Autor: Božena Rybníčková

Je to už měsíc, co odešel můj tatínek. Myslím si, že bych měla vyslat na jeho památku vzpomínku. A teď už mám sílu to posdílet.

Začnu asi nejdříve tím, co jsem řekla 14. května na pohřbu, protože to nejlépe vystihuje jeho poslední roky a to, jak úžasným člověkem byl.

——————————-

Vážená rodino, přátelé a známí

Odešel výjimečný a ušlechtilý člověk, můj otec Jaroslav Chalupa.

Když před třemi roky zemřela moje maminka, osud mě neplánovaně dal za úkol péči o něj po zbytek života. Tehdy jsem mu slíbila, že to spolu zvládneme, a že se postarám o vše, co bude třeba až do konce.

Tím okamžikem jsem spojila svůj každodenní život s jeho. Prošli jsme těžké chvíle. První půlrok po odchodu maminky jsem si myslela, že to nedá. Ale taťka byl velký bojovník s velkou chutí do života, a tak zvládl i tuto svoji nejtěžší životní zkoušku.

Zvládl následně operaci očí, když téměř oslepl od šedého zákalu. Pak se mu podařilo vyléčit gangrénu pravé ruky. Ale potom přišel první infarkt, který ho velmi poškodil a omezil v pohybu, v práci a procházkách. Ani tehdy se nevzdal a hledal, čím by zaplnil své dny. Naučil se dokonce, on, který nikdy v kuchyni nic nedělal, se naučil i velmi dobře vařit. Péct chleba a vařit polévky. A moc se těšil, že všem, kteří ho navštěvovali, chutnaly, jak od babičky.

Po celou dobu měl obrovskou chuť do života a zůstal plně rozumově čilý. Až poslední týden, kdy se jeho fyzické potíže zhoršovaly, přišel druhý infarkt a následně v nemocnici jeho statečné srdce ve spánku dotlouklo.

Pro mě ty víc jak tři roky, které jsme spolu tak intenzívně prožili, i když byly náročné, přinesly úžasné životní naplnění.

To, že se podařilo, aby svůj život dožil tam, kde prožil tolik krásných let, kde to miloval. To, jak si užíval do posledních dní jídla, která mu celý život dělala maminka, a pohodlí, které si po celý život ani nedopřáli.  To, jak jsme si povídali, vzpomínali, radovali se spolu, plánovali a zvládali, to, co osud přinášel. Myslím, že si tyto poslední roky života užil.

Vždy jsem ho vnímala jako oporu, sílu. Jako úžasně pracovitého, schopného a obětavého člověka, který všem pomáhal, když potřebovali.

Během této doby jsem měla poznat i tu druhou stránku jeho osobnosti, ukrytou za rezervovaným chováním. Jeho velkou citlivost a zranitelnost. Toho člověka v něm, který i když tolik převálcovaný osudem, zůstal laskavý a milující.  Tu jemnou, čistou a důvěřivou duši.

Můžu s upřímným srdcem říct:     Čest Tvojí památce tatínku.

Chtěla bych moc poděkovat všem, kteří jste ho v této době podpořili, navštěvovali, mysleli na něj. Vím, jak strašně moc to pro něj znamenalo, a jak moc si toho cenil.

Děkuji Rudolfovi, že to se mnou po celou dobu obětavě táhl.

A děkuji Vám všem, kteří jste se dnes přišli s ním rozloučit.

—————————————-

Ráda bych trošku zavzpomínala.

Tatínek se narodil v malé vesničce Nihov, a prožil velmi těžké dětství, sám s matkou a sestrou, bez otce, v podnájmu, v chudobě a následně ve válce. Přesto vše byl velmi citlivý, hodný a obětavý člověk. Těžké dětství možná u něj vedlo k tomu, že z něj vyrostl opravdu schopný, samostatný a ctižádostivý muž.

Už jako malý chlapec byl velmi šikovný, pamatuji si, jak vyprávěl, že již od šesti roků opravoval všem ve vesnici, co se pokazilo. Hodiny, strojky, cokoliv v domácnosti, dokonce za ním chodili na stříhání vlasů a holení. To poslání všem pomáhat mu zůstalo. Pamatuji si, jako malá holka, že k nám pořád někdo chodil a přinášel něco na opravu.

Vyučil se soustružníkem a pak automechanikem, pracoval jako vedoucí Mototechny Velká Bíteš a byl velmi vážený. Strašně moc ráda jsem s ním jezdila na porady do Brna. On šel na poradu, já seděla půl dne v autě a četla si. Pak jsme šli na zmrzlinu na Náměstí Svobody a na grilované kuře na České (nikdy od té doby jsem už tak dobré grilované kuře a zmrzlinu neochutnala).

Po vyučení šel na vojnu. I tady byl liga. Měl dokonce druhé místo v běhu v armádě ČR (už nevím v jaké kategorii, ale mám pocit, že maraton). Byl parašutista.  A já na něj byla vždy nesmírně hrdá, když vyprávěl, jak trénovali seskoky z helikoptéry, pak z letadla, jak dělali několikadenní pochody v Tatrách, jak kromě výzbroje (už nevím, kolik kilo, ale bylo to neskutečné) tahal ještě harmoniku.

Někdy se stávají takové věci, které člověk nepochopí. Když jsme ho uložili do hrobu, a kněz chtěl pronést řeč, najednou s ohromným rachotem přeletělo 5 vrtulníků nad našimi hlavami. Vnímala jsem to jako poselství.

Pak poznal maminku a byla to láska na celý život, jich obou.

Vybudovali náš rodinný dům, který jsem strašně moc milovala.

„Pořídili“ si tři děti. Ty velmi milovali a žili jen pro ně.

---

Celý život oba dva neskutečně pracovali a budovali domov, a následně zajištění pro děti. To bylo jejich životní naplnění a radost.

