Měsíc: Únor 2023

aneb Jak bychom mohli přežít

Dnes bych chtěla jen krátce upozornit na jednu akci, která probíhá.

Včera jsem se pustila na zahradě do zimního zastřihování keřů. A hele. Ono už je vlastně skoro jaro. Už jsem objevila pár kvetoucích trvalek, na záhoně se zmátořil po zimě mangold, a ve skleníku vesele rostou ředkvičky a kedlubny, které jsem zasázena na podzim a myslela si, že z nich nic nebude.

Takže jaro už je fakt načasované.

Jaro je pro mě období takového probuzení se ze zimního spánku. Období, kdy vnímám nárůst energie a chuti do života. A taky období, kdy se tak nějak nejvíc identifikuji se svojí podstatou a vnímám tu nádheru přírody a světa kolem.

V těchto dnech probíhá HEAL Summit – Younity.  Jsou to setkání s význačnými světovými vědci, vizionáři, léčiteli, prostě osobnostmi, které pracují v oblasti osobnostního růstu, zdraví, léčení. Témata, která se mě velmi dotýkají. Letos má název Strážci Země. A je pod vedením Alberta Villolda, vědce, lékařského antropologa, který již 20 let studuje šamanské techniky.

Já zrovna nejsem moc zaměřená tímto směrem. Je to pro mě moc cizí, neuchopitelné. Dávám přednost ověřeným vědeckým poznatkům a moudrosti našich předků. Ale jsou to úžasné informace a je fantastické, že tak strašně moc lidí celého světa se už vážně zabývá tím, co se kolem nás děje. Tím, jak strašně moc poslední desítiletí devastujeme naši Zemi, jak bezútěšný a neúčelový se stává život člověka a dopady, které toto zaměření lidstva má na přírodu a na naše zdraví, ať už fyzické nebo duševní. A hledáním cest v ověřených zkušenostech různých civilizací. Tyto civilizace, zrovna tak, jako naši předkové, by bez respektu a bez spojení s přírodou nepřežily. Tam ještě přežívají zkušenosti, které pro zdravé fungování naší existence můžeme využít.

Za mě bych to pojmenovala, že „je třeba návrat ke zdravému selskému rozumu“, a každá cesta, kterou kdokoliv z nás zvolí pro dobrou věc, je správná a v této chvíli strašně potřebná.

Summit má téma Strážci země. To jsme my všichni. A měli bychom tu naši Zemi opravdu strážit. Je moc dobré si to připomenout. Zdravý životní styl, udržitelnost a lidský přistup ke všemu živému a neživému je moje velké téma.

Já žila ještě v době, kdy jsme umývali skleněné láhve od mléka (mimochodem, to byla moje práce již jako malé holčičky a děsně jsem to nenáviděla), pokud byl igelitový sáček od košile nebo halenky, tak ten se schoval na střihy na šití, a poblíž vesnice, na kraji lesa byla malá skládka odpadků (tam opravdu všichni vyváželi, co se vyhazovalo). Byla to jen malá jáma s nějakými hrnci, železy, střepy. Ostatek, jako biologický odpad, papír, hadry, dřevo se využilo nebo spálilo. Plasty prakticky nebyly – vzpomeňte na „úžasné plastové lžičky z NDR“ ve známém českém filmu. To fakt byla realita. A já dnes, i když se snažím omezovat odpad, a nakupovat pokud možno co nejvíc účelově, dost trpím, když vidím, kolik odpadu máme jen my dva.

Náš svět je teď strašně moc zaměřený na věci. Také jsem byla. V devadesátkách to nadšení, co se tady vše najednou dalo koupit, tolik krásných a účelových věcí, tomu se nedalo odolat. Byl to obrovský hlad za ty roky.

Ale postupně už vážně zvažuji každý nákup, každé oblečení, boty, věci, dárky, jídlo.

Tím můžeme pomoct materiálně. Ale je úžasné, že bychom mohli pomoct i jinak. Svým naladěním, uvažováním, dobrou energií. A to, že v této oblasti probíhají zkoumání, aktivity a že tolik vzdělaných a zkušených lidí se nad tím zamýšlí a hledá cesty, vidím jako úžasnou šanci pro existenci lidstva.

Planeta Země bude existovat, to je mi jasné, přežila i konec dinosaurů. Teď jde o nás, o naše děti a jejich nádherný plnohodnotný života. Je to moje největší téma.

Pokud Vám vybyde nějaká chvilka, zkuste se kouknout zdarma na:  https://www.earthkeeperssummit-cesko.com/  Třeba Vás tam něco nebo někdo osloví.

