Autor: admin

Asi před pěti lety jsem koupila na  30.4. „Čarodějnici“. Mělo to být překvapení pro vnučku, až k nám přijdou na ohníček a špekáčky. Nijak zvlášť ji ale nezaujala. Tak jsem si ji přivlastnila.  Je taková trošku poťouchlá, krásně ošklivá, ale myslím, že není zlá. Dokonce si myslím, že je hodná. Nazvala jsem ji „Dobrá čarodějnice“ a vždy týden před „Pálením čarodějnic“ ji zavěsím před vchodem, aby hlídala dům a účastnila se našeho posezení u ohníčku.

Stále ještě jsme ve velikonočním období, které trvá až do Letnic, tj. letos do 31.5. V následujících dnech nás čeká magické období, které je spojeno se spoustou tradic, zvyklostí a vysvětlení, mnohdy tajemných, mnohdy děsivých. Vybrala jsem z nich některé, které mě zaujaly. Takže zítra nás čeká tradice Pálení čarodějnic, nebo také Filipojakubská noc, anebo Valpuržina noc (v německy mluvících zemích a Skandinávii) anebo také gaelský svátek Beltain. Tato noc je prý nocí, kdy zlé síly dokážou vládnout ještě větší magickou silou než jindy. Protože lidé opravdu věřili, že jim v tuto noc nad hlavami poletují čarodějnice, začali této noci říkat noc čarodějnic. Na ochranu před nimi se provádělo mnoho praktik. Stavení se kropilo svěcenou vodou, před vrata se zapichovaly pruty a pichlavé trní a lidé se snažili mít u sebe květ z kapradí, svěcenou křídu a řadu dalších předmětů. Čarodějnice totiž při svém přeletu na sraz očarovávaly vesničany, kteří pak chodili po polích a plundrovali vše, co si poctivě zaseli. Proto se v ten den začaly pořádat ohně, kde se právě „čarodějnice“ pálily. Kromě toho se v souvislosti s nadcházejícím prvním májem stavěla májka, uklízelo hospodářství a chlévy a umísťovaly větvičky do oken za účelem ochrany. Gaelský svátek Beltain se slavil zpravidla také v předvečer  1. května. Je spojený s vyháněním dobytka na pastvu a zapalováním ohňů. Nejdříve byly uhašeny všechny krby a ohně a poté rozdělán „teine éigen = živý oheň“, rozžehnutý pomocí dvou dřívek. Byly zapáleny dva ohně, mezi kterými byl provázen dobytek, aby byl ochráněn před dobytčím morem a jinými chorobami. Lidé pak mezi ohni procházeli pro přivolání štěstí či vyléčení neplodnosti. Beltain byl také považován za den vhodný pro začínání velkých plánů.

To mě oslovilo. Velké plány se dají spřádat kdykoliv a kdekoliv, i v „domácím vězení“, i venku s „rouškou“. A je to pěkně načasované. Cítím, že po tomto dlouhém období nedobrovolné pasivity je správný čas pustit se do práce. V této chvíli alespoň „v hlavě“ a „na papíře“.  Tradice posezení celé rodiny u ohníčku, špekáčky a grilování letos nebude.  Zapálíme jen takový malý pro Rudika a mě, jako symbol ukončeného předjaří a začátek jara. Chvilku posedíme, možná opečeme špekáček, abychom si připomněli každoroční  tradici a uvědomíme si, že je toho strašně moc, za co můžeme být vděční a z čeho se těšit. Vždyť ta dočasně nám odebraná svoboda není konec života. Ten jde dál a já věřím, že přinese zase spoustu dobrého. Vlastně hned další den. To začíná máj. Pro mě nejkrásnější měsíc v roce.  Letos je vše extrémně suché, ale příroda je mocná. Všude je bílo květů, mezitím světlounké lístečky, tráva a v ní září žluté pampelišky a bílé sedmikrásky.