A zažili jsme všichni moc dobrého. Taťka byl velmi dobrý harmonikář, hrál na všech akcích, které se v Jáchymově pořádaly. Maminka byla úžasná kuchařka, vařila takové dobroty, jak nikdo jiný a pekla nádherné dorty všem na svatby.

Bylo spoustu setkání, oslav narozenin, vánoce, tradiční pouť v červenci, kdy jsme se vždy všichni co nejlépe nastrojili, aby babička měla radost. Bylo to úžasné.

Na závěr života se to ale hodně pokazilo. Milovaný syn, do kterého vkládali veškeré naděje, kterému všechno dali, je zradil a opustil, a oni zůstali sami. My dvě dcery a všechny vnučky jsme jim však zůstaly a věřím, že to pro ně moc znamenalo, i když se oba dva s tou „nespravedlností“, jak říkala maminka, do konce života nemohli smířit.

Maminka zemřela v lednu před třemi roky. Její odchod byl pro mě strašně těžký. Bylo to náhlé a vnímala jsem to, jako strašně nespravedlivé.

Následující roky jsem spojila svůj život s tatínkem, a byla to pro mě obrovská životní zkušenost. Je to velký dar mít možnost toto prožít. Za tu dobu jsem spoustu věcí pochopila, přijala i sama u sebe, a uvědomila si to všechno dobré, co pro mě moji rodiče znamenali.  Díky tomu jsem jeho odchod vnímala naprosto jinak. Jako něco, co je v pořádku, na co došel čas a co můžu přijmout.

Chybí mi. Ale cítím takové obrovské smíření. A strašně velikou lásku a vděčnost. Děkuju osudu za ten obrovský dar – úžasné rodiče.

Toto je tatínkova poslední fotka z prosince loňského roku, když mu k devadesátým narozeninám starosta Jáchymova pan Pastyřík předal ocenění za zásluhy o budování Jáchymova od starostky Velké Bíteše.

aneb Jak bychom mohli přežít

Dnes bych chtěla jen krátce upozornit na jednu akci, která probíhá.

Včera jsem se pustila na zahradě do zimního zastřihování keřů. A hele. Ono už je vlastně skoro jaro. Už jsem objevila pár kvetoucích trvalek, na záhoně se zmátořil po zimě mangold, a ve skleníku vesele rostou ředkvičky a kedlubny, které jsem zasázena na podzim a myslela si, že z nich nic nebude.

Takže jaro už je fakt načasované.

Jaro je pro mě období takového probuzení se ze zimního spánku. Období, kdy vnímám nárůst energie a chuti do života. A taky období, kdy se tak nějak nejvíc identifikuji se svojí podstatou a vnímám tu nádheru přírody a světa kolem.

V těchto dnech probíhá HEAL Summit – Younity.  Jsou to setkání s význačnými světovými vědci, vizionáři, léčiteli, prostě osobnostmi, které pracují v oblasti osobnostního růstu, zdraví, léčení. Témata, která se mě velmi dotýkají. Letos má název Strážci Země. A je pod vedením Alberta Villolda, vědce, lékařského antropologa, který již 20 let studuje šamanské techniky.

Já zrovna nejsem moc zaměřená tímto směrem. Je to pro mě moc cizí, neuchopitelné. Dávám přednost ověřeným vědeckým poznatkům a moudrosti našich předků. Ale jsou to úžasné informace a je fantastické, že tak strašně moc lidí celého světa se už vážně zabývá tím, co se kolem nás děje. Tím, jak strašně moc poslední desítiletí devastujeme naši Zemi, jak bezútěšný a neúčelový se stává život člověka a dopady, které toto zaměření lidstva má na přírodu a na naše zdraví, ať už fyzické nebo duševní. A hledáním cest v ověřených zkušenostech různých civilizací. Tyto civilizace, zrovna tak, jako naši předkové, by bez respektu a bez spojení s přírodou nepřežily. Tam ještě přežívají zkušenosti, které pro zdravé fungování naší existence můžeme využít.

Za mě bych to pojmenovala, že „je třeba návrat ke zdravému selskému rozumu“, a každá cesta, kterou kdokoliv z nás zvolí pro dobrou věc, je správná a v této chvíli strašně potřebná.

Summit má téma Strážci země. To jsme my všichni. A měli bychom tu naši Zemi opravdu strážit. Je moc dobré si to připomenout. Zdravý životní styl, udržitelnost a lidský přistup ke všemu živému a neživému je moje velké téma.

Já žila ještě v době, kdy jsme umývali skleněné láhve od mléka (mimochodem, to byla moje práce již jako malé holčičky a děsně jsem to nenáviděla), pokud byl igelitový sáček od košile nebo halenky, tak ten se schoval na střihy na šití, a poblíž vesnice, na kraji lesa byla malá skládka odpadků (tam opravdu všichni vyváželi, co se vyhazovalo). Byla to jen malá jáma s nějakými hrnci, železy, střepy. Ostatek, jako biologický odpad, papír, hadry, dřevo se využilo nebo spálilo. Plasty prakticky nebyly – vzpomeňte na „úžasné plastové lžičky z NDR“ ve známém českém filmu. To fakt byla realita. A já dnes, i když se snažím omezovat odpad, a nakupovat pokud možno co nejvíc účelově, dost trpím, když vidím, kolik odpadu máme jen my dva.

Náš svět je teď strašně moc zaměřený na věci. Také jsem byla. V devadesátkách to nadšení, co se tady vše najednou dalo koupit, tolik krásných a účelových věcí, tomu se nedalo odolat. Byl to obrovský hlad za ty roky.

Ale postupně už vážně zvažuji každý nákup, každé oblečení, boty, věci, dárky, jídlo.

