Autor: admin

aneb Co vše se za tím skrývá

V minulém blogu jsem vyprávěla jeden příběh z dětství. Stalo se to ve věku do šesti let. Tato část života je pro naše celoživotní nastavení zásadní. Podívali jsme se také na to, co to znamenalo v dané chvíli, jaký to mělo dopad, a nastínila jsem dva možné způsoby, kterými jsem to řešila. Dnes bych Vám na tom příběhu demonstrovala, jaké mohou být další dopady, takových stresových chvilek.

Vyprávěla jsem o svém stresu z telefonování. Kde se vzal, proč se tam vytvořil blok, a co to pro mě znamenalo. To vše se ale týkalo pouze telefonování, kdy člověk něco zařizuje, vyřizuje, požaduje nebo reklamuje.  Když vykecávám s kamarádkami, dcerami, známými, tak to nejsem k zastavení a o tom, že držím telefon ani nevím. A jsme u toho. Vlastně nešlo o telefonování jako takové. A já teprve po odblokování jsem si uvědomila, jak tento blok souvisel s mnoha dalšími omezeními, které najednou, jako zázrakem zmizely nebo se alespoň zmírnily. Tehdy se mi vlastně také zablokovala volnost v „požádání o něco“ a „odmítnutí něčeho.“

Jeden příklad.

Před několika týdny jsme si s Rudolfem vyjeli na výlet po Náměšťsku. Byl to takový nostalgický výlet. Tam jsme totiž v počátcích našeho manželství bydleli. Projeli a prošli jsme si známá místa. Podívali se, co se změnilo. No a stavili jsme se Na vyhlídce na oběd. Já jsem si objednala salát Cézar. Byl výborný, ale byl bez kuřecího masa, které tam mělo být. Tak jsem přivolala číšnici a upozornila na to, že tam to maso chybí. Ona úplně ztuhla a rychle odběhla.  Za chvíli mi je přinesla se spoustou omluv. Když jsem se tomu zasmála, že se prostě takové věci stávají, uvolnila se a rozzářila úsměvem.

Řeknete: normální situace. Určitě pro mnoho lidí. Ale pro mě by to byl ještě před několika lety velký problém. Nevím, jestli bych se tehdy vůbec odhodlala to reklamovat. Asi bych to prostě snědla a vnitřně se přesvědčovala, že i bez toho masa je to dobré. A pokud bych se přece jen odhodlala, tak bych to řekla s takovým napětím v hlase, že by celá ta situace byla velmi nepříjemná mě i jí. Pár dní jsem se k tomu v myšlenkách vracela. Bylo to pro mě nové. Reklamace, a vlastně mi to vůbec nevadilo.  Jednala jsem volně, přirozeně.

Uvědomila jsem si, jak vše souvisí se vším. Jak jedno zablokování ovlivní spoustu dalšího. Já si původně nechala odblokovat telefonování, protože mě omezovalo, že cítím napětí, když mám něco telefonicky řešit. To skutečně zmizelo. Od té doby to zvládám lehce.  S tím však přišly další změny. Najednou automaticky a bez vnitřního napětí dělám i mnohé úkony, kterým bych se v minulosti vyhýbala nebo se na ně připravovala. Jako: říct si o informaci, říct si o pomoc, když nestíhám nebo nezvládám, odmítnout, co se mi nechce udělat, říct co se mi nelíbí, požádat o radu… Dřív bych spoustu z toho neudělala, protože bych měla strach, že budu odmítnutá, nebo budu vypadat neschopná, anebo mi bude trapně.

Jak to vypadá v „hlavě“?

My těch vjemů přijímáme každou vteřinou spoustu. Náš mozek je vyhodnotí a reaguje. Pokud to jde hladce, přirozeně – je to jak na obrázku 1.  Pokud však je tam překážka (stresový moment), musíme reagovat podle náhradního modelu. Současně s tím se také ovlivní i naše reakce na další a další vjemy, obrázek 2.

Ty náhradní modely myšlení a jednání nám pak už zůstanou zakotvené. Takže v různých podobných situacích v budoucnu už vždy podvědomě jednáme podle nich. Člověk je úžasný výtvor přírody. A jakékoliv ovlivnění přirozenosti znamená zásadní zásah do celé jeho existence.

Zkuste si teď promítnout některé ze svých vlastních omezení nebo strachů.  A teď si zkuste představit, kdybyste to neměli. Co byste udělali?  Co by Vám to vyřešilo? Jak byste se cítili?

V příštím blogu bychom se podívali ještě jednou a z dalšího úhlu pohledu na stres. Ten způsobuje veškeré naše bloky, protože nám bere v dané chvíli svobodu v rozhodování. Podíváme se, jak na nás působí, a co se v nás děje. A také si řekneme něco o tom, co potřebujeme v různých stádiích působení stresu pro sebe udělat jako okamžitou pomoc.

aneb Co všechno s čím vším souvisí

Dnes tedy můj malý příběh z dětství, kdy mi vnější okolnosti nedovolily reagovat tak, jak jsem vnitřně a bytostně potřebovala.

V době mého dětství byl v naší vesnici jediný telefon, obecní. Byl v domě nějakého toho předsedy a všichni tam chodili telefonovat. Moji rodiče tehdy stavěli dům a často bylo třeba něco telefonicky domluvit.  Fungovalo to tak, že někdo z toho domu došel k nám a řekl, že máme telefonát. Maminka šla s ním a telefonát si vzala.

Jednou taťka volal, a ona nemohla k telefonu jít. Tak poslala mě. Byla jsem malá, ještě jsem nechodila do školy. V tom domě měli zlého psa, to bylo první, čeho jsem se bála. Ale byla jsem poslušná, tak jsem šla. Zvedla jsem odložené sluchátko, jak mi řekli, ale nic jsem neslyšela. Zkusila jsem do něho mluvit, ale nikdo neodpovídal. Tak jsem tam chvilku přešlapovala a pak jsem šla domů.  Za nějakou dobu přijel taťka. Musel se omluvit z práce, přijet několik kilometrů domů. Už nevím, jak to probíhalo. Vím jen, že byl moc rozčilený a zlobil se na mě, že jsem to nezvládla.  Zbytek jsem vytěsnila.