První máj je v našich zemích tradičně chápán jako svátek zamilovaných a celý květen jako měsíc  lásky. Tradice prvomájového polibku pod rozkvetlým stromem vznikla počátkem 20. století, pravděpodobně v souvislosti s Hynkem Máchou a Petřínem. Za vhodný strom bývá nejčastěji považována třešeň, višeň nebo jabloň. První květen si s láskou spojovali již ve starověkém Římě. Svátek se jmenoval Floralia a byl zasvěcen bohyni jara a plodnosti Flóře.

Třešně už letos odkvétají. Ale jabloně jsou nádherné a prvomájový polibek pod jabloní má prý stejný efekt. Jen letos nevím. Kdo nemá zahradu a jabloň a musí někam do parku a s rouškou….  Regenerační a omlazující schopnost takového polibku mi nijak moc důvěryhodná nepřipadá. 

Milí přátelé přeji Vám příjemné posezení u ohníčku s nejbližšími a krásný První a celý máj. Věřím, že navzdory všemu, co se kolem děje, se nám podaří v těchto nádherných jarních dnech, si tu oživující a posilující sílu předmájové a májové romantiky a kouzla pořádně užít.

Dnes je tak zvaný Tučný čtvrtek. Tučný, protože dle tradice se v tento den konaly zabíjačky, aby se lidé stačili, co nejvíce posilnit před postním obdobím. A od neděle do úterý probíhá vyvrcholení Masopustu. Nevím, jestli je to již delší dobu, já jsem až letos zaznamenala, že to vše, co ke konci masopustu patří, průvody masek, hudba, jídlo a pití, už v různých městech probíhá od začátku února.

Podle tradice masopustní zábava začínala o poslední masopustní neděli. Po slavnostním obědě se všichni chystali do hospody k muzice. Ve znamení zábavy a tance probíhalo i masopustní pondělí. Vyvrcholením masopustu bylo úterý, kdy procházely vesnicemi průvody maškar a hrála se divadelní představení. Masky mohly být jakékoliv, patřilo však mezi ně nakolik tradičních, medvěd, kobyla, někdy i maska s jezdcem na koni, Žid s pytlem, bába s nůší nebo kominík se žebříkem. Masky byly všude pohoštěny – něčím k zakousnutí a pálenkou, což ještě zvyšovalo rozpustilost a veselí. Masopustní zábava končila přesně o půlnoci, protože nastala středa a s ní předvelikonoční půst. Písemné zprávy o masopustním veselí v našich zemích jsou již ze 13. století a v 18. století se začaly pořádat zvláštní taneční zábavy, tzv. reduty. První reduta v Praze se konala v roce 1752.

Pro mě Masopust znamená koblížky a „křupance“ – tak jsme jim říkali, jinak se používá název „Boží milosti“. Ostatní masopustní veselí mě dnes už nijak moc neláká. Ale v dětství to bylo úžasné období. Tenkrát jsme ještě ani neměli televizi a všechny tradice během roku byly vzácností, na kterou jsme se dlouho předem těšili a ještě dlouho po ní ji „prožívali“. Vzpomínám si, jak jsem jedinkrát byla i za masku. Děti běžně nechodily s maškarním průvodem, ale můj taťka byl vynikající harmonikář, takže nemohl chybět. A mě vzal s sebou. Masky se koupily v papírnictví a oblečení se posbíralo a našilo doma. Dostala jsem košíček a v každém domě mi do něj přispěli. Výtěžek se použil večer na tancovačce na zaplacení pohoštění. Všem jsem se moc líbila a tak mi do košíčku hojně přidávali. Pamatuji si, že mě pak všichni moc obdivovali, jak moc jsem toho vybrala. Mnohem víc, jak jiné roky. Dodnes si pamatuji ten pocit důležitosti a obdivu. Bylo mi tehdy šest let a mám tento zážitek zdokumentovaný dokonce i na fotce.

