Maminka umřela.
V pondělí 25. ledna mi ráno volali z nemocnice a já jsem toto sdělení pak opakovala všem v rodině. Je strašné, jak málo je člověk na tyto chvíle připravený. Byl to jeden z nejhorších dnů v mém životě. A to i přesto, že rozumově jsem její rozhodnutí odejít z života v této chvíli a tímto způsobem chápala a vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu, jí i přála, že se jí podařilo odejít v klidu, ve spánku a bez bolestí.
V srdci to ale moc bolí a můj svět už nikdy nebude tak úžasný jako byl doposud.
Moje maminka byla výjimečná žena se srdcem plným lásky a obětavosti. Měla dar vidět v každém především jeho dobré JÁ. To člověk vycítí a podvědomě to jeho dobré JÁ vystoupí na povrch, potěší ho to a ovlivní to jeho jednání. Všichni ji milovali. Když šla na zahradu nebo po dědině, každý se s ní rozpovídal, mladí, děti, staří, i ti největší nemluvové. Jakoby se svět kolem ní rozzářil, zněžnil, zlidštil.
Na připomenutí pár fotek.
Malá Boženka s bratrem Františkem. Tato fotka je z války. Přesto jejich dětství bylo krásné, jejich rodiče udělali pro děti, to nejlepší, co se dalo. Na dětství vždy s láskou vzpomínala. A s bratrem jim zůstal nádherný vztah až doteď.
Boženka slečna. Byla vyhlášenou krasavicí po celém kraji, což mi během let řeklo spousta lidí, kteří se s ní v té době znali. Bylo jich hodně, protože prodávala v cukrárně. A tam ji také uviděl můj taťka a byla z toho láska na celý život.
Boženka jako maminka první dcery – mě. Ještě pak se narodil bratr Jaroslav a sestra Marunka. Prožila jsem krásné dětství. Oba moji rodiče nás milovali a dělali pro nás to nejlepší, co dokázali. Vybudovali nám dům a teplý a láskyplný domov. Jejich starostlivost nás provázela i po odchodu z domova, u mamulky až do poslední chvíle a u taťky pořád, i teď, v nejtěžší době jeho života.
16.dubna 2016 oslavili Diamantovou svatbu. Na fotce mamulka se svatební kyticí, dle té, kterou měla před šedesáti léty, s taťkem a strejdou Fanem, který spolu s nimi oslavil své osmdesátiny.
Maminka, babička a prababička Boženka na našem posledním setkání rodiny, loni v srpnu, kdy jsme u nás oslavili naši Rubínovou svatbu. Byla moc šťastná, že jsme se mohli téměř všichni sejít.
Když se od března spustilo coronavirové šílenství, moji rodiče ze strachu z nákazy nastavili velmi tvrdá opatření, takže se téměř s nikým nestýkali. Prakticky jen se mnou, která jsem se o ně starala, a pak až se to rozvolnilo na krátký čas s ostatními. Mamulka tím moc trpěla. Její zdravotní stav se od jara zhoršoval, až už nemohla chodit a musela do nemocnice. Poté se to zlepšilo a na fotce je taková, jaká mi zůstane ve vzpomínkách. Spokojená, s láskou se rozhlížející po svých blízkých, s úsměvem a v očích mírné šibalství. Od září, kdy se zase spustila kampaň strachu, začala znovu chřadnout, a když strávili osamělé vánoce, osamělé taťkovy narozeniny v prosinci a její v lednu, bylo to už moc zlé.
Nikdy nezapomenu, jak poslední dobou stála každou chvilku v okně, což nikdy předtím nedělala. A všichni jak chodili po dědině ji zdravili a mávali. Tím žila. Připadala mi jak malý slabý ptáček, zavřený v kleci, který bezmocně hledí ven a touží být na svobodě a s ostatními.
Odešla v spánku, bez bolestí, v pěkném věku, tak jak si vždy přála. Svět ale přišel předčasně o jednu dobrou duši, která tvořila jeho bohatství dobroty a lásky.