aneb V životě je to jak na houpačce, chvíli nahoře, chvíli dole
Minule jsem psala o AHA momentech, jak nám ukazují život z jiné, pro nás nové perspektivy. Asi jsem si to trošku zavařila, protože vesmír hned zareagoval situací. Situací přesně odpovídající těm AHA chvílím, kdy uvidíme realitu v úplně novém světle, kdy je naprosto nedůležité to, čím v dané chvíli žijeme. A to opravdu důležité je to, co bereme jako samozřejmost.
Co se stalo?
To si tak člověk řeší ty svoje světoborné záležitosti: „Po té zimě jsou mi v pase těsné rifle, s tím musím už začít něco dělat. Za chvíli je jaro. No a měla bych něco víc dělat v podnikání. Už se flákám dost dlouho. A už bych taky chtěla začít běhat. Nějak se ta zima vleče, cítím se líná a unavená. Taky bych mohla zase víc zapracovat na sobě, když je na to teď čas.“
A vtom se ohlásí Pan Život: Můj parťák, milovaná sestřička, spřízněná duše a velká opora je v nemocnici, v ohrožení života a zítra má operaci. Těžkou operaci. A pokud to dobře dopadne, není jisté, že bude dál moct žít plnohodnotným životem.
A najednou je vše kolem nedůležité, dokonce pitomé a zbytečné.
To jsou ty chvíle prozření.
Člověk si najednou uvědomí, jak strašně moc důležité v životě jsou vztahy, lidé kolem nás, blízcí a přátelé. Ti, které milujeme, a kteří mají nezastupitelné místo v našem srdci. Najednou bych udělala cokoliv, abych tento život neztratila. Hlavou proběhne ta spousta krásných chvil, souznění, lásky a spolupráce, a vše ovládne jen strach, že by to už nebylo. Je to to nejdůležitější v dané chvíli.
Teď po pár dnech situace vypadá u mé sestry dobře. Operace se zdařila, a na nějaké zásadní omezení v životě, pokud nenastanou další komplikace, to nevypadá. Skoro zázrak, vzhledem k tomu, jaký byl problém. Dnes už mohu doufat, že by to mohlo být jen takové upozornění. Drastické. Ale když člověk moc tlačí na pilu, osud volí drastická zastavení.
A moje emoce dnes už jsou také naprosto jinde.
Ten pocit uvědomění, prozření ale zůstává. Život je skutečně Pán a malý človíček opravdu nikdy neví.
Chvíle takových otřesů, obzvlášť , pokud se to nepostihne přímo mě, jsou darem. Donutí člověka zastavit se, zrevidovat priority, a uvědomit si, co je důležité. Zamyslet se nad tím, kde zase „tlačím na pilu“ já, a s pokorou se víc pokoušet naladit na tu mnohem vyšší moudrost našeho Já, kterým nás příroda vybavila. Víc poslouchat ten svůj vnitřní hlas a děkovat za tu sílu, kterou každý z nás v sobě máme.
Asi nejsilnější v této době byl pro mě prožitek emocí LÁSKA – VÍRA – NADĚJE, a vnitřní uvědomění toho úžasného daru, který nám dávají spřízněné duše. Který v denním shonu bereme jako pěkné chvíle, pěkné pocity, a ona je to vlastně podstata našeho štěstí.
Ještě jedno AHA, na které zapomínám, mi to dalo: Užívejme každý den, co to jde.
Až se situace začala vylepšovat a mě otrnulo, teprve mě napadlo, že by možná bylo dobré udělat fotku. To už ale bylo 99% procent přístrojů pryč. Tato JIP je fantastické pracoviště. Člověk má v té době odpojenou velkou část základních tělesných funkcí. Většinu toho za vás dělají přístroje. Evidentně je to nutné, ale je to děsivé. Na druhou stranu je úžasné, že když dojde k tak zásadnímu selhání, je věda a technika schopná zachránit život. Úžasná byla i vstřícnost všech kolem.