aneb Jak se rozpohybovat
Je konec března 2021, všude je ještě vše zavřené. Ani to jaro se k ničemu nemá. A já sedím doma a jsem celá nervózní, že prakticky víc jak rok přešlapuji na místě. Cítím se otupělá, bez elánu, zatučněná a otrávená sama ze sebe. Už celý měsíc čekám, že budu moct zase pracovat. Že se můj život zase vrátí do aktivních kolejí. No ale vypadá to, že do starých kolejí se život už opravdu nevrátí. Bude třeba hledat nové cesty, nové postupy, nový životní styl. To vše si uvědomuji a mám i nápady. Jen nemám energii se vzchopit k akci.
Přemýšlela jsem a přemýšlela. Vracela jsem se v myšlenkách do minulosti, kdy byla podobná období. Kdy jsem nevěděla kudy kam. Co jsem udělala? Co se stalo, že jsem se zvedla a nastartovala? A vtom mi to naskočilo. Celý rok jsem stále jen ve své hlavě. Jen přemýšlím. Nic nedělám. Nemohu se „hnout z místa“, takže musím zapojit tělo. Potřebuji pohyb a nějaký pořádný.
Tak jsem v pondělí 29.3.2021 v 6.30 hod. vyrazila běhat. Řekla jsem si, že nebudu myslet na to, že někdo řekne, že mi přeskočilo. Ani se nebudu zabývat tím, jak mi to půjde, a jak při tom vypadám. Bylo mi jasné, že běh to bude zatím jen v mé hlavě. V reálu budu ráda, když alespoň trošku zvednu nohy a zadek. Boty na běh mám a bunda zatím stačí stará.
Moje obavy byly velké. Začínám běhat po 29 letech. Dají to kolena, klouby, nohy, plíce? Pořád jsem si musela opakovat, že to nebudu dopředu řešit. Prostě „nezkusíš – nevíš.“ Poběžím, dokud budu moct. Prostřídám to s procházkou a poběžím po pěšince. Po asfaltu dám procházku. To by moje zlenivělé tělo mělo zvládnout.
První dny jsem si připadala jako brontosaurus. Při každém došlapu duněla země. Zadek, jsem měla pocit, že váží tunu. Po chvíli snažení jsem nemohla zvednout nohy. Musela jsem střídat kousíčky běhu s chůzí. Až mě zaskočilo, jak moc to nejde. Vždyť jsem kdysi přece tak krásně a ráda běhala. Řekla jsem si: „dám tomu týden, pak se to určitě zlepší“. Dokonce i příroda byla proti mně. Ráno byla námraza, ledový vítr bral dech. Týden uběhl a já na své kondičce necítila nijaké zlepšení. Nohy jsem musela masírovat, abych mohla v noci spát. Dvakrát jsem musela vynechat, protože se ozvalo citlivé kolínko, abych je nerozdráždila. A dvakrát jsem to vzdala kvůli dešti. Některé dny jsem byla tak unavená, že jsem se celý den jen ploužila. Psychicky jsem se však den po dni cítila čím dál líp. To mě motivovalo, a tak jsem vydržela.
Koncem dubna se příroda umoudřila. Jsou nádherná rána. Minulé týdny sluníčko. Vše se den po dni víc a víc zelená. Rozkvétají stromy, kytky, a já si běžím kolem potůčku. Říkám „běžím“. To je pořád ještě ambiciózní prohlášení. Úseky běhu se ale každý týden prodlužují. Taky už nefuním jak lokomotiva. I ty nohy přece jen už zvednu lehčeji. Ještě bolí, ale už je to snesitelné. Tuhle svítilo sluníčko a já viděla svůj stín. Vypadalo to, jako kdyby běžel po zadních nohách medvěd. K ideálu ladně běžící vysportované ženy to tedy zatím opravdu mělo hodně daleko.
Motivující je však ten přínos. Vstávám teď už v půl páté, odcvičím, vysprchuji se a v půl šesté vyrážím. Mám moc ráda rána a časné vstávání celkem dobře snáším, ale hlavně, v té době tam ještě nejsou pejskaři. Jsem „na světě“ sama a užívám si to. Vnímám slunce, vodu, zeleň, květy, v dálce domy s lidmi. Celé probouzející se krásné ráno. Po celý den pak mám plno energie. Vrátilo se mi nadšení ze života. Únava zmizela. Spát mi stačí jen šest hodin a jsem svěží. Za den udělám tolik práce, že tomu ani nemohu uvěřit. A hlavně mám opět chuť do aktivit, do změn, do užívání si života.
Tím to ale u mě nekončí. Do pohybu jsem se nedala jen já. „Do pohybu“ se dalo vše kolem mě. O tom více v příštím blogu.
Pokud taky běháte, pustili jste se do nějaké nové aktivity, anebo jste udělali ten první krok na cestě k vymanění se z nevyhovujícího modelu, připojte se prosím v komentářích na FB se svými zážitky. Moc uvítám, když poznám další lidi na stejné vlně. Těším se na Vás a Vaše poznatky.