V pozdější době jsem opět byla občas vyslaná k tomu telefonu. Podrobnosti si nepamatuji. Jen vím, že jsem se vždy bála toho psa, a že jsem se strachem zvedala to sluchátko. Myslím, že jsem to ale vždy zvládla, protože si nevzpomínám, že by se ten pocit bezmoci, že nic neslyším, opakoval.

Podívejme se na tu situaci z mého dnešního uvědomění. Co se stalo?

1. Přirozená reakce, ta „přímá cesta“ by byla, odmítnout to anebo jít s někým dospělým. Dnes vím, že by to bylo naprosto správné. Na takový úkol jsem byla příliš malá. Do věku šesti let bychom měli být hodně chránění. I přestože to dítě „vypadá“ velmi rozumně a dospěle.

2. Realizovaná reakce, ta „objížďka“  byla poslechnout. Proč jsem to udělala? Proč jsem přistoupila na to, co jsem vnitřně nechtěla? Prvním faktorem bylo, že jsem byla zvyklá poslouchat. Rodiče k nám měli moc pěkný vztah. Snažili se dělat vše pro naše dobro. Ale tehdy vládla hodně direktivní výchova. S dětmi se o ničem nepolemizovalo. Takže, když něco řekli, byl to zákon, a já to automaticky akceptovala. Druhým byla skutečnost, že jsem byla velmi vázaná na maminku, která nebyla moc zdatně vybavená pro těžkosti, které ji potkávaly. A já už jako maličká převzala zodpovědnost za její štěstí a pohodu. To se běžně u dětí stává. Často se s tím setkávám. (Je to proti přirozenému vývoji dítěte). Ta skutečnost vedla k tomu, že jsem nemohla ten úkol odmítnout, i když jsem strašně moc tam jít nechtěla.

Čas šel dál. Vesmír nám vždy posílá to, čeho se bojíme. A tak jsem vždy měla zaměstnání, kde jsem musela hodně telefonovat. A vždycky jsem při tom měla nedobrý pocit.

Šla jsem první možnou cestou. Nacvičit to. Pustila si v pozadí hudbu, naladila se, připravila si text. Prostě naučila jsem se vše podle všech možných doporučení. Jsem vytrvalá, a tak jsem svoje telefonování dovedla k dokonalosti. Dokonce jsem dělala přednášky pro ty, kdo „neuměli“ telefonovat a učila je to. Zdálo by se, že jsem to zvládla na výbornou. Sice s velkým přemáháním a dlouhým cvičením nového modelu, ale úspěšně. Byla jsem na toto svoje vydřené umění patřičně hrdá. Jenže pořád jsem to telefonování strašně neměla ráda.

Toho pocitu jsem se chtěla zbavit. Tak jsem použila druhou možnou cestu. Vyřešit to uvnitř sebe. Nechala sem si udělat odblok. Vrátila jsem se do té situace tenkrát v dětství a z pozice současného uvědomění jsem si ji vyřešila.  Tím jsem přeprogramovala model myšlení. Od té doby telefonuji a neřeším to.  Když si vzpomenu na tu zkušenost z dětství, už je to jen vzpomínka a nebolí. Už tam necítím ten strach ani tu nespravedlnost, která se mi tehdy stala. Už jsem volná a telefonuji lehce, samozřejmě, jako dýchám.

To je právě ten rozdíl, když tyto vnitřní bloky řešíme zvenku, tréninkem, anebo uvnitř, odstraněním a přeprogramováním.

Řeknete si: taková maličkost. Telefonování. Takových příhod z dětství máme každý spoustu.

Ale ono to nebylo jen o tom telefonování.  Nikdy to není jen o tom jednom traumatizujícím zážitku. Vždy když se vydáme po té „objížďce“ místo toho „přímého směru“ dle našeho přirozeného nastavení, zasáhne to spoustu jiného uvnitř nás. A dopad do našeho dalšího života může být i fatální.

O tom si povíme zase příště.

aneb Chcete jet po rychlostní silnici anebo po okreskách?

Takže co to vlastně blok je.  A jak se „zablokování“ projevuje v životních situacích.

Blok v naší mysli si můžete představit jako takovou nepřekročitelnou překážku.

Připodobnila bych to k cestování autem. Chci někam rychle a pohodlně zajet. Co udělám?  Vyjedu z domu a najedu na rychlostní silnici. – Představte si novou, úžasnou, perfektní rychlostní silnici, takovou jakou třeba znáte z cest v zahraničí. – V pohodě ujíždím, užívám si rychlost, a za chvíli jsem v cíli.

Nastavení v naší mysli a těle funguje podobně.  Je to jako perfektní rychlostní silnice. Přijde impuls, mozek vyhodnotí pro mě nejlepší řešení a vydá příkaz. Ten dorazí na místo určení, a moje mysl nebo fyzické tělo zareaguje. Vše proběhne hladce a rychle, jako kdybychom super autem vyrazili po té rychlostní silnici.

Neplatí to, pokud jsme se v minulosti v podobné situaci dostali do velkého stresu.  To se stává, když prožijeme emočně silný bolestivý zážitek, anebo ten stres trvá dlouho.  Tyto faktory způsobí, že se v mozku vytvoří blok.

A opět bych to připodobnila k tomu cestování.  Je to, jako by na té rychlostní silnici byla překážka a my museli jet po objížďce. To už jízda není tak rychlá a pohodlná.

Někdy nás objížďka vede na pěknou přímou silnici. To je ještě dobré.  

Tak to vypadá, když se dostaneme do těžké situace, a nabízí se jiné řešení, než jsme původně zamýšleli, ale je pro nás vnitřně přijatelné.  Nejdeme proti svému nastavení. Sice musíme vyvinout větší úsilí, nebo to déle trvá, a nejde to tak hladce a radostně. Ale zvládneme to docela dobře.

Ale, co když nás objížďka vede po špatné silnici?

To je, když nás překážka v mysli vede do improvizací, které jsou proti naší přirozenosti. Například nejsem spokojená s platem v zaměstnání. Jsem plachý člověk a bojím se to šéfovi říct. Pravděpodobně to nějak vykoktám, nebo budu hledat jinou cestu, jak na tu skutečnost upozornit. Možná se vůbec neodhodlám k činu. Budu mlčet, a snažit se sama sebe přesvědčit, že to není až tak zlé.

Může se také stát, že cestování po té objížďce bude tak špatné, že se rozhodnu otočit se, a vrátit se zpět domů. A to i přesto, že jsem do toho cíle strašně moc chtěla jet.

