to stává sportovcům. Jsou nadšení, jak jim to jde, přepnou svoje síly a důsledkem jsou úrazy. Naše vnitřní nastavení nás takto upozorní, že jsme moc v úkolu a málo v pozornosti k sobě. Nejdřív pocítíme únavu, to lehce přemůžeme, a jedeme dál za svými plány. No a pak přijdou další signály. Úrazy, když přepínáme fyzičku, deprese, když tlačíme na emocionální rovině, vyhoření, nemoc. Příroda nemá ráda extrémy, a pokud člověk „nedostane rozum“, dokáže je řešit až drasticky.

Zkusme se teď nad tím zamyslet obecně. Co to znamená pro každého z nás.

Vždycky při stresové reakci i té malé, dochází k aktivaci organismu, která spotřebuje spoustu energie. Můžeme to škatulkovat, třídit na prospěšný a škodlivý stres, na mírný a život ohrožující, a další a další rozlišení. To jsou ale jen pojmy.  Faktem je, že vždy vydáváme obrovské množství energie. Zkuste si jen tak představit, jak se v těle při nabuzení ve stresové reakci vše obrátí o 360 stupňů. Jak najednou nastoupí jiný režim, režim přežití. Že všechny ostatní funkce musí ustoupit do pozadí.  Jaké úsilí musí naše tělo v dané chvíli vydat. Kolik energie se při tom spotřebuje. A kolik je jí zase potřeba, než se to uvede zpět do normálu. Je dokázané, že když to trvá déle, musíme dokonce sáhnout do svých životních rezerv. A ty se rychle vyčerpají.  Tam nás ten náš pud přežití už skutečně musí zastavit.  Ať už se jedná o to, co rozumově považujeme za dobré nebo o to, čím se trápíme. Naše tělo je zázračný „stroj“ a ví, jak se udržet při životě.

Já se poslední rok v své práci setkávám především s lidmi „bez energie“. V naprosté většině případů je to díky dlouhodobému distresu. Někdo ještě bojuje, někdo to vzdal a „chce jen klid“, někdo hledá cesty k úlevě, ať už prospěšné anebo víc nebo míň škodlivé, někde je už jen únava a rezignace.  Je to o tom, že ten člověk má zoufale málo energie. Je v něm dlouhodobě vysoký stupeň přetížení, kdy není schopen efektivně fungovat.

Ideální by bylo, kdybychom už v době, kdy začneme vnímat přetížení, kdy cítíme, že je toho prostě příliš, se zastavili a zvážili rozdělení svých sil. Vždy je to o nerovnováze. Buď máme moc tělesných aktivit, nebo duševních, nebo příliš na něčem lpíme, příliš se něčím trápíme. Dáváme si málo času na regeneraci tělesných i duševních sil. Dáváme si málo lásky sobě, málo tolerance k sobě. Prostě někde „tlačíme na pilu.“  V této době je nejvyšší čas na zastavení toho všeho, co v nás běží a vykročení na cestu v souladu se svým JÁ. Pokud to člověk neudělá, zastaví nás náš pud sebezáchovy. 

I tehdy se s tím dá pracovat, a napravit to. Ale dá to mnohem víc úsilí, a ne každý to pak už zvládne.

Příčin je spousta. Některé si sami uvědomujeme, některé ne, a některé si ani nechceme připustit.  Stěžejní je ale právě ten všudypřítomný stres (distres i eustres) dnešního životního stylu a naše schopnost a síla mu čelit.

A co s tím?  

Podíváme se na to příště, co se dá v různých stádiích stresového působení dělat.  Co můžeme v dané  chvíli udělat pro to, aby ten náš „zázračný stroj“ fungoval hladce, a s plným nasazením zvládal výzvy života.