Je to už měsíc, co odešel můj tatínek. Myslím si, že bych měla vyslat na jeho památku vzpomínku. A teď už mám sílu to posdílet.
Začnu asi nejdříve tím, co jsem řekla 14. května na pohřbu, protože to nejlépe vystihuje jeho poslední roky a to, jak úžasným člověkem byl.
——————————-
Vážená rodino, přátelé a známí
Odešel výjimečný a ušlechtilý člověk, můj otec Jaroslav Chalupa.
Když před třemi roky zemřela moje maminka, osud mě neplánovaně dal za úkol péči o něj po zbytek života. Tehdy jsem mu slíbila, že to spolu zvládneme, a že se postarám o vše, co bude třeba až do konce.
Tím okamžikem jsem spojila svůj každodenní život s jeho. Prošli jsme těžké chvíle. První půlrok po odchodu maminky jsem si myslela, že to nedá. Ale taťka byl velký bojovník s velkou chutí do života, a tak zvládl i tuto svoji nejtěžší životní zkoušku.
Zvládl následně operaci očí, když téměř oslepl od šedého zákalu. Pak se mu podařilo vyléčit gangrénu pravé ruky. Ale potom přišel první infarkt, který ho velmi poškodil a omezil v pohybu, v práci a procházkách. Ani tehdy se nevzdal a hledal, čím by zaplnil své dny. Naučil se dokonce, on, který nikdy v kuchyni nic nedělal, se naučil i velmi dobře vařit. Péct chleba a vařit polévky. A moc se těšil, že všem, kteří ho navštěvovali, chutnaly, jak od babičky.
Po celou dobu měl obrovskou chuť do života a zůstal plně rozumově čilý. Až poslední týden, kdy se jeho fyzické potíže zhoršovaly, přišel druhý infarkt a následně v nemocnici jeho statečné srdce ve spánku dotlouklo.
Pro mě ty víc jak tři roky, které jsme spolu tak intenzívně prožili, i když byly náročné, přinesly úžasné životní naplnění.
To, že se podařilo, aby svůj život dožil tam, kde prožil tolik krásných let, kde to miloval. To, jak si užíval do posledních dní jídla, která mu celý život dělala maminka, a pohodlí, které si po celý život ani nedopřáli. To, jak jsme si povídali, vzpomínali, radovali se spolu, plánovali a zvládali, to, co osud přinášel. Myslím, že si tyto poslední roky života užil.
Vždy jsem ho vnímala jako oporu, sílu. Jako úžasně pracovitého, schopného a obětavého člověka, který všem pomáhal, když potřebovali.
Během této doby jsem měla poznat i tu druhou stránku jeho osobnosti, ukrytou za rezervovaným chováním. Jeho velkou citlivost a zranitelnost. Toho člověka v něm, který i když tolik převálcovaný osudem, zůstal laskavý a milující. Tu jemnou, čistou a důvěřivou duši.
Můžu s upřímným srdcem říct: Čest Tvojí památce tatínku.
Chtěla bych moc poděkovat všem, kteří jste ho v této době podpořili, navštěvovali, mysleli na něj. Vím, jak strašně moc to pro něj znamenalo, a jak moc si toho cenil.
Děkuji Rudolfovi, že to se mnou po celou dobu obětavě táhl.
A děkuji Vám všem, kteří jste se dnes přišli s ním rozloučit.
—————————————-
Ráda bych trošku zavzpomínala.
Tatínek se narodil v malé vesničce Nihov, a prožil velmi těžké dětství, sám s matkou a sestrou, bez otce, v podnájmu, v chudobě a následně ve válce. Přesto vše byl velmi citlivý, hodný a obětavý člověk. Těžké dětství možná u něj vedlo k tomu, že z něj vyrostl opravdu schopný, samostatný a ctižádostivý muž.