S Masopustem mám spojenou i další krásnou vzpomínku. To už jsem chodila na střední školu a spolu s kamarádkou jsme se převlékly na maškarní ples za cikánky. Ušila jsem si červenou saténovou sukni, bílou halenku, a k tomu starodávné cinkací náušnice z barevných plíšků a náhrdelník. Měla jsem tehdy dlouhé tmavé vlasy a byla jsem výborná tanečnice. Masky jsme neměly, jen tenký závoj na půl obličeje. Ale ten výborně splnil svůj účel. Byla jsem „tajemná“. To úžasně uvolnilo moje spontánní Já. Normálně jsem byla spíš nesmělá a držela se v pozadí. Sklidily jsme obrovský úspěch a vyhrály první cenu. Jednoznačně jsem byla „hvězdou“ tohoto plesu. Dodnes si pamatuji, jak úžasně jsem se tenkrát cítila, a jak jsem si vše užívala. Přeji takový zážitek každé dívce. Je to to nejlepší pro její uvědomění si vlastní krásy, vnitřního náboje a umění zazářit.

A poslední můj uložený „klenot“ vzpomínky na Masopust mám z doby, kdy jsme byli na maškarním bále v Ocmanicích s manželem a oběma našimi dceruškami. Bylo jim asi 4 a 6 roků. Tehdy moje přítelkyně Růženka přinesla krabici „křupanců“. Pamatuji si, s jakou radostí se jejich dva chlapečci a naše holčičky na ty křupance vrhli, a jak krásně dětsky si užívali celý maškarní program s rukama plnýma této mlsoty. Dlouhé roky potom jsem vždy tyto křupance na závěr Masopustu dělala. Přikládám recept, kdyby se někomu z Vás hodil. Jsou opravdu snadné a velmi chutné.

26.2.2020 je Popeleční středa, jí začíná období půstu před velikonocemi.

Popeleční středa opět vychází z křesťanské tradice. V tento den se věřícím uděluje znamení kříže popelem na čelo s formulí „Pamatuj, že prach jsi a v prach se obrátíš“, jako znamení pomíjivosti. Popel se získává ze spálených palmových a olivových ratolestí, v našich krajích i z „kočiček“, posvěcených na Květnou neděli. Toto znamení vybízí, aby do postní doby vstoupili vědomě a prožívali ji jako čas vnitřního očišťování všeho, co se za celý rok proplížilo do našeho srdce a zatížilo je. Očištění od všeho, co člověku brání skutečně a naplno žít. Popeleční středou začíná čtyřicetidenní postní období. Vedle klasických forem újmy v jídle a odřeknutí si masných pokrmů, se v řadě zemí rozšiřuje také např. na „ekologický půst“ – omezení zbytečných jízd autem, nákupů apod. Vždy je však zaměřen na zkvalitnění vztahu k Bohu, k druhým lidem i k sobě samému. Postní období má 6 postních nedělí:

1. první 1.3. – tzv. Černá: ženy oblékaly černé šaty; symbolizuje zahájení „temného“ období půstu

2. druhá 8.3. – Pražná: připravoval se pokrm z naklíčených obilných zrn „pražma“

3. třetí 15.3. – Kýchavá: prý – „Kdo v tento den 3x kýchne, bude zdravý celý rok.“

4. čtvrtá 22.3.– Družebná: chlapci a dívky se scházeli ke společnému posezení, každý přinesl nějaké občerstvení, které společně snědli

5. pátá 29.3. – Smrtonosná: ze slámy se vytvořila „Smrtka“ – symbol zimy a smrti a ta se vynesla ze vsi, tam se hodila do vody a zpátky do vsi se přineslo „Léto“ – malý zelený stromek ověšený ozdobami

6. šestá 5.4. – Květná: tuto neděli se světily „kočičky“ a vrbové proutky, na oslavu Kristova vjezdu do Jeruzaléma na oslátku, kdy mu lidé na cestu házeli useknuté ratolesti stromů. Květnou nedělí začínají vlastní Velikonoce, tzv. Velikonoční týden. Je to poslední týden čtyřicetidenního půstu.

