Před třemi roky jsme si u kůlny všimli mezi zdí a dlaždicí maličkého stromečku. Byl světlounce zelený, jemňoučký a my jsme obdivovali, jak se semínko uchytilo v takové malé mezeře a roste. Mysleli jsme si, že je to modřín, protože kousek dál na zahradě máme modřín. Druhý rok stromeček opět o kousek vyrostl, ale jehličí už bylo tmavě zelené a letos koukáme, je to asi smrk nebo jedle, nevím. Ale modřín to určitě není, jehličí je jiné a bylo i přes zimu. Bydlíme ale uprostřed města a široko daleko žádný smrk ani jedle není.
Vždy, když jdu na zahradu, pohladím stromeček pohledem a vždy mě zasáhne údiv nad tím, jakou sílu má takové zbloudilé semínko. Bůhví odkud a jak se sem dostalo, zachytilo a vytrvale roste.
Věřím, že Nekonečná boží inteligence vložila takovou sílu do všeho živého. Jen jsme ji cestou životem někde ztratili nebo nevyužili nebo zapomněli, že ji máme.
Přeji sobě a nám všem, abychom uměli v příštím roce v sobě tento obrovský dar přírody objevit a využít ke svému nejvyššímu užitku a radosti.