V praxi to vypadá tak, že zkusíme nepřijatelnou situaci řešit, a při prvních nebo velkých těžkostech, to vzdáme.  Vrátíme se zpět do toho svého „starého, ozkoušeného“, ať už nám vyhovuje sebeméně. Anebo se vůbec neodhodláme k činu, přestože uvnitř cítíme, že takhle to dál nejde, a my bychom s tím opravdu měli něco dělat.

Máme tam blok. Vytvořil se někdy v minulosti, nejčastěji v dětství, a blokuje nám svobodné rozhodování po celý život.

V příštím blogu Vám ukážu na příkladu jednoho mého „zablokování“, jak to vypadá a probíhá v reálu. A také si povíme, jakým způsobem se to dá vyřešit. 

aneb  Kdy jsme TABULA RASA

V minulém blogu jsem na fotkách nastínila výsledek našeho vnitřního programování, dnes se podíváme na příčinu.

Všechno začíná v okamžiku, kdy se spojí spermie s vajíčkem.  V té chvíli jsme ještě každý z nás jako čistý list papíru – čistá nepopsaná deska – TABULA RASA.  Neseme s sebou určité dědictví po předcích, některá nastavení, ale v rozhodující míře máme právě především ten svůj Dar.  Je to Dar, který jsme dostali do vínku. My nevíme, kdo nás takto vybavil. Dohadujeme se, že Bůh, vesmír, příroda. Ale máme ho. Je to ta naše osobitá výjimečnost. Nadání, schopnosti, možnosti, jedinečnost. Každý sám jsme originál.  A jsme tak vybaveni na svoji vlastní neopakovatelnou cestu životem.

Kdybychom žili v prostředí, které tuto výjimečnost každého z nás podporuje, brzy v dětství bychom objevili, co nám nejlíp jde, co nejraději děláme a co chceme. A to bychom rozvíjeli.  A pak bychom to dělali. Myslím, že bychom byli šťastní, když bychom dělali to, co chceme, jak chceme, a šlo by nám to lehce. Když bychom byli šťastní, rozdávali bychom radost. Šťastný člověk neprudí, neškodí, nemanipuluje. Prostě si to své štěstí užívá. To známe každý z těch chvil, kdy jsme šťastní. Jen se tetelíme radostí a užíváme si danou chvíli. Pokud jsou kolem nás někteří, kteří s námi to štěstí nesdílí, ani je nevnímáme, natož abychom se snažili se o ně nějak zajímat, rozčilovat se s nimi nebo je řešit.  Okolí nás začne zajímat, až z toho svého flow fenomen vypadneme.

Kdy a co se tedy děje, že jsme takoví, jací jsme, a že je v nás tak málo štěstí a radosti?

Je to o popisování té Čisté tabule.  To začíná ihned po početí. A je to popisování jak pozitivní, tak negativní.

Pokud jste se ocitli v bříšku matky, která Vás moc chce, s Vaším otcem se milují, oba se na Vás těší, a ještě navíc fungují v dobrém zázemí a harmonickém prostředí, byli jste počati jako Dítě štěstěny.  Skutečnost je ale taková, že většinou je tam vždy něco neidylického.  Může to být matka, která nechce dítě nebo která je nejistá, chce Vás, ale je plná strachu, jak to zvládne. Může být bez partnera. Může partner být naprosto nevhodný k rodičovství. Nebo prostě nezodpovědný.  Jsme složití tvorové, zatížení spoustou duševních neduhů, a i když se snažíme, to zdaleka nestačí. Je to o energetickém poli každého z nás. Do toho se promítá i to, co nedáváme znát navenek.

Málokdo si uvědomuje, že toto vše dítě vnímá a načítá.  Ještě já jsem se učila, že dítě začne vnímat až po narození.  Výzkumy potvrdily, že je to nesmysl. Dítě vnímá a cítí a ví už v děloze. Dokonce si to i pamatuje.  A tam právě začínají vznikat ta naše omezení. Od první chvíle se do nás zapisuje vše kolem nás. Jak pozitivní, jako štěstí, radost, hudba, smích, tak negativní, jako je ohrožení, obavy, strach.  A my si vytváříme obranné modely proti tomu, co je nežádoucí. To žádoucí samozřejmě přijímáme s nadšením, a když to převažuje, narodí se pozitivně naladěný človíček.

Jde to dál. Prvních šest roků je to v rodině. Je milující? Je harmonická? Je v ní dítě přijímáno a respektováno? Nebo je tam napětí, zlost, násilí, bolest, existenční starosti. To vše utváří celoživotní nastavení. A pak přijde škola. Možná i školka. Ale hlavně škola. Je to o pravidlech, nesvobodě, zařazení do uniformity. Tady se často láme sebevědomí. Ještě další darda je puberta. Zapadám do komunity mladých? Jaké v ní mám místo? Jsou tam obdivovatelé?  Jaké mám zážitky a poznatky na poli lásky a sexu?

V osmnácti letech už jsem prakticky hotový jedinec. Od této chvíle je nastavená hlavní škála modelů mého chování. Pokud jsem v situacích, kde se cítím jistě nebo alespoň volně, jednám podle vědomé mysli,  tzn. rozmyslím si, vyhodnotím nejlepší řešení a jednám. Jakmile se dostanu do stresové situace, nastupuje podvědomá reakce.  Je to jako u oblečení. Zahalím se do toho, co mě chrání před špatným počasím a následným onemocněním. Tady podobně, zahalím se do určitého modelu chování,  který mě chrání před nepohodlím a vnitřním zraněním.

Proč?

Protože se nám to v minulosti osvědčilo, a tudíž to má prioritu, a automaticky to naskočí. V té chvíli nejsme schopni zapnout vědomí a rozhodovat se.

Určitě to znáte. Někdo Vás slovně napadne, a Vy nejste schopni  se ohradit. Nebo něco řeknete, a pak přemítáte, že jste to měli říct jinak. Já jsem vždy co nejrychleji, bez možnosti rozmyslet se, odsekla. V míň stresových situacích jsem opět bez rozmyšlení vyhověla.  Už jen, aby ten nepříjemný okamžik byl za mnou, za každou cenu. Nadělala jsem si tím samozřejmě plno problémů, protože jsem neodmítla, co jsem měla, nebo udělala, co neměla. A vždy to bylo ve prospěch toho druhého.  Nemohla jsem si pomoct.  Ať jsem se snažila, jak chtěla, zastavit se, zapnout mozek, a pak teprve reagovat, nešlo to. Prostě mi to „vylítlo z pusy. To nutkání utéct od toho se nedalo překročit.