Tím můžeme pomoct materiálně. Ale je úžasné, že bychom mohli pomoct i jinak. Svým naladěním, uvažováním, dobrou energií. A to, že v této oblasti probíhají zkoumání, aktivity a že tolik vzdělaných a zkušených lidí se nad tím zamýšlí a hledá cesty, vidím jako úžasnou šanci pro existenci lidstva.

Planeta Země bude existovat, to je mi jasné, přežila i konec dinosaurů. Teď jde o nás, o naše děti a jejich nádherný plnohodnotný života. Je to moje největší téma.

Pokud Vám vybyde nějaká chvilka, zkuste se kouknout zdarma na:  https://www.earthkeeperssummit-cesko.com/  Třeba Vás tam něco nebo někdo osloví.

Vzpomeňte: „Jsme na cestě. A můžeme si vybrat, a třeba i zkusit, cokoliv z toho, co nás zaujme z cest ostatních lidí.“

A „vitamín pro radost“?  No to, co jsem včera na zahradě „objevila“.

aneb V životě je to jak na houpačce, chvíli nahoře, chvíli dole

Minule jsem psala o AHA momentech, jak nám ukazují život z jiné, pro nás nové perspektivy. Asi jsem si to trošku zavařila, protože vesmír hned zareagoval situací. Situací přesně odpovídající těm AHA chvílím, kdy uvidíme realitu v úplně novém světle, kdy je naprosto nedůležité to, čím v dané chvíli žijeme. A to opravdu důležité je to, co bereme jako samozřejmost.

Co se stalo?

To si tak člověk řeší ty svoje světoborné záležitosti: „Po té zimě jsou mi v pase těsné rifle, s tím musím už začít něco dělat. Za chvíli je jaro. No a měla bych něco víc dělat v podnikání. Už se flákám dost dlouho. A už bych taky chtěla začít běhat. Nějak se ta zima vleče, cítím se líná a unavená. Taky bych mohla zase víc zapracovat na sobě, když je na to teď čas.“

A vtom se ohlásí Pan Život:  Můj parťák, milovaná sestřička, spřízněná duše a velká opora je v nemocnici, v ohrožení života a zítra má operaci. Těžkou operaci. A pokud to dobře dopadne, není jisté, že bude dál moct žít plnohodnotným životem.

A najednou je vše kolem nedůležité, dokonce pitomé a zbytečné.

To jsou ty chvíle prozření.

Člověk si najednou uvědomí, jak strašně moc důležité v životě jsou vztahy, lidé kolem nás, blízcí a přátelé. Ti, které milujeme, a kteří mají nezastupitelné místo v našem srdci. Najednou bych udělala cokoliv, abych tento život neztratila. Hlavou proběhne ta spousta krásných chvil, souznění, lásky a spolupráce, a vše ovládne jen strach, že by to už nebylo. Je to to nejdůležitější v dané chvíli.

Teď po pár dnech situace vypadá u mé sestry dobře. Operace se zdařila, a na nějaké zásadní omezení v životě, pokud nenastanou další komplikace, to nevypadá.  Skoro zázrak, vzhledem k tomu, jaký byl problém. Dnes už mohu doufat, že by to mohlo být jen takové upozornění. Drastické. Ale když člověk moc tlačí na pilu, osud volí drastická zastavení.

A moje emoce dnes už jsou také naprosto jinde.

Ten pocit uvědomění, prozření ale zůstává.  Život je skutečně Pán a malý človíček opravdu nikdy neví.

Chvíle takových otřesů, obzvlášť , pokud se to nepostihne přímo mě, jsou darem. Donutí člověka zastavit se, zrevidovat priority, a uvědomit si, co je důležité. Zamyslet se nad tím, kde zase „tlačím na pilu“ já, a s pokorou se víc pokoušet naladit na tu mnohem vyšší moudrost našeho Já, kterým nás příroda vybavila. Víc poslouchat ten svůj vnitřní hlas a děkovat za tu sílu, kterou každý z nás v sobě máme.

Asi nejsilnější v této době byl pro mě prožitek emocí LÁSKA – VÍRA – NADĚJE, a vnitřní uvědomění toho úžasného daru, který nám dávají spřízněné duše. Který v denním shonu bereme jako pěkné chvíle, pěkné pocity, a ona je to vlastně podstata našeho štěstí.

Ještě jedno AHA, na které zapomínám, mi to dalo:   Užívejme každý den, co to jde.

aneb Jak objevuji Ameriku

Zdravím Vás milí přátelé. Takže dnes něco zase z úplně jiného soudku.

Určitě každý z nás zná ten pocit nečekaného „objevu“ něčeho, co nás v dané chvíli zaujme, a co tak nějak staví na hlavu něco, o čem jsme byli přesvědčení, že je fakt, že se musí nebo prostě „je“.

Říkáme mu „aha moment“. Často vyvolá údiv: „Páni, to by mě nenapadlo“. Někdy také úsměv nad tím, jak pošetilé přesvědčení člověk předtím měl.

Přichází v okamžiku, kdy ho nečekáme a často je jen takový hravý, nenápadný. Někdy se nad ním usmějeme, někdy nás potěší, na okamžik inspiruje, a velmi často pak zmizí v zapomnění.

Já bych dnes chtěla o tomto fenoménu pohovořit opravdu vážně. On je totiž pro nás velmi zásadní. Myslím si, že bychom mu měli vždy věnovat pozornost a zamyslet se nad tím, jak ho plně využít.

Proč?

Vždy je to úžasná inspirace a přichází v okamžiku, kdy je potřeba něco změnit k lepšímu. Ať už v našem životním prostoru, nebo v nás samých uvnitř.

On se nám totiž nabízí tak nějak skrytě, nenápadně.  Nejdřív k nám přichází něco, co někde zaslechneme, co se nám někde nebo u někoho zalíbí nebo něco, co k nám samo přišlo v podobě informace, dárku, zážitku.  A to i třeba opakovaně. Některé z nich máme i roky ve vědomí a třeba je i standardně využíváme.

