Autor: Božena Rybníčková

aneb Jak to vlastně máme se srdečním energetickým centrem

V minulých článcích jsme si povídali o jednotlivých energetických centrech – čakrách a já jsem slíbila, že na tu nejdůležitější si nechám celý další článek. Dnes tedy konečně srdeční čakra. Záměrně provokuji se slovem „nejdůležitější“. Jak může být v lidském těle něco nejdůležitější? Logicky ne. Ale když to vezmeme pocitově? To už je na zvážení.

Základním pohonem srdeční čakry totiž je láska.

Co si pod tím představit?

Srdce je náš opravdový střed, sídlo duše a naší pravé podstaty. Zde se setkávají energie všech ostatních čaker. Ze základní, druhé a třetí čakry sem proudí energie našeho JÁ. Je to obrovská silná zemní energie. My si ji uvědomujeme v prožitcích spojených s naším tělem, myslí, s naší osobností a s naším egem. A z páté, šesté a sedmé sem proudí energie kolektivní a vesmírné skutečnosti. My si je uvědomujeme ve vztazích s ostatními lidmi, v nápadech, myšlení, intuici atd.

Srdeční čakra je místem, kde prožíváme jednotu se sebou a se vším. Obohacuje naše vnímání o pocity opravdové lásky a něhy, radosti ze života, sebepřijetí, a ve vztahu k ostatním lidem a všemu okolnímu světu o odpuštění, soucit a ochotu pomáhat druhým. Dává nám schopnost přijímat a dávat. Je také místem odkud vychází naše léčivá síla, kterou můžeme použít pro sebe i pro podporu druhých.

Všechny ostatní čakry jsou závislé na toku energie ze srdce, podobně jako mozek a všechny orgány jsou závislé na krevním oběhu.

Pokud je srdeční čakra v nerovnováze, má málo energie nebo je tam disharmonie, vnímáme pocity odloučení, vnitřní samoty, nedostatku lásky.  A točíme se v nekonečném kruhu hledání, jak tyto potřeby naplnit. Často to vede k obětování se ostatním jako cena za uznání, trpíme přílišnou oddaností a vzájemnou závislostí. Ztrácíme svobodu a nezávislost. Setkala jsem se s označením silné nerovnováhy jako „zlomené krvácející srdce“, a myslím, že to ten stav vystihuje.

Pokud popíráme přání vlastního srdce, vzniká na srdeční čakře blok. To vede k nedostatku lásky k sobě samému a neustálému hledání naplnění v lásce k jiné osobě. Je to velká „bolest srdce“. Nikdo nám nemůže nahradit to, co si sami sobě nedáme a nedovolíme.

Harmonická činnost srdeční čakry nám přináší pocity blažené radosti. Ve vědomí to prožíváme jako bytí v míru a klidu, a navenek vysíláme nesoupeřivost a otevření svého srdce všemu, co život dává.

Přirozeným citovým výlevem srdce je upřímná láska.

Jak si tento svůj zdroj vyladit a co pro sebe můžeme udělat, o tom zase příště.

Nyní ještě na inspiraci můj „vitamín pro srdce“.

Vánoční a předvánoční čas miluji. A miluji krásu světa. A tak zdobím.  Zdobím vším, co mám, hlavně, aby to působilo vesele.  A nechce se mi to nějak moc promýšlet, shánět a nakupovat. Každý rok si říkám, že bych to chtěla estetičtější, ale prostě se mi nechce to nějak víc řešit. Včera mě ale uklidnil vnouček:  „Babičko, támhle to okýnko, jak jsou tam ty červené kytky, se mi moc líbí“. Tak jsme prošli vše, rozsvítili světýlka a já byla naprosto spokojená. Fakt jde jen o ty vitamíny krásy.

Přeji Vám všem ať je Váš svět v tomto čase co nejvíce nazdobený, co nejvíce veselý, a ať jste v něm s těmi, které milujete, strašně moc šťastní.

aneb Láskyplná místa

Rozhodla jsem se, že dnes bude můj příspěvek naprosto jiný. V povídání o energetických centrech se pomalu blížíme k srdeční čakře a k tématům lásky. A to je také hlavní téma tohoto období. Začíná advent; doba, kdy bychom měli zmírnit v tempu a přidat v prožívání každého okamžiku.

