Stres v životě II

aneb  Kdy jsme TABULA RASA

V minulém blogu jsem na fotkách nastínila výsledek našeho vnitřního programování, dnes se podíváme na příčinu.

Všechno začíná v okamžiku, kdy se spojí spermie s vajíčkem.  V té chvíli jsme ještě každý z nás jako čistý list papíru – čistá nepopsaná deska – TABULA RASA.  Neseme s sebou určité dědictví po předcích, některá nastavení, ale v rozhodující míře máme právě především ten svůj Dar.  Je to Dar, který jsme dostali do vínku. My nevíme, kdo nás takto vybavil. Dohadujeme se, že Bůh, vesmír, příroda. Ale máme ho. Je to ta naše osobitá výjimečnost. Nadání, schopnosti, možnosti, jedinečnost. Každý sám jsme originál.  A jsme tak vybaveni na svoji vlastní neopakovatelnou cestu životem.

Kdybychom žili v prostředí, které tuto výjimečnost každého z nás podporuje, brzy v dětství bychom objevili, co nám nejlíp jde, co nejraději děláme a co chceme. A to bychom rozvíjeli.  A pak bychom to dělali. Myslím, že bychom byli šťastní, když bychom dělali to, co chceme, jak chceme, a šlo by nám to lehce. Když bychom byli šťastní, rozdávali bychom radost. Šťastný člověk neprudí, neškodí, nemanipuluje. Prostě si to své štěstí užívá. To známe každý z těch chvil, kdy jsme šťastní. Jen se tetelíme radostí a užíváme si danou chvíli. Pokud jsou kolem nás někteří, kteří s námi to štěstí nesdílí, ani je nevnímáme, natož abychom se snažili se o ně nějak zajímat, rozčilovat se s nimi nebo je řešit.  Okolí nás začne zajímat, až z toho svého flow fenomen vypadneme.

Kdy a co se tedy děje, že jsme takoví, jací jsme, a že je v nás tak málo štěstí a radosti?

Je to o popisování té Čisté tabule.  To začíná ihned po početí. A je to popisování jak pozitivní, tak negativní.

Pokud jste se ocitli v bříšku matky, která Vás moc chce, s Vaším otcem se milují, oba se na Vás těší, a ještě navíc fungují v dobrém zázemí a harmonickém prostředí, byli jste počati jako Dítě štěstěny.  Skutečnost je ale taková, že většinou je tam vždy něco neidylického.  Může to být matka, která nechce dítě nebo která je nejistá, chce Vás, ale je plná strachu, jak to zvládne. Může být bez partnera. Může partner být naprosto nevhodný k rodičovství. Nebo prostě nezodpovědný.  Jsme složití tvorové, zatížení spoustou duševních neduhů, a i když se snažíme, to zdaleka nestačí. Je to o energetickém poli každého z nás. Do toho se promítá i to, co nedáváme znát navenek.

Málokdo si uvědomuje, že toto vše dítě vnímá a načítá.  Ještě já jsem se učila, že dítě začne vnímat až po narození.  Výzkumy potvrdily, že je to nesmysl. Dítě vnímá a cítí a ví už v děloze. Dokonce si to i pamatuje.  A tam právě začínají vznikat ta naše omezení. Od první chvíle se do nás zapisuje vše kolem nás. Jak pozitivní, jako štěstí, radost, hudba, smích, tak negativní, jako je ohrožení, obavy, strach.  A my si vytváříme obranné modely proti tomu, co je nežádoucí. To žádoucí samozřejmě přijímáme s nadšením, a když to převažuje, narodí se pozitivně naladěný človíček.

Jde to dál. Prvních šest roků je to v rodině. Je milující? Je harmonická? Je v ní dítě přijímáno a respektováno? Nebo je tam napětí, zlost, násilí, bolest, existenční starosti. To vše utváří celoživotní nastavení. A pak přijde škola. Možná i školka. Ale hlavně škola. Je to o pravidlech, nesvobodě, zařazení do uniformity. Tady se často láme sebevědomí. Ještě další darda je puberta. Zapadám do komunity mladých? Jaké v ní mám místo? Jsou tam obdivovatelé?  Jaké mám zážitky a poznatky na poli lásky a sexu?

V osmnácti letech už jsem prakticky hotový jedinec. Od této chvíle je nastavená hlavní škála modelů mého chování. Pokud jsem v situacích, kde se cítím jistě nebo alespoň volně, jednám podle vědomé mysli,  tzn. rozmyslím si, vyhodnotím nejlepší řešení a jednám. Jakmile se dostanu do stresové situace, nastupuje podvědomá reakce.  Je to jako u oblečení. Zahalím se do toho, co mě chrání před špatným počasím a následným onemocněním. Tady podobně, zahalím se do určitého modelu chování,  který mě chrání před nepohodlím a vnitřním zraněním.

Proč?

Protože se nám to v minulosti osvědčilo, a tudíž to má prioritu, a automaticky to naskočí. V té chvíli nejsme schopni zapnout vědomí a rozhodovat se.

Určitě to znáte. Někdo Vás slovně napadne, a Vy nejste schopni  se ohradit. Nebo něco řeknete, a pak přemítáte, že jste to měli říct jinak. Já jsem vždy co nejrychleji, bez možnosti rozmyslet se, odsekla. V míň stresových situacích jsem opět bez rozmyšlení vyhověla.  Už jen, aby ten nepříjemný okamžik byl za mnou, za každou cenu. Nadělala jsem si tím samozřejmě plno problémů, protože jsem neodmítla, co jsem měla, nebo udělala, co neměla. A vždy to bylo ve prospěch toho druhého.  Nemohla jsem si pomoct.  Ať jsem se snažila, jak chtěla, zastavit se, zapnout mozek, a pak teprve reagovat, nešlo to. Prostě mi to „vylítlo z pusy. To nutkání utéct od toho se nedalo překročit.

Ten model je o to silnější, čím častěji jsme v minulosti stejné nebo podobné stresové situací čelili.

Takže vlastně navenek to „zvládáme“.  Jenomže ten nepříjemný prožitek je energie a ta se neztratí. Zůstane skrytá. S každým dalším takovým zážitkem roste. A následně třeba povede k tomu, že se budeme určitým situacím nebo lidem i vyhýbat.  Je to obrovské omezení v životě.

A původcem toho jsou právě bloky v mysli.

Kde se tam vzaly? 

O tom si popovídáme příště.