Rozhodla jsem se také využít toto období pro své dobro. Bude to pro mě opět období bez uzenin, jak jsem si ozkoušela již o Adventu a velmi se mi osvědčilo. A jako každý rok, udělám si „kopřivovou kůru“: to je 2x denně šálek čaje z kopřiv. Dělám to na jaře už několik roků a vnímám to, jako velmi přínosné pro organizmus.

Přeji Vám krásné zakončení období Masopustu a těším se s Vámi začátkem dubna na povídání o Velikonocích resp. o Jarních svátcích.

Křupance ½ šlehačky, 1 štamprle rumu, 4 celá vejce, 1 lžíce moučkového cukru, špetku soli, polohrubá mouka dle potřeby. Ze všech surovin vypracujeme těsto. Vyválíme plát, vykrájíme tvary (do nich vykrájet formičkou kolečka), smažit na oleji do zlatova z obou stran. Pak nechat na ubrousku okapat a obalit v moučkovém cukru s vanilkou. Běžně dělám poloviční dávku. Jsou to dva velké talíře, viz. foto.

V pondělí 6. ledna na Tři krále byl poslední den Vánoční doby, která začala po slunce západu na Štědrý večer. Je to část roku kterou opravdu miluji a užívám si ji. Vnímám ji jako úžasně zářící, natěšené a harmonické období. Ne, že bych v minulosti pokaždé zvládla si to plně užít, ale těším se na ně vždy.

Tentokrát jsem si dala za cíl vychutnání si vánoční atmosféry a všeho, co s tímto obdobím souvisí. Podařilo se mi téměř vyrušit nákupy a obchoďáky a udělat vánoce a silvestra skromnější, takové, jak to bylo v mém dětství. Bylo méně jídla a dárků a mnohem víc klidných chvil, víc procházek a pěkných setkání v rodině. Stromeček, vázy s větvičkami, svíčky a provoněný dům. Dokonce i ta „Barborka“ nakonec rozkvetla.

Jako novou tradici jsem si k tomu všemu přidala ještě jednu radost. Mám moc ráda vůně a již roky uvažuji, že si někde opatřím kadidlo. Vždy mě jeho vůně fascinovala a chtěla jsem ji letos na vánoce mít. A když se člověk pro něco nadchne, najednou se začnou dít věci k jeho uskutečnění. Moje přítelkyně Eliška nabídla na facebooku směs na vykuřování s kadidlem. To jsem hned využila. Jak s tím ale pracovat? A hle, Eliška dala video s návodem, jak vykuřovat. K plnému naplnění přání jsem dostala pod stromeček jako překvapení od dcerušky sadu vykuřování s krásnou onyxovou miskou a moudro k tomu:

Již před desítkami tisíci lety lidé objevili fascinující moc vykuřování. Poznali, že mnoho různých rostlinných produktů, ať už jsou to byliny, větve jehličnatých stromů, pryskyřicí nasáklé dřevo, mají nejen vůni, ale také účinky na jejich psychiku. Dovedou dokonce ovlivňovat jejich zdraví, dokáží léčit nemoci. Od té chvíle se datuje počátek pradávné tradice, která se rozvinula v úžasné umění práce s vykuřovadly, umění, na které naše moderní civilizace poněkud zapomněla, ale které se s potřebou současného člověka návratu k přírodě, stává zase aktuální. V průběhu staletí, kdy vykuřování bylo součástí každodenního života, vybírali lidé produkty, které se osvědčily a staly se z nich ty nejlepší vykuřovací látky. Tyto dovednosti se rozvíjely na mnoha místech celého světa. Ať už to byl starý Egypt, antické Řecko či Řím, Arábie, Indie, Japonsko nebo celá Amerika. Vykuřovadla se používala jak pro náboženské, tak i čistě světské účely. Jedním z nejdůležitějších vykuřovadel je kadidlo, zvané též olibanum. Je to pryskyřice z různých druhů kadidlovníku, rostoucích především v Arábii, Jemenu, Ománu, Somálsku a Etiopii. Užití kadidla spadá do nejstarších egyptských kultur a v průběhu dalších tisíciletí se stalo tím nejdůležitějším vykuřovadlem při náboženských a světských obřadech a rituálech. Je signováno Slunci a má téměř univerzální použití. Patří mezi nejúčinnější čističe atmosféry, jak na duchovní i fyzické úrovni. Má silně dezinfekční účinky, vytváří pocit průzračnosti, zbožnosti, čistoty a klidu. Jedná se o silný stimulant lidského ducha, snižuje stres, uvolňuje napětí a rozšiřuje vědomí.