Vzpomeňte: „Jsme na cestě. A můžeme si vybrat, a třeba i zkusit, cokoliv z toho, co nás zaujme z cest ostatních lidí.“

A „vitamín pro radost“?  No to, co jsem včera na zahradě „objevila“.

aneb V životě je to jak na houpačce, chvíli nahoře, chvíli dole

Minule jsem psala o AHA momentech, jak nám ukazují život z jiné, pro nás nové perspektivy. Asi jsem si to trošku zavařila, protože vesmír hned zareagoval situací. Situací přesně odpovídající těm AHA chvílím, kdy uvidíme realitu v úplně novém světle, kdy je naprosto nedůležité to, čím v dané chvíli žijeme. A to opravdu důležité je to, co bereme jako samozřejmost.

Co se stalo?

To si tak člověk řeší ty svoje světoborné záležitosti: „Po té zimě jsou mi v pase těsné rifle, s tím musím už začít něco dělat. Za chvíli je jaro. No a měla bych něco víc dělat v podnikání. Už se flákám dost dlouho. A už bych taky chtěla začít běhat. Nějak se ta zima vleče, cítím se líná a unavená. Taky bych mohla zase víc zapracovat na sobě, když je na to teď čas.“

A vtom se ohlásí Pan Život:  Můj parťák, milovaná sestřička, spřízněná duše a velká opora je v nemocnici, v ohrožení života a zítra má operaci. Těžkou operaci. A pokud to dobře dopadne, není jisté, že bude dál moct žít plnohodnotným životem.

A najednou je vše kolem nedůležité, dokonce pitomé a zbytečné.

To jsou ty chvíle prozření.

Člověk si najednou uvědomí, jak strašně moc důležité v životě jsou vztahy, lidé kolem nás, blízcí a přátelé. Ti, které milujeme, a kteří mají nezastupitelné místo v našem srdci. Najednou bych udělala cokoliv, abych tento život neztratila. Hlavou proběhne ta spousta krásných chvil, souznění, lásky a spolupráce, a vše ovládne jen strach, že by to už nebylo. Je to to nejdůležitější v dané chvíli.

Teď po pár dnech situace vypadá u mé sestry dobře. Operace se zdařila, a na nějaké zásadní omezení v životě, pokud nenastanou další komplikace, to nevypadá.  Skoro zázrak, vzhledem k tomu, jaký byl problém. Dnes už mohu doufat, že by to mohlo být jen takové upozornění. Drastické. Ale když člověk moc tlačí na pilu, osud volí drastická zastavení.

A moje emoce dnes už jsou také naprosto jinde.

Ten pocit uvědomění, prozření ale zůstává.  Život je skutečně Pán a malý človíček opravdu nikdy neví.

Chvíle takových otřesů, obzvlášť , pokud se to nepostihne přímo mě, jsou darem. Donutí člověka zastavit se, zrevidovat priority, a uvědomit si, co je důležité. Zamyslet se nad tím, kde zase „tlačím na pilu“ já, a s pokorou se víc pokoušet naladit na tu mnohem vyšší moudrost našeho Já, kterým nás příroda vybavila. Víc poslouchat ten svůj vnitřní hlas a děkovat za tu sílu, kterou každý z nás v sobě máme.

Asi nejsilnější v této době byl pro mě prožitek emocí LÁSKA – VÍRA – NADĚJE, a vnitřní uvědomění toho úžasného daru, který nám dávají spřízněné duše. Který v denním shonu bereme jako pěkné chvíle, pěkné pocity, a ona je to vlastně podstata našeho štěstí.

Ještě jedno AHA, na které zapomínám, mi to dalo:   Užívejme každý den, co to jde.

aneb Jak objevuji Ameriku

Zdravím Vás milí přátelé. Takže dnes něco zase z úplně jiného soudku.

Určitě každý z nás zná ten pocit nečekaného „objevu“ něčeho, co nás v dané chvíli zaujme, a co tak nějak staví na hlavu něco, o čem jsme byli přesvědčení, že je fakt, že se musí nebo prostě „je“.

Říkáme mu „aha moment“. Často vyvolá údiv: „Páni, to by mě nenapadlo“. Někdy také úsměv nad tím, jak pošetilé přesvědčení člověk předtím měl.

Přichází v okamžiku, kdy ho nečekáme a často je jen takový hravý, nenápadný. Někdy se nad ním usmějeme, někdy nás potěší, na okamžik inspiruje, a velmi často pak zmizí v zapomnění.

Já bych dnes chtěla o tomto fenoménu pohovořit opravdu vážně. On je totiž pro nás velmi zásadní. Myslím si, že bychom mu měli vždy věnovat pozornost a zamyslet se nad tím, jak ho plně využít.