Ten model je o to silnější, čím častěji jsme v minulosti stejné nebo podobné stresové situací čelili.

Takže vlastně navenek to „zvládáme“.  Jenomže ten nepříjemný prožitek je energie a ta se neztratí. Zůstane skrytá. S každým dalším takovým zážitkem roste. A následně třeba povede k tomu, že se budeme určitým situacím nebo lidem i vyhýbat.  Je to obrovské omezení v životě.

A původcem toho jsou právě bloky v mysli.

Kde se tam vzaly? 

O tom si popovídáme příště.

aneb  Jak to vypadá v reálu

STRES

Toto slovo poutá naši pozornost snad každý den. Někdy je to osobní setkání se stresovou situací, jindy jen slovo, které zazní na sociálních sítích, ve sdělovacích prostředcích, vykoukne na nás v tisku. Každý máme vlastní zkušenosti s tímto fenoménem. Víme, jak na každého z nás působí, co s námi dělá, jak ho zvládáme, i jak jsme proti němu odolní nebo neodolní.

Chtěla bych Vám v následujících článcích nabídnout trošku jiný pohled na „stres“ a jeho vliv a dopady do našich životů.  A dát Vám náměty k zamyšlení. Budou to postřehy z mé osobní zkušenosti a to, s čím se setkávám ve své práci.

Nejdřív bych Vám pověděla krátký příběh.

Bylo nebylo.

Narodila se holčička. Všichni se na ni těšili a měli ji moc rádi. Maminka, tatínek, obě babičky a dědeček.

Čas běžel. Rodiče se měli velmi rádi a měli velmi rádi tuto holčičku.  Ale poměry v rodině byly složité. Bylo to v šedesátých letech, po měně, chyběly peníze na rozestavěný dům, muselo se moc šetřit, moc pracovat. A v té době navíc ještě přišel na svět chlapeček, onemocněl a rok bojoval o život. Maminka byla utrápená, často plakala a oba rodiče byli ustaraní a přetížení.

Holčička byla velmi „rozumná“.  Tak to říkali.  Že už jako maličká byla samostatná a rozumná jako dospělý.  Že s ní nebyly žádné starosti. Že o ní ani nevěděli.

A přišla škola. Holčička se do školy moc těšila a ve škole se jí moc líbilo. Byla naprosto nadšená, když se naučila číst. Přečetla, co doma našla. Přes prázdniny po první třídě přečetla všechny učebnice do druhé třídy a všechny knihy a časopisy, co kde našla. Strašně se těšila i do druhé třídy. Pak se ale něco stalo.  Neví co, ale od té doby už si nepamatuje školu. Zůstala premiantka, ale už tam byla tak nerada, že vytěsnila i vzpomínky.

A toto je právě to, co s námi dělá život. Začínáme jako nadšení, sebejistí a šťastní jedinci. A pak, jak nás potkávají střety s realitou, toto nastavení ztrácíme. Tato holčička měla ještě poměrně dost štěstí. Narodila se jako chtěné dítě, milované dítě a opečovávané dítě. Přesto těžké chvíle, kterými rodina procházela, a následně školní direktiva, nalomily jejího svobodného ducha, a to na celý život.

Ta holčička jsem byla já. 

Po celý život jsem se pak už potýkala s přílišným respektem k „autoritám“ všeho druhu: k příkazům, lidem, pravidlům i zvyklostem.  Se zvykem postavit vždy potřeby druhých před ty svoje. A se snahou zavděčit se všem, aby byli spokojení a kolem mě bylo hezky a příjemně.

Poprala jsem se s tím. Naučila jsem se tvářit příjemně a sebejistě v každé situaci. Naučila jsem se najít si ve všem nějakou radost a nějaký vyšší smysl. Na náročné výzvy jsem se precizně připravila.  Takže jsem uměla dosahovat i vysoké cíle. Naučila jsem se „číst“ v lidech a předcházet problematickým reakcím.  Byla jsem úspěšná a relativně oblíbená.

Ale nebyla jsem to já. Mezi lidmi jsem se necítila volně. A já mám lidi ráda, a potřebuji cítit sounáležitost. Na světě jsem se necítila bezpečně.  Ani ve společnosti, ani po stránce hmotného zajištění, přestože jsem si splnila své i hodně vysoké cíle.  

A v sobě jsem se už vůbec nevyznala.  Naučila jsem se v každé činnosti a ve vztazích najít něco, co by mě těšilo, ale vnitřně jsem cítila, že je to málo. Abych vše zvládla, zakázala jsem si emoce, které by mě mohly oslabit. Odnaučila jsem se i plakat. S tím ale přišla druhá stránka věci. Když se člověk takto obrní a potlačí někde svoji přirozenost, automaticky tím potlačí  druhou stránku své přirozenosti; volnost, nadhled,  umění se radovat a žít naplno podle svého nastavení. Nemůžeme pak využít svoji největší devizu a to jsou dary, kterými nás vybavila příroda.  To, čím jsme každý neopakovatelný a výjimečný.

V příštím blogu si povíme něco o tom, co je za těmi fotkami. Je na nich zachyceno stěžejní období v životě člověka, období od početí do šesti let a první roky ve škole. Tehdy se zásadním způsobem formuje naše nastavení pro celý život.  V tomto článku jsem nastínila to viditelné. Příště si povíme o tom, co se tam s námi děje uvnitř nás.

aneb Co, že to vlastně dělám

„Jak se máš?  A co děláš?“  Když se potkáme se známými a mezitím uběhl nějaký čas, standardně zazní tyto otázky.

Jak se mám? – Skvěle!  (Opravdu! ) A co dělám?  – A tady mám problém. Většinou říkám, že pracuji jako kinezioložka. Někdo ví, ale většinou ne. Tento obor není moc známý. Málokdy je odezva, že ano, to znám, zkusili jsme, vyřešilo to a to. Většinou se optají, co to vlastně je a já vysvětluji. A těžko. Několika slovy to nevysvětlím. Stejně, jak není možné několika slovy říct, co dělá učitel, doktor atd.