Poslední den v roce jsem tedy zapálila kadidlo a spolu s uplynulým rokem propustila a poslala pryč všechny svoje modely myšlení a chování, které už do nového roku nechci. Alespoň všechny ty, na které jsem si v té chvíli vzpomněla. Poslala jsem je někam do přírody a věřím, že energie v nich zachycená se bude transformovat do nějaké krásné formy. Představuji si, že by to mohly být třeba sasanky. Byl to opravdu příjemný a krásný obřad a rozhodla jsem se, že si zapálení kadidla v průběhu roku při různých příležitostech zopakuji.

„Dne 6. 1. přišli Tři králové a přinesli dary“. Ještě před dvěma roky chodily u nás děti dům od domu vybírat na Tříkrálovou sbírku. Vybrané prostředky se využily v charitě potřebným. Tato tradice však Rosicích už skončila. Příspěvek lze poslat na charitu, ale už to nemá ten osobní rozměr.

Legenda tří králů se zrodila ve středověku. Evangelium sv. Matouše popisuje příchod mudrců v den narození Ježíše v Betlémě. Mudrcové přišli z východu, aby se poklonili dítěti a přinesli mu dary. V roce 1194 byly převezeny z Milána do chrámu v Kolíně nad Rýnem ostatky tří králů. V té době došlo také k definitivní podobě tříkrálové tradice. Z mudrců se stali králové Caspar (Kašpar), Melichar a Baltazar. Jejich počáteční jména C + M + B (u nás K + M + B) se psala spolu s příslušným rokem svěcenou křídou na dveře. Tento význam počátečních písmen je sice starobylý, jedná se ale o pozdní výmysl. Ty tři litery jsou zkratkou požehnání „Christus mansionem benedicat“ (Kriste požehnej tomuto domu). Dále se dělá na dveřích domu trojí znamení kříže jako pečeť. Jsou-li dveře zapečetěny, nemohou dovnitř mocnosti zla. Byla to ochrana obydlí pro celý nový rok. Na tento svátek je zvykem odstrojovat vánoční stromeček. Dříve bývalo zvykem jeho dřevem na druhý den zatopit, uvařila se káva a tímto se udělala pomyslná tečka za Vánocemi.

Já se letos ještě nemohu s vánocemi rozloučit. Stromeček je pořád krásný a mám pocit, že při těch dlouhých temných večerech a ránech se bez veselé výzdoby, osvětlení a svíčiček neobejdu. A tak využiji druhé verze tradice, která říká, že pokud neodklidíme vánoční výzdobu na Tři krále, tak to máme udělat 2. 2. na Hromnice. (Hromnice je lidový název pro Svátek Uvedení Páně do chrámu, kterým dříve končívala doba vánoční. Tento svátek připomíná událost, kdy Maria a Josef přinesli Ježíše 40 dní po jeho narození do jeruzalémského chrámu, aby ho odevzdali Bohu.) Nevím, jestli moje výzdoba vydrží až do té doby, ale letošní magické datum 2. 2. 2020 se mi k ukončení něčeho starého a k zahájení něčeho nového moc líbí.

Po svátku Tří králů začíná Masopust. Je to slavnostní období mezi Vánocemi a postní dobou před Velikonocemi. Představoval období hodování a veselí mezi dvěma postními dobami. Během něj probíhaly taneční zábavy, zabijačky a také svatby.

Přeji Vám krásné prožití tohoto období a těším se s Vámi na dalším blogu o tradicích na konci Masopustu a začátku Velikonočního období.