Proč?

Vždy je to úžasná inspirace a přichází v okamžiku, kdy je potřeba něco změnit k lepšímu. Ať už v našem životním prostoru, nebo v nás samých uvnitř.

On se nám totiž nabízí tak nějak skrytě, nenápadně.  Nejdřív k nám přichází něco, co někde zaslechneme, co se nám někde nebo u někoho zalíbí nebo něco, co k nám samo přišlo v podobě informace, dárku, zážitku.  A to i třeba opakovaně. Některé z nich máme i roky ve vědomí a třeba je i standardně využíváme.

No a pak přijde ten „okamžik“. Najednou, jakoby člověkem projel blesk úplně jiného vnímání.  Kouknete na tu věc, nebo vám přijde na mysl ta informace, a vy najednou „uvidíte“ její nový, jiný, úžasný potenciál. A v duchu nebo nahlas zazní to „AHA“.

Říkám těmto okamžikům „dary z nebes“.

Je to vždy něco, co je pro naše nejvyšší dobro. Je to vždy rozvoj, objev, inspirace.  Nevadí, že si člověk řekne „to přece už dávno vím“, „to už jsem slyšel“. Důležité je, že najednou uvidí ten další rozměr. V tom okamžiku se totiž dostává vědomí do jiné úrovně, mění se frekvence energetických vibrací a smyslového vnímání. Takže jsme schopni jiného uvědomění, než je pro nás standardní.

Aha objevy bych rozdělila na ty, co se týkají naší reality a ty, co se týkají našeho vnitřního světa.

Ty, směrem k realitě, to jsou taková ta vylepšení v životě. Ať už jsou to třeba drobnosti, jako ta moje schránka na motivaci pro každý den, nebo třeba „objevení“ nějakého přístroje nebo pracovního postupu, což člověku usnadní život. Často to bývá také uvědomění si, proč někdo druhý dělá něco, co mi do té doby připadalo naprosto nepochopitelné. A tím uvědoměním najednou k němu mohu mít nový chápavější a vstřícnější přístup. Vždy posouvají náš denní život k lepšímu, bohatšímu, radostnějšímu.

Ty, které se týkají našeho vnitřního světa, ty jsou nejúžasnější. Ony nás mohou posunout mílovými kroky na naší cestě poznání, uvědomění a lásky k lepšímu pochopení a přijetí sebe i jiných takových, jací jsme v naší úžasné rozmanitosti.

Mám spojence. Spolu se svojí sestrou už pár let pracujeme na uvolnění svých vlastních omezujících modelů. Je to o kineziologických odblocích a o určitých technikách z čínské medicíny, které harmonizují právě tu osu naší emoční rovnováhy  vědomí-podvědomí-tělo. Tyhle techniky jsou skvělé, ale my jsme během té doby zjistily, že nejfantastičtější jsou právě ty okamžiky uvědomění. Ty „aha momenty“, které přichází naprosto nečekaně, nesouvisle s tím, co právě člověk řeší, a které jsou vždy naprosto zásadní. Začaly jsme si jich všímat a sdílet je spolu navzájem. A ono je jich čím dál víc. Přesně podle té zásady, že kam se namíří pozornost, energie, to roste.

Říkáme tomu „Tak jsem zase objevila Ameriku“. 

Uděláme si čas, dáme si kafíčko a sdílíme. Vždy je to přínos pro obě. Nejen ta „objevitelka“, ale i ta druhá tam najednou uvidí další rozměr pochopení, inspirace anebo třeba uvolnění toho, co člověka svazuje nebo omezuje.

Jsou to skutečně dary, které posouvají člověka v myšlení, vnímání a prožívání do oblastí, o kterých se mu ani nesnilo.

A příště bychom se možná mohli podívat na fenomén přátelství. Uvědomění, co to znamená z hlediska energií, bylo pro mě také jedno z těch AHA, které mě nesmírně obohatilo.

Přeji Vám hodně „aha momentů“ – těch darů nebes. A přeji Vám, aby se Vám podařilo, nejen si je uvědomit, ale i zachytit je a využít ke svému štěstí.

aneb  Proč a jak si vykračovat v tomto novém roce

Trošku jsem se odmlčela. Měla jsem pocit, že v minulých týdnech, kdy byla většina naší pozornosti zamířená k volbám, to všechno ostatní tak nějak šlo do pozadí. Takže dneska tady opět vítejte.

Před víc jak třemi roky jsem svoje stránky:  www.kineziologie- rybnickova.cz  nazvala  „Na cestě“. Tehdy jsem to vnímala, jako určitý mezník na své cestě životem. A cesty jako takové jsou pro mě naprosto fascinující. V našem úžasném jazyce má cesta tolik významů.