No a pak přijde ten „okamžik“. Najednou, jakoby člověkem projel blesk úplně jiného vnímání.  Kouknete na tu věc, nebo vám přijde na mysl ta informace, a vy najednou „uvidíte“ její nový, jiný, úžasný potenciál. A v duchu nebo nahlas zazní to „AHA“.

Říkám těmto okamžikům „dary z nebes“.

Je to vždy něco, co je pro naše nejvyšší dobro. Je to vždy rozvoj, objev, inspirace.  Nevadí, že si člověk řekne „to přece už dávno vím“, „to už jsem slyšel“. Důležité je, že najednou uvidí ten další rozměr. V tom okamžiku se totiž dostává vědomí do jiné úrovně, mění se frekvence energetických vibrací a smyslového vnímání. Takže jsme schopni jiného uvědomění, než je pro nás standardní.

Aha objevy bych rozdělila na ty, co se týkají naší reality a ty, co se týkají našeho vnitřního světa.

Ty, směrem k realitě, to jsou taková ta vylepšení v životě. Ať už jsou to třeba drobnosti, jako ta moje schránka na motivaci pro každý den, nebo třeba „objevení“ nějakého přístroje nebo pracovního postupu, což člověku usnadní život. Často to bývá také uvědomění si, proč někdo druhý dělá něco, co mi do té doby připadalo naprosto nepochopitelné. A tím uvědoměním najednou k němu mohu mít nový chápavější a vstřícnější přístup. Vždy posouvají náš denní život k lepšímu, bohatšímu, radostnějšímu.

Ty, které se týkají našeho vnitřního světa, ty jsou nejúžasnější. Ony nás mohou posunout mílovými kroky na naší cestě poznání, uvědomění a lásky k lepšímu pochopení a přijetí sebe i jiných takových, jací jsme v naší úžasné rozmanitosti.

Mám spojence. Spolu se svojí sestrou už pár let pracujeme na uvolnění svých vlastních omezujících modelů. Je to o kineziologických odblocích a o určitých technikách z čínské medicíny, které harmonizují právě tu osu naší emoční rovnováhy  vědomí-podvědomí-tělo. Tyhle techniky jsou skvělé, ale my jsme během té doby zjistily, že nejfantastičtější jsou právě ty okamžiky uvědomění. Ty „aha momenty“, které přichází naprosto nečekaně, nesouvisle s tím, co právě člověk řeší, a které jsou vždy naprosto zásadní. Začaly jsme si jich všímat a sdílet je spolu navzájem. A ono je jich čím dál víc. Přesně podle té zásady, že kam se namíří pozornost, energie, to roste.

Říkáme tomu „Tak jsem zase objevila Ameriku“. 

Uděláme si čas, dáme si kafíčko a sdílíme. Vždy je to přínos pro obě. Nejen ta „objevitelka“, ale i ta druhá tam najednou uvidí další rozměr pochopení, inspirace anebo třeba uvolnění toho, co člověka svazuje nebo omezuje.

Jsou to skutečně dary, které posouvají člověka v myšlení, vnímání a prožívání do oblastí, o kterých se mu ani nesnilo.

A příště bychom se možná mohli podívat na fenomén přátelství. Uvědomění, co to znamená z hlediska energií, bylo pro mě také jedno z těch AHA, které mě nesmírně obohatilo.

Přeji Vám hodně „aha momentů“ – těch darů nebes. A přeji Vám, aby se Vám podařilo, nejen si je uvědomit, ale i zachytit je a využít ke svému štěstí.

aneb  Proč a jak si vykračovat v tomto novém roce

Trošku jsem se odmlčela. Měla jsem pocit, že v minulých týdnech, kdy byla většina naší pozornosti zamířená k volbám, to všechno ostatní tak nějak šlo do pozadí. Takže dneska tady opět vítejte.

Před víc jak třemi roky jsem svoje stránky:  www.kineziologie- rybnickova.cz  nazvala  „Na cestě“. Tehdy jsem to vnímala, jako určitý mezník na své cestě životem. A cesty jako takové jsou pro mě naprosto fascinující. V našem úžasném jazyce má cesta tolik významů.

Cesta jako spojnice mezi dvěma místy.

To zní nádherně. Vyjdu odněkud a mířím někam. Může být snadná, rovná, která přímo láká k rozběhnutí se po ní. Může být obtížná, strmá, hrbolatá, plná kamení a výmolů, a člověk musí vydat ze sebe všechno, aby do cíle dorazil. Může svítit slunce, nebo také fičet vichr nebo pršet. Může být s krásným výhledem do krajiny, tak úžasným, že někdy i mohu dohlédnout svůj cíl. A může být i tajemná, že nevidím za další zákrutu. To tušené tajemství mě může lákat, vábit anebo také vyvolávat napětí a strach.

Vykročit může být lehké rozhodnutí, anebo to může chtít opravdu silnou vůli a touhu po dosažení vytouženého cíle.

Někde jsem a někam chci.

Jdu a přijdu.

To vše platí pro reálné cestování, ale naprosto stejně i pro cestování imaginární. Vždy je to akt změny. 

Dnes bych se chtěla trošku pozastavit nad „cestou ve smyslu spojnice anebo rozdělující“. Co tím myslím?

Cesta vede z jednoho místa do druhého. Ale cesta také, obzvláště v minulosti rozdělovala pozemky, vlastnictví. Proto jsou tak klikaté.

Pokud někam chceme a míříme, je to vždy pozitivní. Je to o zaměření, o cílech, o radosti z překonávání překážek, a nakonec o splnění, toho za čím jdeme. Tuto cestu můžeme jít sami. Ještě lepší je ale, když jde někdo s námi. Mohou to být lidé, kteří mají stejný nebo obdobný cíl nebo lidé, kteří nám fandí a povzbuzují nás. „Ve dvou se to lépe táhne“, a když je nás víc, je to ještě lepší. Říká se tomu synergie. Je to obrovský nárůst energie, který dovolí zúčastněným podat neuvěřitelné výkony, a naprosto úžasně si tu cestu užít a naplnit.