Před třemi roky jsme si u kůlny všimli mezi zdí a dlaždicí maličkého stromečku. Byl světlounce zelený, jemňoučký a my jsme obdivovali, jak se semínko uchytilo v takové malé mezeře a roste. Mysleli jsme si, že je to modřín, protože kousek dál na zahradě máme modřín. Druhý rok stromeček opět o kousek vyrostl, ale jehličí už bylo tmavě zelené a letos koukáme, je to asi smrk nebo jedle, nevím. Ale modřín to určitě není, jehličí je jiné a bylo i přes zimu. Bydlíme ale uprostřed města a široko daleko žádný smrk ani jedle není.

Vždy, když jdu na zahradu, pohladím stromeček pohledem a vždy mě zasáhne údiv nad tím, jakou sílu má takové zbloudilé semínko. Bůhví odkud a jak se sem dostalo, zachytilo a vytrvale roste.

Věřím, že Nekonečná boží inteligence vložila takovou sílu do všeho živého. Jen jsme ji cestou životem někde ztratili nebo nevyužili nebo zapomněli, že ji máme.

Přeji sobě a nám všem, abychom uměli v příštím roce v sobě tento obrovský dar přírody objevit a využít ke svému nejvyššímu užitku a radosti.

Již delší dobu zvažuji, že mi v životě chybí některé zvyky, které kdysi naši předkové dodržovali během roku. Byly strategicky rozvrženy v souladu s ročními obdobími, církevní tradicí a náplní života. Vnášely do života řád. Připomínaly, co se mělo připomenout , dávaly prostor na těšení a tvořivost při výzdobě, přinášely radost ze sdílení.  Některé z nich přetrvaly a mnohé se již zapomněly. A tak jsem se rozhodla, že se na to víc zaměřím. Také jsem si řekla, že to budu sdílet na blogu, kdyby se někomu nějaký námět líbil.

Rozhodla jsem se, že začnu  Adventem

Jím začíná liturgický (církevní) rok.  K němu a k svátkům vánočním se zachovala spousta zvyků a tradic, které se dochovaly dosud. 1.12. byla první neděle adventní. A tak jsem si vyhledala, co se k adventu vlastně váže. Bylo to trochu narychlo, ale přece jen jsem objevila docela dost informací o adventu a předvánočních zvycích, které jsem nevěděla.

Advent a adventní věnec

Advent (z lat. Adventus = příchod) je začátkem; prvním obdobím liturgického (církevního) roku. Jeho délka je vymezena čtyřmi adventními nedělemi, z nichž poslední je vždy před 25. prosincem. Je to doba duchovní přípravy na vánoce, rozjímání a doby dobročinnosti. Je také dobou zklidnění. V dřívějších dobách byla dobou půstu a byly zakázány zábavy, svatby a hodování.

Zaujala mě právě ta doba půstu. Období půstu bylo nastaveno během roku víckrát a já si pamatuji, že ještě v mém dětství se dodržoval půst bez masa každý pátek a před velikonocemi.  A když si sáhnu do svědomí a vzpomenu na oblečení, které jsem odložila, protože se zmenšilo (asi praním), musím přiznat, že toho jídla je teď opravdu moc. A kdy si to tělo má vlastně odpočinout.  Závěr je, že ty postní zvyklosti nebyly vůbec marné. Jenže já si svůj jídelníček bez masa neumím představit. A tak jsem hledala nějaké řešení, jak si něco odříct, co by mému zdraví prospělo. Našla jsem. Půst pro mě letos znamená – bez uzenin. A už teď po pár dnech cítím na těle, že to vůbec nebylo marné rozhodnutí.

V adventním období si křesťané připomínají dva příchody Krista. První část Adventu do 16. prosince je věnována druhému příchodu Krista na konci časů (Poslední soud) a je připomínkou důstojnosti člověka a jeho povolání k péči o svět a dobro všech lidí. Druhá část Adventu začíná třetí adventní nedělí, která se nazývá Gaudete = radostná a je zaměřena na první příchod Krista (jeho narození v Betlémě).