A tak jsem se rozhodla, že budu o tom psát. Kdo se tedy chcete se seznámit s kineziologií v mé praxi a s tím, co by Vám mohla přinést, sledujte moje blogy. Budu je dávat každou středu na FB a současně budou uloženy na mých www stránkách , pro případné pozdější využití.

Dnes tedy o Vzdělávacím systému a metodě ONE BRAIN pro práci se stresem v oblasti specializované kineziologie.  Tak přesně se jmenuje náplň mé profese.

Určitě jste se každý setkali s různými technikami „práce na sobě“. Tím myslím techniky motivace k úspěchu a dosažení cílů, uvolňování napětí, programování k výkonu, nebo práce s energiemi, meditace atd. Je toho spousta a spoustu z toho jsem i sama zkusila a praktikovala. S větším, či menším úspěchem. Tehdy jsem si myslela, že je to tím, že třeba nejsem dost vytrvalá, dost schopná, dost uvolněná, příliš racionální – prostě chyba někde u mě, a proto mi to ne vždy fungovalo.

Dnes vím, že je to tím, že každý z nás potřebuje něco jiného. A hlavně, každý z nás potřebuje nejdřív uvolnit bloky, které během života „vytvořil“, a které mu nedovolí překročit zónu bezpečí.

Zónou bezpečí označuji naše zažité modely myšlení a jednání, které se nám v minulosti osvědčily, a kterých se držíme, protože se domníváme, že nás chrání před selháním, bolestí, zklamáním atd., tak jako tehdy. Fakt je ale, že nic není neměnné. Změnilo se naše okolí a změnili jsme se v čase i my. A tyto zkostnatělé modely už pro nás často nejsou tady a teď tím nejlepším řešením.  Potřebujeme se přizpůsobit nové realitě. Ale tyto modely nás drží a nedovolí nám vykročit z toho svého „zažitého“ a udělat změnu v tom, co nám nevyhovuje, ať už je to v oblasti vztahů, práce a čehokoliv, co se nás týká. To je jeden aspekt. Ten zasahuje naše myšlení.

Druhý je ten, že většina těchto modelů myšlení a chování se vytvořila jako obrana proti stresové situaci. A tím je spojena se zablokovaným stresem v těle. Určitě to znáte, když se něčeho bojíte, třeba zkoušky, letu v letadle, tmy.  Já jsem se bála neznámých velkých psů. Když se někde vyřítil velký cizí pes a běžel ke mně, udělalo se mi špatně, ztuhla jsem strachem, vyskočil mi pot, vnitřní třas, prostě děsná reakce, a já nemohla s tím nic dělat. Mohla jsem jenom řešit vnější vlivy. Nechodit na procházky, kde hrozilo nebezpečí volně pobíhajících psů, nechodit venčit našeho pejska a nejraději, když už jdu na procházku, nechodit sama. Bylo to trauma ještě z dětství a jsem neskutečně šťastná, že se mi to podařilo odstranit. Protože já jinak mám psy a zvířata vůbec moc ráda a ten iracionální strach mě moc omezoval.  Takových malých i velkých traumat, ať už se týkají zvířat nebo lidí nebo situací, do kterých se dostáváme, má každý z nás spoustu.  A ty nám nedovolí svobodně a bez přemáhání se radostně žít a reagovat. Prostřednictvím tělesných symptomů nás svazují a omezují.

Co s tím?

Je spousta technik. A fungují. Ale, co když prostě nemůžu.  A právě tady mě oslovila kineziologie. Protože navzdory jakémukoliv modelu myšlení, který si držím, a který mě omezuje, mohu se v mysli vrátit do okamžiku příčiny a tento model přeprogramovat podle svého současného uvědomění  a přání. Dojde k uvolnění zablokovaného stresu a vrácení do původního stavu. Je to úžasná úleva v mysli i na těle.

Ve své poradně se nejvíc setkávám se strachovými modely. V dnešní těžké době, je to mnohem aktuálnější téma díky tomu, co proběhlo poslední dva roky a co stále trvá. Téma, se kterým lidé přichází, většinou kompletně nevyřeší jeden odblok, to jen výjimečně. Ale už po první poradně bývá standardně úleva. Obzvláště u dětí.

A navíc jsou to velmi jemné techniky. Trošku „povídání“ a trošku „cvičení“. Celý proces si každý řídí a dělá sám, podle toho, jak to jeho tělo v dané chvíli cítí a zvládá. Já ho pouze provázím technikami na uvolnění napětí a následně při uvolnění zablokovaného traumatu a přeprogramování na pozitivní řešení.

V příštím blogu bych se ráda zaměřila na stres a nastínila, jak si právě technikami kineziologie One Brain můžete pomoct. Dokonce i sami. Stres je hlavní téma. Myslím, že je to alfa i omega většiny našich potíží. Obzvláště v této době.

Kineziologie One Brain je cesta k sobě, k využití svého potenciálu, k radosti, naplnění a úspěšnému životu.

• 

aneb Jak dát svůj život do pohybu

Uběhly dva a půl měsíce od mého rozhodnutí chodit ráno běhat. Je strašně zajímavé, jak moc se člověk nezná.  Předpokládala jsem, že postupem krátkého času to bude lepší a lepší, až to bude jen čirá radost z pohybu. Teď je mi jasné, že musím svá očekávání zrevidovat. Vykašlat se na nějaké cíle a jen si užívat každý posun. Fakt je, že ten pohyb s troškou nadsázky už mohu nazvat během. Také jsem přidala další úsek po asfaltu a jde to dobře.  Jsem stále víc lehčí,  pohybově, psychicky i hmotnostně a nadšení a nárůst energie stále trvá. Dá se říct, že dokonce roste. Spolu s tím roste i chuť do života a nových věcí. A o tom bych chtěla dát dnešní blog. Nejdříve ale ukázky, kde mě můžete každý den ráno potkat:

K tomu, že jsem začala běhat, mě dovedla nespokojenost s tím, jak žiju. Myslím, že celá „corona“ mi dala úžasné uvědomění. Přinesla mi stagnaci v práci a díky tomu jsem si udělala revizi svého předchozího života, který měl dva hlavní rozměry. Péči o rodinu a domov, a realizaci v zaměstnání, které mi nepřinášelo vnitřní radost a naplnění.  Z 90% jsem je dělala jen kvůli potřebě výdělku, a snažila se v něm najít něco, co by mě alespoň trochu bavilo. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně vždycky žila a pracovala pro druhé.  To, co jsem skutečně chtěla já,  jsem si dovolila,  jen pokud to s tímto hlavním záměrem korespondovalo.  Došlo mi, že vlastně pořád, i teď ještě, žiju v určitém životním modelu, který mi vůbec nevyhovuje. Chce to změnu. Život strašně moc rychle utíká. A já ještě vlastně nemám ani představu, co chci změnit. Mám jen pocit, že s tím něco udělat musím. V této chvíli ale mohu udělat nějaký první krok, no a pak se uvidí.