Já bych Vám tedy dnes chtěla popřát krásný, pohodový a harmonický předvánoční čas a spoustu krásných zážitků, prožitků a setkávání s blízkými.

A jako „Vitamín pro duši“ jsem připravila fotečky kostelíku nedaleko hradu Veveří. Je to takové moje srdeční místo. Ten kostelík mě fascinuje odjakživa. Také se mu říká Kaple Matky boží na Veveří. Byla postavena ve 12 století, a pod ní byla vesnička Veveří. Ta byla zničena v době husitských válek. Dnes již z dálky vidíte osamocený kostelík uprostřed polí. A když přijdete blíž, připadáte si jak ve starých časech. Kostelík je běžně zamčený a otevřený je jen jednou v roce na pouť Nanebevzetí Panny Marie.

Až letos v létě se mi to konečně podařilo načasovat, a podívat se dovnitř. Je to úžasné místo. A má nádhernou láskyplnou atmosféru.

aneb Proč co nejdřív vyrazit na nákup šperků

V minulém blogu jsme si ozřejmili, že máme energetická centra, že se jim říká čakry, kde v těle jsou a jaký vliv mají na naši mysl a prožívání. Jsou tedy spojena s emocemi. Pokud fungují harmonicky, máme vesměs pozitivní emoce, pokud je tam disharmonie nebo nedostatečnost, naše emoce jdou zásadním způsobem dolů.

Takže dnes se koukneme, jak to vypadá v našem těle. Každá čakra totiž energetizuje nějakou endokrinní žlázu a určité orgány. To znamená, že pokud je v některé z nich nedostatek energie nebo disharmonie, dostaví se problémy v oblasti metabolismu a problémy v orgánech, kterým ta která čakra energii dodává.

Podíváme se tedy opět na čakry jednu po druhé.

Hlavní funkcí první, základní čakry je přežití. Ovlivňuje činnost nadledvinek, s ní související produkci hormonů a tělesnou reakci, aby člověk byl schopen okamžitě reagovat v případě ohrožení. Endokrinní žláza, která je touto čakrou energetizována, jsou tedy nadledvinky. Také ovlivňuje vše pevné – tzn. kosti, zuby, páteř, nehty, dále orgány vylučovacího ústrojí, vnější pohlavní orgány a dolní končetiny. Souvisí s ní tvorba krve a stavba buněk. A má vliv na vyrovnávání teploty v těle.

Druhá čakra – „čakra radosti“ je rovněž spojena s funkcí nadledvinek. Spolu s první čakrou ovlivňuje naši reakci při ohrožení, stresu. Dále energetizuje pohlavní orgány, ovlivňuje svalovou soustavu a kůži, vylučovací soustavu, činnost sleziny, močový měchýř, slinivku a ledviny. Nakládá s tekutinami v celém těle a posiluje imunitu. Endokrinní žláza s ní související jsou rovněž nadledvinky.

Třetí čakra solar plexu je spojena s funkcí jater, žlučníku, žaludku, slinivky, sleziny, dvanácterníku. Energetizuje dutinu břišní, spodní část zad a vegetativní nervový systém. Endokrinní žlázou s ní související je slinivka břišní.

Čtvrtá srdeční čakra dodává energii našemu srdci a celé oběhové soustavě. Dále také horní části zad a kůži, hrudníku, spodní části plic, brzlíku a bludnému nervu. Související endokrinní žláza je brzlík.

Pátá čakra krční je spojena s funkcí horní části plic a průdušek, jícnu, hltanu, hrtanu, krku, štítné žlázy, zubů, dolní čelisti a úst, uší, příštítných tělísek.  Svou energií ovlivňuje hlasivky a dýchací ústrojí. Jde o centrum, které pomáhá tělo očisťovat od hromadících se jedů. Její endokrinní žlázou je štítná žláza.