Každou adventní neděli se zapaluje svíčka na adventním věnci. Ten je symbolem nového liturgického roku a má vyjadřovat zastavení, radost a očekávání. Má čtyři svíčky – tři fialové a jednu růžovou.

Oběhla jsem tři květinářství a jednu drogerii, než se mi podařilo sehnat balíček fialových a balíček stejně velkých růžových svíček.  Zřejmě tuto tradici zná víc lidí, já o ní slyšela poprvé. Vždy jsem měla na adventním věnci bílé nebo stříbrné svíčky.

Zapalování svíček na adventním věnci podle křesťanské církevní tradice:

První adventní neděli zapalujeme první fialovou svíčku tzv. svíci proroků. Je památkou na proroky, kteří předpověděli narození Ježíše Krista.

Druhou adventní neděli zapalujeme druhou fialovou svíčku tzv. betlémskou.  Ta reprezentuje lásku a Ježíškovy jesličky.

Třetí adventní neděli zapalujeme růžovou svíci tzv. pastýřskou. Ta vyjadřuje radost z toho, že postní období je téměř u konce a navozuje slavnostní ráz adventu.

Čtvrtou adventní neděli zapalujeme poslední fialovou svíci tzv. andělskou, ta představuje završení adventu, mír a pokoj.

Označení adventních nedělí  železná, bronzová, stříbrná a zlatá má původ v nákupním období před vánocemi a s církevním rokem ani s tradicí nemá žádnou souvislost.

Letos jsem tedy ozdobila adventní věnec fialovými a jednou růžovou svíčkou. Moc se mi líbí, že to zapalování svíček má nějaké vysvětlení. Pro mě však hlavně znamená posezení s blízkými u zapálené svíčky, kávičku, něco dobrého k tomu, zklidnění a harmonii při společně prožité chvíli.

Adventní věnec jsem kdysi dostala od dcerušek. Je z Fleru, ručně vyrobený a mám ho moc ráda. Ostatní výzdobu jsem se letos rozhodla kompletně vyrobit ručně sama. A tak jsem s Rudolfem vyrazila na větvičky, ořezala túje, smrky a cesmínu kolem domu a vytvářela jsem věnce, truhlíky, květináče a plnila větvičkami vázy.

Vánoční věnce i vánoční stromek mají totiž původ ještě v pohanských dobách, ve zdobení lidských obydlí chvojím na ochranu před zlými silami.

Vánoční věnec z jakéhokoliv chvojí je symbolem kruhu, ohraničeného bezpečného prostoru. Zavěšuje se na vrata a dveře, vedoucí ke vstupu do obydlí, aby chránil obydlí a všechny v něm před vším zlým. Současně má zajistit všem v tom obydlí štěstí, lásku, zdraví a bohatství.

Pro jistotu jsem vyrobila ještě podkovu pro štěstí na venkovní krb a vyzdobila, co se dalo.  Napadlo mě, že vzhledem k duchu adventu by asi bylo na místě udělat výzdobu jen z chvojí a pak to v tu třetí neděli dozdobit. Jenže, kdo by to pak dělal. Takže jsem raději skoro všechno udělala kompletní i s tou radostnou vánoční výzdobou.

Nad dveře ke vstupu do domu jsem chtěla koupit zelený umělý věnec. Umělý proto, aby se nepoškodila fasáda domu. Jenže nezdobený, jen zelený a bohatý, jaký jsem si představovala, nikde nebyl, a tak jsem opět jako loni oddělala větvičku listí a bobulí z podzimního věnce, přidala plyšového sněhuláka a větvičky, a bylo vyřešené. Tolik jsem se natěšila, jak se to dětem bude líbit, že jsem ještě vylovila založený roh hojnosti, baňky, stromeček, látkového andělíčka a vše taky navěsila. Když jsem to pak prohlížela s rozsvíceným osvětlením, musela jsem si přiznat, že jsem se docela rozjela, a že je to na můj vkus dost naplácané. Hned jsem si ale zase vzpomněla na děti, jejich radost z barev, světel a ozdob všeho druhu. To mě uklidnilo, takže jsem už ani nešla nic dolaďovat.