Ale my nejsme jen ta naše cesta a my na ní. Jsou i oblasti vedle ní, vpravo, vlevo a další cesty. A na nich jsou lidé, kteří mají jiný směr než my. Oni také jdou, ale jinou cestou. Nebo stojí, pozorují ty kolem, někdy kritizují nebo se i posmívají.  Jejich cíle jsou jiné, než ty moje. Jejich úsilí je namířeno jiným směrem, jejich myšlení je odlišné. Každý jsme přece individualita. Jsme neopakovatelní.  Tudíž odlišní.

A co já s tím na té mé cestě?

No mám volbu.

Mohu je třeba pozorovat, zastavit se s nimi a nechat se poučit, jestli jdu správně a chytře a efektivně. A pak upravit své další kroky podle toho, co druzí říkají a dělají. I když s tím vnitřně nejsem v souladu.  Nebo je mohu přesvědčovat, že jen ta moje cesta je ta nejlepší a nejsprávnější.

Anebo prostě půjdu po té své cestě. Mohu přitom pozorovat dění kolem, sbírat náměty a informace. Mohu pak zvažovat, jestli je to pro mě inspirace, jestli by se mi něco z toho nehodilo. Mohu mnohé z toho i zkusit, pokud jsem s tím v souladu. A klidně přitom respektovat naše vzájemné odlišnosti, zaměření, cíle a názory. Ale autoritou a konečnou „inštancí“, která rozhodne, co udělám, jsem jen já.

Ta první volba, to jistě uznáte, nám vezme moc energie a času. Může se stát, že nás na té naší vytoužené cestě zpomalí, zastaví, nebo dokonce obrátí opačným směrem.

Jen náš vnitřní hlas nejlíp ví, co je pro každého z nás to pravé. A když si dovolíme, aby nás vedl po většinu času, je to úžasné naplnění života.

A „Vitamíny“ z cest? Mám jeden. Zastavili jsme se včera v Ivančicích v RAFU na takovou maličkou oslavu Rudolfových narozenin. V neděli máme sice velkou rodinnou oslavu, ale letos jsme si řekli, že oslav není nikdy dost, a tak jsme si udělali navíc jednu sami spolu. Fotečku mohu dát jen svoji, ale myslím, že ten „blažený výraz“ mluví za vše. A RAF, tak to je vážně podle mého gusta. Prostředí, jídlo i historie s tím spojená: https://www.rafhouse.cz/

No a k tomu pár mých „cest“ z procházek této zimy. Vedou z domu a zase zpátky domů, což vnímám v této chvíli pro mě jako zásadní.

aneb Jeden z mých dopingů

Téměř před rokem jsem k svátku dostala od inspirátorky dcery dárek, vyrobený a nabídnutý, tuším, na Fléru. Pěkný nápad. Jsou to dva k sobě slepené luxfery, nahoře mají otvor, do kterého se dá dát uzávěr s dírou.

„Můžeš to použít, jak chceš. Může to být váza, pokladnička, nebo taková schránka, třeba na splněná přání.“ Tak nějak zněla inspirace.

Uvažovala jsem. Váza? No byla by taková originální. Ale asi bych ji moc nevyužila. Chvíli jsem si vážně pohrávala s pokladničkou na padesátikoruny. To už by stálo za to, kdybych to tam rok schraňovala.

Pak ale vyhrála ta splněná přání. Jenže to se ukázalo, jako problém. Já mám ještě pořád velmi malou vnitřní důvěru v něco, co přichází samo. Tak jsem tomu musela pomoct. Vždy jsem zauvažovala, co bych si tak přála, a pak jsem zařídila, aby se mi to splnilo. Jenže toho bylo málo, bylo to nepravidelné, a pro mě tak nějak všeobecně neuspokojivé. Asi hlavně kvůli tomu, že jsem si to vlastně splňovala sama.

Takže: „Co tak zapracovat na sebezlepšení?“  To je moje celoživotní prokletí. Já pořád chci od sebe nějak víc, než dávám. No ale začala jsem. Každé ráno jsem si vyhlásila téma, zapsala na lísteček a večer zhodnotila a hodila do schránky. To teda byl opravdu omyl.

Mým hlavním tématem poslední roky je „uvolnit se“. A dá mi to velkou námahu, protože, jak jen chvíli přestanu být ve střehu, hned se vrátím do svých starých modelů. To se taky stalo. Hned jsem spadla do něčeho, co mě svazovalo, udržovalo v úkolu a bralo svobodu. Tak takhle ne.

Ale ty lístečky s tím mottem pro daný den se mi moc líbily. A tak jsem 11.7.2022 začala s NALADĚNÍM.

Jak to funguje?

Mám ranní rituál. Odcvičím, vysprchuju se, obleču a upravím se, a pak začíná můj kreativní den. Ale toto se snažím každé ráno dodržet. A během cvičení mi většinou jdou nápady:  Co udělám. Jak to udělám. Na co se těším –  a tady jsem doma. Tady většinou přijde ta inspirace pro daný den.  Je to jedno slovo, které říká, v jakém duchu by se měl můj dnešní den nést. Pak jsem to ještě vylepšila, že si tam napíšu „vysvětlení“, abych si opravdu uvědomila, co to pro mě vlastně znamená. 