Šestá čakra Třetího oka ovlivňuje svou energií funkci celého endokrinního systému; souvisí s ní hypofýza a epifýza. Zásobuje energií mozek a centrální nervovou soustavu. Vyvažuje činnost levé a pravé mozkové hemisféry. A také energetizuje tělní dutiny, nos, oči, uši a obličej a rozvádí energii dále do těla prostřednictvím tří hlavních energetických drah, které se zde setkávají.

A poslední sedmá Korunní čakra ovlivňuje celou nervovou soustavu, velký mozek a prodlouženou míchu.

Tolik tedy stručně ke spojení čaker s orgány těla. Obávám se, že ten výčet mohl působit hodně školometsky. Ale chtěla jsem ho sem dát, protože si myslím, že když si dáme do souvislostí informace z minulého a tohoto blogu, může nám to hodně pomoct k rozklíčování toho, co se uvnitř nás děje. A vlastní uvědomění je to nejdůležitější. Pak už jen stačí udělat potřebné kroky a harmonizovat nebo energeticky dosytit meridiány a čakry. A věřte mi, následná úleva je úžasná a ty související pocity jsou fantastické, kdy vidíte, jak se Vám rozjasňuje život, otevírají další možnosti, a jak se uvolňuje Váš potenciál.

A teď bychom se mohli podívat na hravější stránku. Ony totiž podobně jako ty čakry energeticky vibrují i kameny.  A pokud takový kámen nosíte u sebe, můžete danou čakru harmonizovat a tak jemně pomoct svému tělu, mysli a prožívání.

Navíc, pokud je máte jako šperk, je to úžasný „vitamín pro duši“, když se můžete kdykoliv kochat takovou krásou. Myslím, že je to docela pěkná inspirace k nákupu šperků. Obzvlášť v tomto předvánočním čase, co říkáte?

A aby to bylo opravdu hravé, tak jsem k tomu nakreslila princeznu. Já si totiž myslím, že každá žena má v sobě nádhernou princeznu. A jsem si jistá, že i každý muž má toho prince v sobě. Každý z nás, i když si to málokdy dovolíme užívat.

Na obrázku vlevo je uvedený kámen pro dobu, kdy ta princezna byla ještě Popelkou a nebyla „při penězích“. Taková období holt v životě máme. Vpravo je fakt už ten královský kámen. A nebojte, všechny ty kameny mají vždy pro danou čakru stejný účinek.

Já mám zatím ke všem čakrám kamínky (miluju kamínky a stojí jen pár korun). A tak trošku královsky ošetřenou mám pouze základní a korunní čakru. Moc se mi líbí české granáty a šperky z nich si fakt užívám. Co se týká těch diamantů, tak zatím jsem jen u pidi-diamantů, ale prý i ty jakž takž stačí. V této oblasti mám tedy opravdu velký růstový program – ještě rubín, smaragd, safír a „pořádný“ diamant. To je tedy výzva!

Ještě jeden vitamín pro duši. Takhle nádherně mi včera vykvetl ibišek, 7 květů v jednom dni.

aneb Jak moc toho víme o našem energetickém těle

Schválně trošku provokuji tím označením „energetické tělo“. Asi je to jen moje označení, nikde jsem se s tímto pojmem nesetkala, ale mám pocit, že to výborně vystihuje tento fenomén.

Na rozdíl od fyzického těla, které je viditelné, hmatatelné, hutné a stabilní, to energetické je nehmatatelné, našima očima neviditelné a v pohybu. Volnost, se kterou energie proudí v našem těle a mezi námi a vesmírem, určuje naše zdraví a životní pohodu. Jakýkoliv blok nebo omezení ať už v přijímání nebo vydávání této životní energie anebo v omezení jejího pohybu se projeví selháním organismu jako celku – v podobě únavy, neklidu, přetížení, strachu nebo emocionální nevyrovnaností a nemocí.

Ten pohyb energie probíhá v různých rovinách.