Nejdříve tedy něco pro své tělo, abych nabrala energii. Takže cvičit a běhat. Druhým krokem, který jsem si naplánovala, je udělat něco pro svou duši. Takže darovat si zážitky. Těch zatím ještě moc není. Ty roušky a testy mě tak otravují, že se prostě musím ze všech sil motivovat, abych dostala chuť něco podnikat.  Ale už jsem tento týden zahájila výlety po krásách naší země a jsou připravené dovolené, také u nás. Takže i tento rozměr si naplním. I když letos asi jen tolik, jak v minulých letech. Do budoucna však sním o cestování. O velikém cestování…

Současně s tím jsem se rozhodla, že zásadním způsobem vyřeším svoji práci. Pustím se do online podnikání.  Tak jsem začala sledovat jak, kdo, a s čím podniká online.  Moje představy byly, že je to o prodeji v eshopu  a o školeních a přednáškách.  Zjistila jsem, že je to naprosto jinak. Do tohoto fenoménu se přesouvají i služby, o kterých bych nevěřila, že to jde. A fungují báječně.  Také jsem si myslela, že je to pro mě příliš neznámé. Bylo. Jakmile se ale člověk začne zajímat, je to čím dál srozumitelnější a představitelnější.

A „Osud“ taky přihraje. Moje babička vždycky říkala:  „Člověče přičiň se a Pánbůh ti pomůže.“  Často si na to vzpomenu, jaká je v tom moudrost. Díky tomu, že jsem se rozhodla a začala něco pro to dělat, mi hned začátkem března přišel typ na seminář zdarma o ženském podnikání. (Schválně píšu „zdarma“, protože v té době jsem jen sbírala informace a nebyla ochotná nic investovat.) Ten mě až tak moc neoslovil, ale další typ na seminář, opět zdarma, od špičkového online marketéra, to bylo to, co mě naprosto chytlo.  Ihned jsem se nahlásila do intenzívního výcviku.  Začínám 1. července a do konce roku bych měla být připravená.

Od té chvíle už neřeším „jak“, ale jen přemýšlím „co“.  Vymýšlím obsah seminářů, aby byly zajímavé, srozumitelné a pomohly.  Hledám cesty, jak do online „dostat“ techniky, kterými pracuji, a jak to celé skloubit. Nedovedla jsem si představit, že by to šlo, a najednou přichází nápady a náměty a ono to fakt jde. Online je mladý byznys. A jak to teď vnímám, jedná se o značně odlišný způsob práce, než na jaký jsem zvyklá.  Je to pro mě výzva, ale zřejmě do budoucna jediná možná cesta, jak dát službu více lidem. Už nechci zažít tu stagnaci, když se moje profese z jakýchkoliv možných i nemožných direktivních důvodů zastaví. Strašně moc mě frustrovala ta bezmoc, když jsem nemohla rok pořádně pracovat. Mám úžasnou pomoc pro všechny, kteří se rozhodnou žít plnohodnotně svůj život a vnímám, že jí bude čím dál víc třeba.  A chci ji předat co nejvíce lidem.

Mějte se moc hezky, přeji Vám krásné červnové dny, spoustu sluníčka a zážitků a těším se s Vámi u dalších blogů.  Budou o poznatcích z mé praxe. Věřím, že Vás zaujmou.

aneb  Jak se rozpohybovat

Je konec března 2021, všude je ještě vše zavřené. Ani to jaro se k ničemu nemá. A já sedím doma a jsem celá nervózní, že prakticky víc jak rok přešlapuji na místě. Cítím se otupělá, bez elánu, zatučněná a otrávená sama ze sebe. Už celý měsíc čekám, že budu moct zase pracovat. Že se můj život zase vrátí do aktivních kolejí. No ale vypadá to, že do starých kolejí se život už opravdu nevrátí. Bude třeba hledat nové cesty, nové postupy, nový životní styl. To vše si uvědomuji a mám i nápady. Jen nemám energii se vzchopit k akci.  

Přemýšlela jsem a přemýšlela. Vracela jsem se v myšlenkách do minulosti, kdy byla podobná období. Kdy jsem nevěděla kudy kam. Co jsem udělala? Co se stalo, že jsem se zvedla a nastartovala?  A vtom mi to naskočilo. Celý rok jsem stále jen ve své hlavě. Jen přemýšlím. Nic nedělám. Nemohu se „hnout z místa“, takže musím zapojit tělo. Potřebuji pohyb a nějaký pořádný.

Tak jsem v pondělí 29.3.2021 v 6.30 hod. vyrazila běhat. Řekla jsem si, že nebudu myslet na to, že někdo řekne, že mi přeskočilo. Ani se nebudu zabývat tím, jak mi to půjde, a jak při tom vypadám. Bylo mi jasné, že běh to bude zatím jen v mé hlavě. V reálu budu ráda, když alespoň trošku zvednu nohy a zadek. Boty na běh mám a bunda zatím stačí stará.

Moje obavy byly velké. Začínám běhat po 29 letech. Dají to kolena, klouby, nohy, plíce? Pořád jsem si musela opakovat, že to nebudu dopředu řešit. Prostě „nezkusíš – nevíš.“ Poběžím, dokud budu moct. Prostřídám to s procházkou a poběžím po pěšince. Po asfaltu dám procházku. To by moje zlenivělé tělo mělo zvládnout.