Původně jsem plánovala, že napíšu lísteček, nechám si ho na stole a přes den se na něj podívám, abych si zakotvila sílu toho pozitiva.  Nestalo se. Lísteček na stole leží celý den a já si ho málokdy všimnu. A že bych si vzpomněla na nějakou  sebemotivaci, to ani náhodou. Až večer, když jdu spát, ho přečtu a dám do schránky. Někdy si říkám: „no holka, to ses dneska teda moc nevytáhla“, ale většinou si říkám „jo, bylo to tam“. A ono to i tak  funguje.  Pobaví mě to. Ráno, když si vymýšlím, jakou krásnou nebo podnětnou emoci si na ten den dopřeju, a večer to ohlédnutí. Je to takový návrat k dětskému okouzlení. Den končí, hotovo, uzavřeno. A co pěkného ten zítřejší přinese?

Skončil rok a schránka byla plná.

Osvědčilo se mi to. Cítím se vyrovnanější, víc prožívám štěstí, lásku, pohodu a radost ze žití.

Takže vysypat a začnu nový rok.

A udělám to stejně. To bylo jasné rozhodnutí, protože jsem zjistila, že mě to vůbec nezatěžuje, není to nepříjemné, a tak nějak přirozeně si to užívám. S tím ranním naladěním si každý den uvědomím tu   krásu žití. To, že si můžu užít ten chtěný pocit, ať už se kolem děje, co chce. Tu možnost volby mého vnitřního přístupu k realitě. Mohu to zkusit, ať už se to povede víc nebo míň. A je to jen na mě.

Ale podívám se na témata, co jsem řešila. Ať vím.

A tady byla pro mě opravdu objevná chvíle. Uvědomila jsem si, jaký posun v prožívání mi to dalo. Že spoustu těch chtěných pocitů vlastně teď už často mám, ani o tom nevím. Jsou přirozenou součástí mého vnímání reality.

Docela dost témat, asi polovina, bylo 1x. Ty bych brala jako okrajové, ale ty, u kterých rostla četnost, už stojí za zastavení. Já si myslela, že mým hlavním tématem bude LÁSKA. To je to, co si myslím, že tak nějak nejvíc řeším. Lásku v sobě, lásku pro sebe zvenku, lásku kolem sebe, lásku ve světě. Mám pořád pocit všeobecného nedostatku lásky v životě.

A vida, moje nejčastější téma bylo PŘIJETÍ. Celkem 13x jsem za půl roku užila toto slovo. V různém významu:

Přijímám vše takové jaké to je, všechno je v pořádku.

Přijímám s láskou a důvěrou vše, co přichází.

Přijímám sebe se vším, co ke mně patří, je to, jak to má být.

Přijímám vše a všechny takové jací jsou, je to tak v pořádku.

No a ta LÁSKA byla hned druhá, 11x.  A pro zajímavost, na třetím místě se v devíti dnech umístila RADOST.

Takže tolik moje motivační schránka. Po roce hledání a inspirace jí musím připít: „Ať žije!“

aneb  S chutí do nového roku

Už je to tady. Právě jsme všichni v novém roce. Možná řeknete „No a co? To přece všichni víme.“ Víme. Jasně. Ale opravdu si to uvědomujeme?

Člověk si vždy plně uvědomí hodnotu toho, co má, až to ztratí. V tomto případě je to ale fatální. Pokud ztratíme realitu, znamená to konec.  A tak se poslední roky snažím pracovat na svém uvědomění toho nejúžasnějšího daru, který jsem kdy dostala – toho, že žiju. 

Takže nyní máme před sebou další rok. Další rok života. A ten bude takový, jaký si ho uděláme.

Možná to zní jako provokace. A to bych také chtěla. Já si roky myslela, že moje realita je daná zvenku. Jaká jsem – to tak je, jak a kde žiju a pracuju – to tak je, jaké mám kolem sebe lidi a jak se ke mně chovají – to tak je. A já, že mohu ovlivnit jen část své současnosti a své budoucnosti. A taky jsem byla přesvědčená, že to chce strašně moc úsilí, a že to znamená přemáhání a oběti. Dnes, po zkušenostech vím, že to tak vůbec není. Nezavírám oči nad tím, co na mě útočí zvenku. To je prostě realita.  Je ale jen na mě, jak tu realitu v sobě zpracuju, a co z ní pro sebe vytěžím.  Zásadní je náš postoj k realitě. Prožitek je vnitřní záležitost.  Je to přesně, jak známé povídání o té sklenici do půlky plné vody. Buď ji beru jako dar – „prima, mám ještě půlku“ anebo ji beru jako ztrátu – „škoda, už mám jen půlku“. 

Takže bych nám všem chtěla popřát, aby ta naše sklenice byla naštěstí do půlky plná a my si ji mohli letos naplno užít.

Mám na pomoc sama sobě několik inspirací, které jsem posbírala, a které se mi osvědčily. A ty bych s Vámi ráda sdílela. Budou v některých mých článcích.  V jiných zase něco jiného, co čas a život přinese, a co by se mohlo hodit.

Přikládám foto. Co myslíte, že to je?

Tak o tom příště.

aneb O novoročních předsevzetích

Když jsem 11.8. dávala první blog „O kineziologii One Brain aneb Co, že to vlastně dělám“, ještě jsem přesně nevěděla, jak to budu psát. Jen jsem měla potřebu dát ven informaci o tom, čím poslední roky „žiju“, a třeba i inspiraci někomu, komu by to mohlo pomoct anebo dokonce tak úžasně změnit život, jako mě. Chtěla jsem blogy pojmout jako takový nástin a postřehy, ne jako vyčerpávající informaci. Proto jsem se také jen tak dotkla určitých témat, a to ještě zdaleka ne všech, se kterými pracuji.

Měla jsem představu, abych alespoň zhruba odpověděla na základní otázky: CO? – PROČ? – JAK?.  Myslím, že to tam je. A jsem moc ráda, že mi to podařilo splnit do konce roku.

Nový rok by měl přinést nové věci.

