aneb Jak to vypadá v reálu
STRES
Toto slovo poutá naši pozornost snad každý den. Někdy je to osobní setkání se stresovou situací, jindy jen slovo, které zazní na sociálních sítích, ve sdělovacích prostředcích, vykoukne na nás v tisku. Každý máme vlastní zkušenosti s tímto fenoménem. Víme, jak na každého z nás působí, co s námi dělá, jak ho zvládáme, i jak jsme proti němu odolní nebo neodolní.
Chtěla bych Vám v následujících článcích nabídnout trošku jiný pohled na „stres“ a jeho vliv a dopady do našich životů. A dát Vám náměty k zamyšlení. Budou to postřehy z mé osobní zkušenosti a to, s čím se setkávám ve své práci.
Nejdřív bych Vám pověděla krátký příběh.
Bylo nebylo.
Narodila se holčička. Všichni se na ni těšili a měli ji moc rádi. Maminka, tatínek, obě babičky a dědeček.
Na této fotce je s babičkou. Je to šťastné dítě. Z očí jí přímo září sebevědomí, nadšení a důvěra v bezpečí a radost ze žití na této zemi.
Čas běžel. Rodiče se měli velmi rádi a měli velmi rádi tuto holčičku. Ale poměry v rodině byly složité. Bylo to v šedesátých letech, po měně, chyběly peníze na rozestavěný dům, muselo se moc šetřit, moc pracovat. A v té době navíc ještě přišel na svět chlapeček, onemocněl a rok bojoval o život. Maminka byla utrápená, často plakala a oba rodiče byli ustaraní a přetížení.
Holčička byla velmi „rozumná“. Tak to říkali. Že už jako maličká byla samostatná a rozumná jako dospělý. Že s ní nebyly žádné starosti. Že o ní ani nevěděli.
Na fotce vidíme zaraženou, mírně nejistou, tichou a málo veselou holčičku. Vypadá mnohem starší než na pět let. Tolik jí tehdy bylo.
A přišla škola. Holčička se do školy moc těšila a ve škole se jí moc líbilo. Byla naprosto nadšená, když se naučila číst. Přečetla, co doma našla. Přes prázdniny po první třídě přečetla všechny učebnice do druhé třídy a všechny knihy a časopisy, co kde našla. Strašně se těšila i do druhé třídy. Pak se ale něco stalo. Neví co, ale od té doby už si nepamatuje školu. Zůstala premiantka, ale už tam byla tak nerada, že vytěsnila i vzpomínky.
Na fotce ze základky vidíme už značně nejistou dívenku. Jakoby pozorovala a zvažovala, co může říct, co může udělat, jak se postavit a tvářit, aby jí někdo nevytkl, že je to špatně.
A je smutná.
A toto je právě to, co s námi dělá život. Začínáme jako nadšení, sebejistí a šťastní jedinci. A pak, jak nás potkávají střety s realitou, toto nastavení ztrácíme. Tato holčička měla ještě poměrně dost štěstí. Narodila se jako chtěné dítě, milované dítě a opečovávané dítě. Přesto těžké chvíle, kterými rodina procházela, a následně školní direktiva, nalomily jejího svobodného ducha, a to na celý život.
Ta holčička jsem byla já.
Po celý život jsem se pak už potýkala s přílišným respektem k „autoritám“ všeho druhu: k příkazům, lidem, pravidlům i zvyklostem. Se zvykem postavit vždy potřeby druhých před ty svoje. A se snahou zavděčit se všem, aby byli spokojení a kolem mě bylo hezky a příjemně.
Poprala jsem se s tím. Naučila jsem se tvářit příjemně a sebejistě v každé situaci. Naučila jsem se najít si ve všem nějakou radost a nějaký vyšší smysl. Na náročné výzvy jsem se precizně připravila. Takže jsem uměla dosahovat i vysoké cíle. Naučila jsem se „číst“ v lidech a předcházet problematickým reakcím. Byla jsem úspěšná a relativně oblíbená.
Ale nebyla jsem to já. Mezi lidmi jsem se necítila volně. A já mám lidi ráda, a potřebuji cítit sounáležitost. Na světě jsem se necítila bezpečně. Ani ve společnosti, ani po stránce hmotného zajištění, přestože jsem si splnila své i hodně vysoké cíle.
A v sobě jsem se už vůbec nevyznala. Naučila jsem se v každé činnosti a ve vztazích najít něco, co by mě těšilo, ale vnitřně jsem cítila, že je to málo. Abych vše zvládla, zakázala jsem si emoce, které by mě mohly oslabit. Odnaučila jsem se i plakat. S tím ale přišla druhá stránka věci. Když se člověk takto obrní a potlačí někde svoji přirozenost, automaticky tím potlačí druhou stránku své přirozenosti; volnost, nadhled, umění se radovat a žít naplno podle svého nastavení. Nemůžeme pak využít svoji největší devizu a to jsou dary, kterými nás vybavila příroda. To, čím jsme každý neopakovatelný a výjimečný.
V příštím blogu si povíme něco o tom, co je za těmi fotkami. Je na nich zachyceno stěžejní období v životě člověka, období od početí do šesti let a první roky ve škole. Tehdy se zásadním způsobem formuje naše nastavení pro celý život. V tomto článku jsem nastínila to viditelné. Příště si povíme o tom, co se tam s námi děje uvnitř nás.