Minule jsem zmínila energetické dráhy, které energii v našem těle rozvádí – meridiány. A také to, že existují účinné techniky čínské medicíny – akupunktura nebo kineziologie – odblokování, které můžeme využít, pokud potřebujeme harmonizovat jejich funkci a tak podpořit nějaký jimi vyživovaný orgán.

Dnes se podíváme na energetická centra. Říká se jim čakry a práce s nimi se datuje již od staré Indie. Je jich sedm základních. Jsou umístěné podél páteře od kostrče k temeni hlavy a přesahují i naše fyzické tělo. Daly by se označit, jako taková shromaždiště a vysílače energie. Energie jimi proudí ze země přes nižší čakry k vyšším a kruhovým pohybem nahoře z vesmíru od vyšších k nižším. Současně rotují vířivým pohybem velkou rychlostí.  Každá z nich má nějakou základní funkci a vliv na orgány v těle a vliv v mysli.

Dnes si povíme o tom, kde v těle jsou a jaký mají vliv na naši mysl a prožívání.

První, základní čakra je umístěna na začátku páteře. Tato čakra vyživuje energií všechny další, protože se životní síla vycházející z ní spirálovitě zvedá v kanálu, spojujícím všechny čakry. Vibruje červenou barvou. Pokud tato čakra harmonicky funguje, máme pocit jistoty a bezpečí v životě a na světě a své plány a cíle snadno uskutečňujeme. Při disharmonické funkci máme existenční obavy, naše myšlení se točí jen kolem zajištění materiálního zajištění a smyslových požitků – jídla, alkoholu, zábavy, sexu. A ať už se nám povede sebevíc splnit si v tom své cíle, naše potřeba pocitu bezpečí, jistoty a uspokojení se nedostavuje. Při nedostatečné funkci máme málo tělesné a duševní síly na překonávání problémů. Mnoho věcí nám způsobuje starosti, můžeme pociťovat velký strach a nejistotu hlavně o přežití a hmotné zabezpečení.

Druhá tzv. reprodukční čakra je umístěna uprostřed mezi kostrčí a pupkem. Vibruje oranžovou barvou. Říkám jí „čakra radosti“, protože její základní funkcí je prožitek radosti – smyslové a sexuální aktivity. Tato čakra probouzí náš emocionální život, vede nás k tomu, abychom prožívali život naplno, užívali si a radovali se z daného prožitku. Také poskytuje energii k tomu, abychom ve fyzické formě reprodukovali to, co vzniklo v naší mysli, bez rozdílu mezi zaměřením na tvoření (psaní, kreslení, tanec, zpěv apod.) nebo sexualitu. Disharmonie v této čakře se projevuje jako citové strádání, potlačení tvořivosti, sexuality, pocity nesamostatnosti a závislosti na druhých lidech.

Třetí je čakra solar plexu, kde je také umístěna.  Vibruje žlutou barvou. Její základní funkce je schopnost sebeprosazení, pocit své vlastní síly a moci. Poznání sebe sama a talent prosadit se ve světě.  Pokud je v disharmonii, nejsme v souladu sami se sebou. Je to o sebevědomí, o naplňování svých cílů a zažívání radosti z úspěchu anebo naopak o nízké sebedůvěře, neschopnosti sebeprosazení se, o strachu a nepřiměřeném vnímání těžkostí života.

Čtvrtá je srdeční čakra. Vibruje zelenou barvou a je to „čakra lásky“. Srdeční čakra je místem, kde prožíváme jednotu se vším živým. Zde se spojuje naše tělo, mysl, ego s kolektivní energií z vesmíru. Srdce je náš opravdový střed, sídlo duše a upřímná láska je jeho přirozeným citovým výlevem. V mysli je to o bytí v míru, klidu a lásce. A já bych tady zdůraznila sebelásku. Tomu bych ale chtěla věnovat celý některý další blog. Nedostatek sebelásky je totiž jedna z nejhorších sebedestrukcí, kterou s klienty řeším.

Pátá čakra krční je umístěna v hrdle a její energie je modrá. Základní funkce této čakry je originalita, tvořivost a pravdivá komunikace (naše pravda, ta, kterou vnímáme zevnitř, bez ohledu na společenské zvyklosti).  Pokud je zde disharmonie, je to o problémech s vyjadřováním a komunikací vůbec.