Na svátek svaté Barbory 4. prosince, se vžila tradice řezání „barborek“, tj. větviček jakýchkoli stromů a keřů, nejčastěji třešňových, které mohou do vánoc rozkvést. „Barborka“, která rozkvetla o vánocích, přinášela do domu štěstí a děvčatům na vdávání předpovídala svatbu. I svatá Barbora v předvečer svého svátku původně přinášela dárky, podobně jako svatý Mikuláš.

Tak jsem  4. 12. uřízla větvičky nejen třešní, ale i nějakých dalších stromů. Jsem zvědavá, co mi letos vlastně rozkvete. Moje vnučka se jmenuje Barborka, takže už deset roků držíme na „Barboru“ nevědomky i tradici dárků.

Vyhledala jsem recept mojí babičky na slavnostní oříškovou bábovku, kterou jsem nedělala už určitě víc jak deset roků. Když tradice, tak tradice. A druhou adventní neděli jsme poseděli u kávičky, někdo čaje a mlsali bábovku. Dobře nám bylo.

Během adventu nás čekají ještě mnohé vánoční tradice, které více či méně, jak síly a čas dovolí, držíme. Jako třeba pečení cukroví, které má svůj původ v pohanské tradici oslav slunovratu. Mělo funkci ochrannou a obřadní. Tradice vánočního cukroví sahá až do 16. století. Tehdy se peklo cukroví ve tvaru zvířat, to mělo chránit živá zvířata v hospodářství. Dále cukroví ve tvaru kruhu, to bylo symbolem slunce a věšelo se na domy a ovocné stromy. Cukroví se mělo péct pouze z mouky z vlastní úrody, aby příští rok přišla také velká úroda. Cukroví v dnešní podobě se objevilo během 19. století, patřilo však pouze do bohatých domů.

Podle tradice by na vánoce mělo být upečené 7 druhů cukroví a s pečením cukroví by se nemělo začínat dřív než po první neděli adventní. Výjimkou je pečení medových perníčků. Ty se pekly hned začátkem adventu, protože tradiční perníčky potřebovaly právě tu dobu, aby změkly.

Pečení perníčků začátkem adventu jsem nerealizovala. Já totiž už několik roků dostávám perníčky od mé sestry. Takové krásné a dobré, jako ona, neudělám, ať se snažím sebevíc. Tak jsem si tradici takhle pohodlně upravila.  Ale pečení cukroví si neodpustím, ať už mám předvánoční období sebevíc hektické. Vánoce bez té nádherné vůně skořice, badyánu, oříšků a vanilky si neumím představit. A pečení cukroví poslední roky, kdy už jsou děti velké, si užívám. Ale dříve při zaměstnání a domácnosti s domem a dětmi to znamenalo stihnout alespoň něco, aby děti měly radost. A některý rok jsem cukroví prostě koupila a upekla jen vanilkové rohlíčky, kvůli té vánoční vůni.

Milí přátelé přeji Vám krásné adventní období, užijte si tradic, na které jste zvyklí i nových, které Vás třeba ještě osloví.

K době adventu také patří jmelí, vánočka, vánoční stromeček, betlémy, františky a purpura…. Přeji Vám, ať si vše užijete podle svých nejkrásnějších představ a těším se s Vámi na dalším blogu.

Pokud byste si chtěli osladit třetí nebo čtvrtou adventní neděli a podařilo se Vám vyšetřit čas v předvánočním shonu, přidávám recept na tradiční babiččinu bábovku. Přeji dobrou chuť!

Ořišková bábovka –  od babičky
370 g  práškového cukru
240 g  másla
6 vajec
420 g polohrubé mouky
100 g vlašských mletých oříšků
1 prášek do pečiva
1 vanilkový cukr 3/8 l mléka

……..cukr, máslo, žloutky třeme do pěny. Do ušlehaného přidáme mléko, mouku s práškem do pečiva, oříšky a sníh. Zamícháme. Dáme do formy vymazané olejem a vysypané kokosem. Pečeme na 170°C.