Dám Vám otázku:  „Jak to máte s novoročními předsevzetími?“

Jednou jsem četla, že je to „špatně“.  Že si je sice dáváme, ale stejně je v naprosté většině nedodržíme.  Hodně jsem o tom sdělení přemýšlela, protože u mě je to pravda. Já si vždy dávám novoroční předsevzetí, a dokonce je vždy i začnu plnit. Nechci si moc sahat do svědomí, ale když to vezmu globálně, tak fakt je, že to nikdy dlouho nedodržuji. Pár případů, kdy jsem to zvládla tak dlouho, až se z nového stal zvyk, bych ve svém životě našla. Ale bylo to jen pár sněhových vloček, oproti lavině těch, co propadly.

Tak co s tím? 

Každý rok si na to vzpomenu, když se ohlížím za uplynulým rokem, přemýšlím nad tím dalším, a dávám si novoroční předsevzetí.

Dávám si je i nadále. Došla jsem pro sebe k závěru, že pro mě není důležité, jestli u toho předsevzetí vydržím. Důležité je uvědomit si, co chci jinak, rozhodnout se to změnit, a pak vykročit.

Uvědomění – rozhodnutí – a první krok, to vnímám jako to nejdůležitější k pozitivní změně.

Ono je to pak stejně všechno jinak. Osud nám vždycky s těmi našimi plány a očekáváními zamíchá. Ale je to jako tekoucí voda. Je to život s emocemi, které přináší: naděje, těšení se, překonávání překážek. A vůbec není důležité, jestli vydržím u původního záměru nebo přehodím výhybku. Vždycky je to vítězství nad stagnací.

Takže jedno moje novoroční předsevzetí:  S články budu pokračovat. 

Nebude to už ale „výuka“ o kineziologii One Brain, bude to trošku jiné. Píšu záměrně „trošku“, protože vše se vším souvisí a to, co mi naplňuje život, se prostě promítá do všeho.

To už si ale nechám na příště.

A další moje novoroční předsevzetí jsou „Vitamíny pro štěstí“ – vitamíny vnímané očima, ušima, nosem, chutí, hmatem. Zkusím si je víc vyhledávat a víc užívat. A to přeji i Vám všem.

Některé se pokusím sdílet.

Dnes jsou to tedy fotky z mojí včerejší 11,5 km procházky, s cílem projít si novou stezku pro pěší z Neslovic do Tetčic. Úžasný zážitek, i když díky ledu a plahočení se přes pole, jsem musela masírovat a mazat nohy, abych vůbec usnula. Ráno ale už zbyly jen ty krásné pohledy a výrazný nárůst energie.

Přeji Vám do nového roku, abyste měli hodně odhodlání a sil jít za svými sny a plány.  Protože, kam člověk napne svoji energii, to žije – to se stane.

aneb Jak to vlastně funguje

Minule jsme si něco řekli o našem láskyplném srdečním energetickém centru. Dnes se tedy podíváme, co se tam děje. A bude to zase velmi lehce nastíněné, jen jako inspirace.

Říkali jsme si, že v srdeční čakře se setkávají energie všech ostatních čaker. Když se řekne, že něco jde odněkud někam, tak v duchu hned vidíme takový proud, který někam směřuje. Potřebujeme si ale uvědomit, že ve skutečnosti jsme celek, ve kterém je vše se vším spojené. Je to spousta vazeb, směrů energie, spojení a rozptýlení, které působí současně a postupně na všech místech našeho těla. Energie tedy propojuje vše se vším.

Ze tří spodních čaker se energie obrovskou silou zvedají nahoru do srdce, jako horká živelná láva.

Používám záměrně toto přirovnání, protože energie těchto čaker právě tak vnímám, zemní, vášnivé, silové. Prožitky s nimi spojené bych označila jako „zvenku dovnitř“. Co tím myslím?  Jsou to emoce, které získáváme interakcí pro sebe z okolního světa.

Ještě bych chtěla předeslat, že všechno, o čem si povídáme, se týká všech emocí, příjemných i nepříjemných.  My se ale dnes budeme bavit jen o tom krásném, pozitivním, dyť jsou vánoce.

Jaké to tedy jsou emoce?

Základní čakra nám přináší potěšení ze všeho, co souvisí u udržením a zachováním života. To jsou požitky z jídla, pití, ze sexu, z tepla a útulnosti a bezpečí domova, uspokojení s dostatku peněz, zajištěné budoucnosti…  Druhá čakra to rozvíjí. Vede nás k tomu, abychom si to opravdu užívali, obohacuje naše prožitky v oblasti mezilidských vztahů. Přidává k všemu tomu touhu, představivost, tvořivost. Vede nás k hledání uspokojení našich tužeb, a pomáhá nám překonat stereotypy a vykročit do změn. A třetí čakra to obohacuje o individualitu – o mě, o hledání možností seberealizace a sebeprosazení ve světě. Velkou silou této čakry je sebedůvěra, sebepřijetí  a sebeláska.

Energii horních tří čaker vidím spíš jako sílu křištálu a ledu. Ne, že by nebyly stejně živelné, ale spíš je vnímám, jako takové nehmotné, zářící. Prožitky s nimi spojené bych označila „zevnitř ven“. Je to hlavně o tom, co zase my každý dáváme venkovnímu světu.

S krční čakrou je spojena originalita a tvořivost, která vniká z osobního pochopení a kolektivního vědomí. Řekla bych prostě inspirace. A my tvoříme a dáváme tuto energii ostatním. U nás všech jsou to slova. Láskyplná slova, která vyjadřují lásku, jsou obrovský dar světu. Někteří z nás navíc najdou své poslání v dalších projevech tvořivosti. Obecně se to zařazuje pod pojem umění; hudba, malování, sochařství, stavebnictví, atd. Jsou to ale i okamžiky každodenního života, ve kterých využíváme energii této čakry, zkrášlování domova, pracoviště, zahrady, naaranžovaná kytice, vánoční výzdoba… Využitím potenciálu této naší energie obohacujeme svůj život a život ostatních lidí o prožitky viděné očima, slyšené ušima, vnímané dotykem. Jak se říká, vše, co nás „zahřeje u srdce“.