První dny jsem si připadala jako brontosaurus. Při každém došlapu duněla země. Zadek, jsem měla pocit, že váží tunu. Po chvíli snažení jsem nemohla zvednout nohy. Musela jsem střídat kousíčky běhu s chůzí. Až mě zaskočilo, jak moc to nejde. Vždyť jsem kdysi přece tak krásně a ráda běhala. Řekla jsem si:  „dám tomu týden, pak se to určitě zlepší“. Dokonce i příroda byla proti mně. Ráno byla námraza, ledový vítr bral dech. Týden uběhl a já na své kondičce necítila nijaké zlepšení. Nohy jsem musela masírovat, abych mohla v noci spát. Dvakrát jsem musela vynechat, protože se ozvalo citlivé kolínko, abych je nerozdráždila. A dvakrát jsem to vzdala kvůli dešti. Některé dny jsem byla tak unavená, že jsem se celý den jen ploužila. Psychicky jsem se však den po dni cítila čím dál líp. To mě motivovalo, a tak jsem vydržela.

Koncem dubna se příroda umoudřila. Jsou nádherná rána. Minulé týdny sluníčko. Vše se den po dni víc a víc zelená. Rozkvétají stromy, kytky, a já si běžím kolem potůčku. Říkám „běžím“. To je pořád ještě ambiciózní prohlášení. Úseky běhu se ale každý týden prodlužují. Taky už nefuním jak lokomotiva. I ty nohy přece jen už zvednu lehčeji. Ještě bolí, ale už je to snesitelné. Tuhle svítilo sluníčko a já viděla svůj stín. Vypadalo to, jako kdyby běžel po zadních nohách medvěd. K ideálu ladně běžící vysportované ženy to tedy zatím opravdu mělo hodně daleko.

Motivující je však ten přínos. Vstávám teď už v půl páté, odcvičím, vysprchuji se a v půl šesté vyrážím. Mám moc ráda rána a časné vstávání celkem dobře snáším, ale hlavně, v té době tam ještě nejsou pejskaři. Jsem „na světě“ sama a užívám si to. Vnímám slunce, vodu, zeleň, květy, v dálce domy s lidmi. Celé probouzející se krásné ráno. Po celý den pak mám plno energie. Vrátilo se mi nadšení ze života. Únava zmizela.  Spát mi stačí jen šest hodin a jsem svěží. Za den udělám tolik práce, že tomu ani nemohu uvěřit. A hlavně mám opět chuť do aktivit, do změn, do užívání si života.

Tím to ale u mě nekončí. Do pohybu jsem se nedala jen já. „Do pohybu“ se dalo vše kolem mě. O tom více v příštím blogu.

Pokud taky běháte, pustili jste se do nějaké nové aktivity, anebo jste udělali ten první krok na cestě k vymanění se z nevyhovujícího modelu, připojte se prosím v komentářích na FB se svými zážitky. Moc uvítám, když poznám další lidi na stejné vlně. Těším se na Vás a Vaše poznatky.

aneb  Co rok dal a co rok vzal

Před rokem a půl jsem strašně toužila po změně.  A tak jsem opatrně začala se změnou v mém malém světě. Řekla jsem si, že do začátku bude dobré obohatit ty malé denní zážitky a zavézt do života určitý řád a rituály. Znovuobjevit staré zvyky a užít si je. A sdílet, kdyby někoho dalšího ještě oslovily.  Jenže v březnu přišla pohroma – „kampaň coronavirus“.  A vše se změnilo. Těch změn bylo tolik, že všechno ostatní bylo zcela bezpředmětné.

Rozhodla jsem se, že si zachovám zdravý životní styl a svobodné uvažování a přečkám.  Moje práce byla mezi zastavenými činnostmi, můj příjem skončil. Situace se však mnohem víc než mě dotkla mých rodičů a dětí. Dětem jsem dala důvěru. A zvládly to. Ale rodiče mě potřebovali. A tak mojí hlavní činností bylo zajistit a zpříjemnit jim život v této těžké, stresující a osamělé době. Nákupy, vaření, pomoc s domácností a se zahradou, podpora.  Moje maminka to neustála. Zemřela 25.1.2021. Od září, když se pro ni svět jejích dětí, vnoučat a pravnoučat znovu uzavřel, odcházela. Už tady v tom žaláři nechtěla být. Můj taťka, který to vzal jako výzvu k přežití kvůli ní, to nesl statečně. Až po jejím odchodu se jeho svět zhroutil.

To je to, co mi rok vzal. Vzal mi svobodu, maminku, štěstí rodičů, důvěru v bezpečí v této zemi a na světě vůbec

Druhý pohled je, co mi dal.

Dal mi uvědomění.  Svoboda. Uvědomila jsem si, že ona až zas tak moc nebyla, jak jsem si myslela. A teď se jen ukázalo, jak vlastně málo jí máme, když přijde „na lámání chleba“.  Ta touha po změnách. To byla vlastně pohodlnost. Nic se nedělo. Já jsem nebyla nucena o nic usilovat, a tak jsem byla nespokojená. Moje babička tomu říkala „pálí ji dobré bydlo“. A taťku jsme se sestrou skoro čtvrt roku „podržely“. Teď už věřím, že přežití zvládne, když nás bude mít za zády. A věřím, že až tu obrovskou bolest čas utlumí, bude zase rád na světě. Maminku mi už nikdo nevrátí.  Jsem si jistá, že kdyby toto nebylo, byla by tu s námi ještě několik roků. Bolí to moc, ale snažím se to brát jako osud. Asi to tak mělo být. A pro ni to bylo vysvobození. V osamění moc trpěla. 

No a ten zdravý životní styl. Ten si myslím, že se podařilo udržet, co to šlo. Po stránce duševní, duchovní i fyzické. Dokonce i po stránce zdravé výživy. Bylo třeba vařit rodičům, maminka už to nedávala, a tak jsem jim vařila zdravá a stará dobrá jídla, na která jsme byli v rodině zvyklí. Hlavně si užili ty „sváteční“, které se kdysi vařily jen na neděli a oslavy. Celý život na sobě moc šetřili. Pořídili jsme jim nové spaní, nějaké pěkné oblečení, posezení venku, se sestrou dělaly generální úklidy, nachystaly pouť, vánoce, narozeniny. Maminka říkala, že se má jako anglická královna a mě to vždycky až bolelo, jak strašně moc je skromná, a jak málo luxusního si toho v životě dovolila. Byl to pro mě rok naplněný intenzívním krásným soužitím s nimi. Přinesl mi obrovské citové bohatství – zážitků, lásky a vděčnosti.

