aneb Co všechno s čím vším souvisí
Dnes tedy můj malý příběh z dětství, kdy mi vnější okolnosti nedovolily reagovat tak, jak jsem vnitřně a bytostně potřebovala.
V době mého dětství byl v naší vesnici jediný telefon, obecní. Byl v domě nějakého toho předsedy a všichni tam chodili telefonovat. Moji rodiče tehdy stavěli dům a často bylo třeba něco telefonicky domluvit. Fungovalo to tak, že někdo z toho domu došel k nám a řekl, že máme telefonát. Maminka šla s ním a telefonát si vzala.
Jednou taťka volal, a ona nemohla k telefonu jít. Tak poslala mě. Byla jsem malá, ještě jsem nechodila do školy. V tom domě měli zlého psa, to bylo první, čeho jsem se bála. Ale byla jsem poslušná, tak jsem šla. Zvedla jsem odložené sluchátko, jak mi řekli, ale nic jsem neslyšela. Zkusila jsem do něho mluvit, ale nikdo neodpovídal. Tak jsem tam chvilku přešlapovala a pak jsem šla domů. Za nějakou dobu přijel taťka. Musel se omluvit z práce, přijet několik kilometrů domů. Už nevím, jak to probíhalo. Vím jen, že byl moc rozčilený a zlobil se na mě, že jsem to nezvládla. Zbytek jsem vytěsnila.
V pozdější době jsem opět byla občas vyslaná k tomu telefonu. Podrobnosti si nepamatuji. Jen vím, že jsem se vždy bála toho psa, a že jsem se strachem zvedala to sluchátko. Myslím, že jsem to ale vždy zvládla, protože si nevzpomínám, že by se ten pocit bezmoci, že nic neslyším, opakoval.
Podívejme se na tu situaci z mého dnešního uvědomění. Co se stalo?
1. Přirozená reakce, ta „přímá cesta“ by byla, odmítnout to anebo jít s někým dospělým. Dnes vím, že by to bylo naprosto správné. Na takový úkol jsem byla příliš malá. Do věku šesti let bychom měli být hodně chránění. I přestože to dítě „vypadá“ velmi rozumně a dospěle.
2. Realizovaná reakce, ta „objížďka“ byla poslechnout. Proč jsem to udělala? Proč jsem přistoupila na to, co jsem vnitřně nechtěla? Prvním faktorem bylo, že jsem byla zvyklá poslouchat. Rodiče k nám měli moc pěkný vztah. Snažili se dělat vše pro naše dobro. Ale tehdy vládla hodně direktivní výchova. S dětmi se o ničem nepolemizovalo. Takže, když něco řekli, byl to zákon, a já to automaticky akceptovala. Druhým byla skutečnost, že jsem byla velmi vázaná na maminku, která nebyla moc zdatně vybavená pro těžkosti, které ji potkávaly. A já už jako maličká převzala zodpovědnost za její štěstí a pohodu. To se běžně u dětí stává. Často se s tím setkávám. (Je to proti přirozenému vývoji dítěte). Ta skutečnost vedla k tomu, že jsem nemohla ten úkol odmítnout, i když jsem strašně moc tam jít nechtěla.
Čas šel dál. Vesmír nám vždy posílá to, čeho se bojíme. A tak jsem vždy měla zaměstnání, kde jsem musela hodně telefonovat. A vždycky jsem při tom měla nedobrý pocit.
Šla jsem první možnou cestou. Nacvičit to. Pustila si v pozadí hudbu, naladila se, připravila si text. Prostě naučila jsem se vše podle všech možných doporučení. Jsem vytrvalá, a tak jsem svoje telefonování dovedla k dokonalosti. Dokonce jsem dělala přednášky pro ty, kdo „neuměli“ telefonovat a učila je to. Zdálo by se, že jsem to zvládla na výbornou. Sice s velkým přemáháním a dlouhým cvičením nového modelu, ale úspěšně. Byla jsem na toto svoje vydřené umění patřičně hrdá. Jenže pořád jsem to telefonování strašně neměla ráda.
Toho pocitu jsem se chtěla zbavit. Tak jsem použila druhou možnou cestu. Vyřešit to uvnitř sebe. Nechala sem si udělat odblok. Vrátila jsem se do té situace tenkrát v dětství a z pozice současného uvědomění jsem si ji vyřešila. Tím jsem přeprogramovala model myšlení. Od té doby telefonuji a neřeším to. Když si vzpomenu na tu zkušenost z dětství, už je to jen vzpomínka a nebolí. Už tam necítím ten strach ani tu nespravedlnost, která se mi tehdy stala. Už jsem volná a telefonuji lehce, samozřejmě, jako dýchám.
To je právě ten rozdíl, když tyto vnitřní bloky řešíme zvenku, tréninkem, anebo uvnitř, odstraněním a přeprogramováním.
Řeknete si: taková maličkost. Telefonování. Takových příhod z dětství máme každý spoustu.
Ale ono to nebylo jen o tom telefonování. Nikdy to není jen o tom jednom traumatizujícím zážitku. Vždy když se vydáme po té „objížďce“ místo toho „přímého směru“ dle našeho přirozeného nastavení, zasáhne to spoustu jiného uvnitř nás. A dopad do našeho dalšího života může být i fatální.
O tom si povíme zase příště.