Energie čakry Třetího oka tuto naši schopnost rozvíjí. Pokud jedeme na vlně této energie, pocit s tím spojený se označuje jako flow. Takže když jste zažili neskutečné nadšení při tvoření, a šlo to samo, tak nějak, jak kdyby vás někdo vedl, tak to jste tam. A díky ní se tak dostávají do našich životů mimořádné věci, nové, nečekané, neopakovatelné. A korunní čakra tomu všemu „dává korunu“. Spojuje nás s vesmírnou energií a to je úžasná síla. Úžasná síla pro nás, pro naše poslání tady na Zemi, a úžasná síla, kterou můžeme transformovat a prostřednictvím našich schopností, vědomostí, prací a citů předávat dál.

Jako lavina se pak tato energie valí dolů do srdeční čakry.

A co srdce s tím?

Srdce tuto energii emocí přijímá, zpracuje a pak vysílá ve formě signálů do mozku. Mozek tyto signály dále zpracovává – zde hraje velkou roli část mozku, která porovnává vjemy se zkušenostmi. A pak spustí reakci.

Pokud je signál ze srdce ve formě velmi jemných jasných vln z pozitivních emocí, mozek se lehce s nimi sladí a spouští do našeho těla chemickou reakci látek, které podporují život. A my se naladíme na radost, euforii, na růst a obnovu. Tím se náš imunitní systém stává opravdu silný a naše životní síla roste.

Pokud ale prožíváme frustraci, žárlivost, vztek, zlost a strach, jde ze srdce úplně jiný signál. Jsou to neuspořádané, chaotické, ostře klikaté vlny. Mozek se také musí sladit s touto chemií a do těla vysílá chemické látky vyvolávající stresovou reakci. Ta má zachránit naše přežití, současně nás ale velmi vyčerpává, protože spotřebuje velmi mnoho naší životní síly.

Kdysi jsem se učila, že tohle všechno začíná v mozku, dnes víme, že na počátku je srdce. Tato činnost srdce je dnes už vědecky potvrzená a přesně zmapovaná.  „Silné a šťastné srdce“ je alfa i omega našeho šťastného a naplněného žití.

A je na nás, co pro ně uděláme.

A co můžeme udělat?

Můžeme strašně moc, pokud chceme a dáme tomu úsilí. Cílem je, aby ze všech energetických center šly do srdce ve velké míře dobré pocity. Řeknete: Jak? V dnešním světě obzvláště. Je to obrovský tlak, obrovské napětí, neustálé strašení ze všeho a ze všech, nedostatek. Co můžu?

Odhady z dlouhodobých pozorování říkají, že 95% toho, z čeho máme strach, se nikdy neuskuteční. Takže vlastně stačí jen odbourat těch 95% zbytečného strachu, napětí a úzkosti, které máme v sobě. Tolik? To zní nereálně. Ale co kdybychom uvažovali nad odstraněním alespoň poloviny z toho. No a to už je opravdu výzva. Moje zkušenost, osobní i s klienty je, že každý krok, každý jednotlivý strach, úzkost a přetížení, kterého se nám podaří zbavit, je obrovská úleva. A takhle krok za krokem postupovat, to už je přece představitelné. Sama podle sebe vím, že to opravdu jde.

Tak to dnes bylo trošku vážnější. Ale chtěla jsem tyto poznatky sdílet právě teď. Blíží se konec roku, je to „srdeční období“.  Letošní rok byl v duchu uvědomění sebe sama. Možná Vám zbyde v době svátků chvilka na zamyšlení, a tak jsem chtěla zdůraznit, že všechno pro nás dobré máme k dispozici ve svých srdcích.  Potřebujeme to jen dát sami sobě a pak to dát i ostatním.

Jako „Vitamín pro duši“ jsem dnes zvolila strom. Je to smrk, který jsme zasadili cca před třiceti lety. Kupovali jsme druh, který měl být středního růstu. Ale tenhle chtěl naplno žít a růst. Nepřemýšlel o tom, na jakou výšku ho vyšlechtili. Nebral v úvahu, že z jedné strany ho omezuje třešeň a z druhé sousední dům. Neodradilo ho ani, že roste u fregventované ulice a dostává pořádné dávky jedů z aut.  

A jaký je to pašák!

Přeji Vám do nového roku také takovou sílu. Silné kořeny v zemi a odtud hodně energie, hlavu až v oblacích, a odtud hodně inspirací, radost ze života a vůli žít, růst a kvést.

aneb Co také slouží k harmonizaci srdeční čakry

Minule jsem zmiňovala, že harmonická činnost srdeční čakry nám přináší pocity blažené radosti. Jenže ono to nepřichází vždycky tak úplně samo o sobě, bez naší snahy. A tak si tomu trošku podle svých možností můžeme pomoct.

Přeji Vám v tento předvánoční čas krásné naladění Vašeho srdečního energetického centra. Ať se Vám podaří, co nejúžasněji prožít a vychutnat si zážitky, které nám toho roční období nabízí.

Na inspiraci posílám pár foteček. Ta první to byl pro mě obrovský vitamín pro srdce. V sobotu tady na zámku byly předvánoční trhy, a jako třešnička na konec bylo vystoupení sboru Rosalek. Úžasný zážitek. Mrzlo, bylo nevlídno, ale nádvoří bylo plné a všichni jsme si to užili. Prostě pastva pro sluch, oči, srdce a duši. Škoda, že fotka zachytí jen vnějšek a udělat video mě v té chvíli nenapadlo, jak jsem byla zapojená v prožitku.