Už jako malý chlapec byl velmi šikovný, pamatuji si, jak vyprávěl, že již od šesti roků opravoval všem ve vesnici, co se pokazilo. Hodiny, strojky, cokoliv v domácnosti, dokonce za ním chodili na stříhání vlasů a holení. To poslání všem pomáhat mu zůstalo. Pamatuji si, jako malá holka, že k nám pořád někdo chodil a přinášel něco na opravu.
Vyučil se soustružníkem a pak automechanikem, pracoval jako vedoucí Mototechny Velká Bíteš a byl velmi vážený. Strašně moc ráda jsem s ním jezdila na porady do Brna. On šel na poradu, já seděla půl dne v autě a četla si. Pak jsme šli na zmrzlinu na Náměstí Svobody a na grilované kuře na České (nikdy od té doby jsem už tak dobré grilované kuře a zmrzlinu neochutnala).
Po vyučení šel na vojnu. I tady byl liga. Měl dokonce druhé místo v běhu v armádě ČR (už nevím v jaké kategorii, ale mám pocit, že maraton). Byl parašutista. A já na něj byla vždy nesmírně hrdá, když vyprávěl, jak trénovali seskoky z helikoptéry, pak z letadla, jak dělali několikadenní pochody v Tatrách, jak kromě výzbroje (už nevím, kolik kilo, ale bylo to neskutečné) tahal ještě harmoniku.
Někdy se stávají takové věci, které člověk nepochopí. Když jsme ho uložili do hrobu, a kněz chtěl pronést řeč, najednou s ohromným rachotem přeletělo 5 vrtulníků nad našimi hlavami. Vnímala jsem to jako poselství.
Pak poznal maminku a byla to láska na celý život, jich obou.
Vybudovali náš rodinný dům, který jsem strašně moc milovala.
„Pořídili“ si tři děti. Ty velmi milovali a žili jen pro ně.
Celý život oba dva neskutečně pracovali a budovali domov, a následně zajištění pro děti. To bylo jejich životní naplnění a radost.
A zažili jsme všichni moc dobrého. Taťka byl velmi dobrý harmonikář, hrál na všech akcích, které se v Jáchymově pořádaly. Maminka byla úžasná kuchařka, vařila takové dobroty, jak nikdo jiný a pekla nádherné dorty všem na svatby.
Bylo spoustu setkání, oslav narozenin, vánoce, tradiční pouť v červenci, kdy jsme se vždy všichni co nejlépe nastrojili, aby babička měla radost. Bylo to úžasné.
Na závěr života se to ale hodně pokazilo. Milovaný syn, do kterého vkládali veškeré naděje, kterému všechno dali, je zradil a opustil, a oni zůstali sami. My dvě dcery a všechny vnučky jsme jim však zůstaly a věřím, že to pro ně moc znamenalo, i když se oba dva s tou „nespravedlností“, jak říkala maminka, do konce života nemohli smířit.
Maminka zemřela v lednu před třemi roky. Její odchod byl pro mě strašně těžký. Bylo to náhlé a vnímala jsem to, jako strašně nespravedlivé.
Následující roky jsem spojila svůj život s tatínkem, a byla to pro mě obrovská životní zkušenost. Je to velký dar mít možnost toto prožít. Za tu dobu jsem spoustu věcí pochopila, přijala i sama u sebe, a uvědomila si to všechno dobré, co pro mě moji rodiče znamenali. Díky tomu jsem jeho odchod vnímala naprosto jinak. Jako něco, co je v pořádku, na co došel čas a co můžu přijmout.
Chybí mi. Ale cítím takové obrovské smíření. A strašně velikou lásku a vděčnost. Děkuju osudu za ten obrovský dar – úžasné rodiče.
Toto je tatínkova poslední fotka z prosince loňského roku, když mu k devadesátým narozeninám starosta Jáchymova pan Pastyřík předal ocenění za zásluhy o budování Jáchymova od starostky Velké Bíteše.