Cesta jako spojnice mezi dvěma místy.

To zní nádherně. Vyjdu odněkud a mířím někam. Může být snadná, rovná, která přímo láká k rozběhnutí se po ní. Může být obtížná, strmá, hrbolatá, plná kamení a výmolů, a člověk musí vydat ze sebe všechno, aby do cíle dorazil. Může svítit slunce, nebo také fičet vichr nebo pršet. Může být s krásným výhledem do krajiny, tak úžasným, že někdy i mohu dohlédnout svůj cíl. A může být i tajemná, že nevidím za další zákrutu. To tušené tajemství mě může lákat, vábit anebo také vyvolávat napětí a strach.

Vykročit může být lehké rozhodnutí, anebo to může chtít opravdu silnou vůli a touhu po dosažení vytouženého cíle.

Někde jsem a někam chci.

Jdu a přijdu.

To vše platí pro reálné cestování, ale naprosto stejně i pro cestování imaginární. Vždy je to akt změny. 

Dnes bych se chtěla trošku pozastavit nad „cestou ve smyslu spojnice anebo rozdělující“. Co tím myslím?

Cesta vede z jednoho místa do druhého. Ale cesta také, obzvláště v minulosti rozdělovala pozemky, vlastnictví. Proto jsou tak klikaté.

Pokud někam chceme a míříme, je to vždy pozitivní. Je to o zaměření, o cílech, o radosti z překonávání překážek, a nakonec o splnění, toho za čím jdeme. Tuto cestu můžeme jít sami. Ještě lepší je ale, když jde někdo s námi. Mohou to být lidé, kteří mají stejný nebo obdobný cíl nebo lidé, kteří nám fandí a povzbuzují nás. „Ve dvou se to lépe táhne“, a když je nás víc, je to ještě lepší. Říká se tomu synergie. Je to obrovský nárůst energie, který dovolí zúčastněným podat neuvěřitelné výkony, a naprosto úžasně si tu cestu užít a naplnit.

Ale my nejsme jen ta naše cesta a my na ní. Jsou i oblasti vedle ní, vpravo, vlevo a další cesty. A na nich jsou lidé, kteří mají jiný směr než my. Oni také jdou, ale jinou cestou. Nebo stojí, pozorují ty kolem, někdy kritizují nebo se i posmívají.  Jejich cíle jsou jiné, než ty moje. Jejich úsilí je namířeno jiným směrem, jejich myšlení je odlišné. Každý jsme přece individualita. Jsme neopakovatelní.  Tudíž odlišní.

A co já s tím na té mé cestě?

No mám volbu.

Mohu je třeba pozorovat, zastavit se s nimi a nechat se poučit, jestli jdu správně a chytře a efektivně. A pak upravit své další kroky podle toho, co druzí říkají a dělají. I když s tím vnitřně nejsem v souladu.  Nebo je mohu přesvědčovat, že jen ta moje cesta je ta nejlepší a nejsprávnější.

Anebo prostě půjdu po té své cestě. Mohu přitom pozorovat dění kolem, sbírat náměty a informace. Mohu pak zvažovat, jestli je to pro mě inspirace, jestli by se mi něco z toho nehodilo. Mohu mnohé z toho i zkusit, pokud jsem s tím v souladu. A klidně přitom respektovat naše vzájemné odlišnosti, zaměření, cíle a názory. Ale autoritou a konečnou „inštancí“, která rozhodne, co udělám, jsem jen já.

Ta první volba, to jistě uznáte, nám vezme moc energie a času. Může se stát, že nás na té naší vytoužené cestě zpomalí, zastaví, nebo dokonce obrátí opačným směrem.

Jen náš vnitřní hlas nejlíp ví, co je pro každého z nás to pravé. A když si dovolíme, aby nás vedl po většinu času, je to úžasné naplnění života.

A „Vitamíny“ z cest? Mám jeden. Zastavili jsme se včera v Ivančicích v RAFU na takovou maličkou oslavu Rudolfových narozenin. V neděli máme sice velkou rodinnou oslavu, ale letos jsme si řekli, že oslav není nikdy dost, a tak jsme si udělali navíc jednu sami spolu. Fotečku mohu dát jen svoji, ale myslím, že ten „blažený výraz“ mluví za vše. A RAF, tak to je vážně podle mého gusta. Prostředí, jídlo i historie s tím spojená: https://www.rafhouse.cz/

No a k tomu pár mých „cest“ z procházek této zimy. Vedou z domu a zase zpátky domů, což vnímám v této chvíli pro mě jako zásadní.