Dokonce jsme zvládli i dovolenou, když se to v létě uvolnilo. Byli jsme v Krkonoších s dcerou, vnučkou a jejich mazlíčkem Chanelkou.  Moc jsme si to užili. Byla to nová a krásná zkušenost. Poslední roky jsme trávili dovolenou s manželem jen sami. Dovolená s holčičkami bylo něco úplně jiného.

V létě jsem dokončila studium kineziologie Three In One Concepst. Mám obrovskou radost, že jsem se rozhodla závěrečný maratón dát o prázdninách.  Vše se na podzim zase zavřelo a kdoví, kdy bude další termín.

V srpnu jsme si užili i setkání s celou rodinou. Bylo jasné, že je to poslední šance se do konce roku ještě sejít a tak jsme 23.8.2020 oslavili moji a Rudolfovu rubínovou svatbu, 40 roků dcerušky Barunky a 11 roků vnučky Barborky.  Vše najednou a všichni. Naposledy i s maminkou.

*ty úžasné dorty jsou dárek od mé sestry Maďulky. Je to umělkyně.

A přišlo nové uvědomění. Život jde dál. Je jen na mě, co z něho využiju, a co si užiju.  Je spousta možností, i když se vše kolem mě otočilo o 180 stupňů.  A čas strašně moc utíká. Vlastně ta „corona“ mi skutečně „nastavila zrcadlo“.  Najednou vidím svůj život, svět a lidi kolem tak nějak jinak. Ukazuje se jeho odvrácená, skrytá strana. Je to, jakoby se otevřela bolavá rána. A já cítím, že je přede mnou spousta práce. Mám úžasný nástroj, kineziologii.  Po celý rok jsem ho využívala pro sebe a své blízké, a vidím, jak pomohl. Je to o posílení sama sebe. O odstranění zranění z minulosti, aby člověk byl schopný čelit přítomnosti, ať se děje, co se děje. A zvládal to duševně, duchovně a fyzicky bez větší újmy, pokud možno i s lehkostí.  Aby měl schopnost a sílu najít ten pro sebe nejlepší přístup k přicházejícím situacím a zvolit to pro sebe nejlepší možné řešení.

Rozhodla jsem se dát to, co znám, co umím, a co vím, že funguje, dál všem, kteří cítí, že to v této době a po všem, co jim přinesl minulý rok, potřebují a chtějí. O tom více v dalším blogu.

Maminka umřela.

V pondělí 25. ledna mi ráno volali z nemocnice a já jsem toto sdělení pak opakovala všem v rodině. Je strašné, jak málo je člověk na tyto chvíle připravený. Byl to jeden z nejhorších dnů v mém životě. A to i přesto, že rozumově jsem její rozhodnutí odejít z života v této chvíli a tímto způsobem chápala a vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu, jí i přála, že se jí podařilo odejít v klidu, ve spánku a bez bolestí.

V srdci to ale moc bolí a můj svět už nikdy nebude tak úžasný jako byl doposud.

Moje maminka byla výjimečná žena se srdcem plným lásky a obětavosti. Měla dar vidět v každém především jeho dobré JÁ. To člověk vycítí a podvědomě to jeho dobré JÁ vystoupí na povrch, potěší ho to a ovlivní to jeho jednání. Všichni ji milovali. Když šla na zahradu nebo po dědině, každý se s ní rozpovídal, mladí, děti, staří, i ti největší nemluvové. Jakoby se svět kolem ní rozzářil, zněžnil, zlidštil.

Na připomenutí pár fotek.

Malá Boženka s bratrem Františkem. Tato fotka je z války. Přesto jejich dětství bylo krásné, jejich rodiče udělali pro děti, to nejlepší, co se dalo. Na dětství vždy s láskou vzpomínala. A s bratrem jim zůstal nádherný vztah až doteď.

Boženka slečna. Byla vyhlášenou krasavicí po celém kraji, což mi během let řeklo spousta lidí, kteří se s ní v té době znali. Bylo jich hodně, protože prodávala v cukrárně. A tam ji také uviděl můj taťka a byla z toho láska na celý život.

Boženka jako maminka první dcery – mě. Ještě pak se narodil bratr Jaroslav a sestra Marunka. Prožila jsem krásné dětství. Oba moji rodiče nás milovali a dělali pro nás to nejlepší, co dokázali. Vybudovali nám dům a teplý a láskyplný domov. Jejich starostlivost nás provázela i po odchodu z domova, u mamulky až do poslední chvíle a u taťky pořád, i teď, v nejtěžší době jeho života.

16.dubna 2016 oslavili Diamantovou svatbu. Na fotce mamulka se svatební kyticí, dle té, kterou měla před šedesáti léty, s taťkem a strejdou Fanem, který spolu s nimi oslavil své osmdesátiny.

Maminka, babička a prababička Boženka na našem posledním setkání rodiny, loni v srpnu, kdy jsme u nás oslavili naši Rubínovou svatbu. Byla moc šťastná, že jsme se mohli téměř všichni sejít.

Když se od března spustilo coronavirové šílenství, moji rodiče ze strachu z nákazy nastavili velmi tvrdá opatření, takže se téměř s nikým nestýkali. Prakticky jen se mnou, která jsem se o ně starala, a pak až se to rozvolnilo na krátký čas s ostatními. Mamulka tím moc trpěla. Její zdravotní stav se od jara zhoršoval, až už nemohla chodit a musela do nemocnice. Poté se to zlepšilo a na fotce je taková, jaká mi zůstane ve vzpomínkách. Spokojená, s láskou se rozhlížející po svých blízkých, s úsměvem a v očích mírné šibalství. Od září, kdy se zase spustila kampaň strachu, začala znovu chřadnout, a když strávili osamělé vánoce, osamělé taťkovy narozeniny v prosinci a její v lednu, bylo to už moc zlé. 

Nikdy nezapomenu, jak poslední dobou stála každou chvilku v okně, což nikdy předtím nedělala. A všichni jak chodili po dědině ji zdravili a mávali. Tím žila.  Připadala mi jak malý slabý ptáček, zavřený v kleci, který bezmocně hledí ven a touží být na svobodě a s ostatními.

Odešla v spánku, bez bolestí, v pěkném věku, tak jak si vždy přála. Svět ale přišel předčasně o jednu dobrou duši, která tvořila jeho bohatství dobroty a lásky.