Šestá je čakra Třetího oka. Je umístěna na čele nad kořenem nosu. Vibruje fialovou barvou. Působí nad všemi smysly a její hlavní funkcí je intuice. Ten náš vnitřní hlas, který se projevuje jako mentální nápady. Nerovnováha se projevuje neschopností ubránit se strachu. Vytváří zkreslené vize. Také se projevuje pocity viny a nepřiměřenou citlivostí.

Sedmá Korunní čakra je umístěna na vrcholku hlavy. Vibruje bílou, zářivou, průhlednou barvou. Poskytuje energii, která reguluje mentální funkce a paměť.

Tímto jsem trošku nastínila funkci čaker ve vztahu k naší mysli a prožívání. Na co v těle, která z nich působí, se podíváme příště. A také si povíme něco o tom, jak se dají harmonizovat a co všechno vlastně můžeme pro svoje blaho udělat.

Dnešní vitamín pro duši jsem získala za cenu svého velkého přemáhání. Počasí tedy vůbec není na procházky. Přesto jsem vyrazila alespoň na malý okruh. A představte si, stálo to za to. Naše úžasná kaple sv. Trojice i ta příroda byla docela krásná a hlavně jsem se vrátila nádherně osvěžená. Takže fakt „vitamín“, i když to původně vůbec tak nevypadalo.

aneb Co možná o sobě ještě nevíte

Energie – to je slovo, které najdete asi v každém mém článku. Dnes bych se tedy na tuto problematiku chtěla zaměřit trošku víc. A zkusím to zase jen tak nástinem, jako inspiraci.

Tentokrát začneme od konce. My vlastně po celý svůj život opečováváme hlavně to svoje fyzické tělo. Západní civilizace je navíc hodně zaměřená na venkovní efekty. Abychom byli „IN“, musíme udržovat kondičku, pečovat o tělo, vylepšovat vzhled; pokud možno vypadat co nejmladší a co nejkrásnější podle současných vzorů. Takže posilovny, bazény, sport, kosmetické salóny, masáže.  Samozřejmě je to o zdravém jídle, o pitném režimu, o výživových doplňcích, o relaxaci, odpočinku, různých seminářích v péči o sebe, výživových poradcích. Teď už ani nevím, co všechno. No a pak dojde čas a nastane chvíle, kdy tohle všechno nemá význam. Odešla životní energie.

Ve východní filozofii se tato životní energie nazývá Čchi, a je považována za primární životní sílu člověka. Vzniká při početí spojením Čchi otce a matky. Přeměnou těchto zdrojů dochází k vytvoření vlastní Čchi, která se nazývá vrozená. Ta se uchovává v ledvinách po celý život. Po narození si každý z nás začne vytvářet svoji vlastní vyživující Čchi, a to z potravy trávením a jejím spojením s centrální čistou Čchi, kterou získáváme vdechovaným vzduchem. Pokud se ale stane, že vydáváme víc energie, než se nám podaří získat, organismus si to zadotuje z té zásobní. Pokud to děláme často, ta zásobní se vyčerpá a to znamená konec naší fyzické existence. Tím se také v této filozofii vysvětluje, proč někdo žije déle a někdo krátce (jako jeden z hlavních důvodů).

Naše západní civilizace se zaměřuje víc na materiálno, takže o té životní energii je tak nějak „ticho po pěšině.“  A energii máme tendenci dobrat z venku.  Hlavně tu část, kterou získáváme jídlem a také tu část, kterou získáváme pohybem a aktivním životním stylem. Napojit se na ten přírodní zdroj, to je téma, které se u nás více diskutuje až v posledních letech. Touto vesmírnou energií se zabývají různé filosofické směry, např. Indové ji nazývají Prána, Japonci Ki, Číňané Čchi, také se označuje Reiki. Její existence je potvrzena i vědeckým zkoumáním;  dokonce i skála je pulzující energií, jak dokázala kvantová fyzika. Je jí tvořený celý vesmír a z ní se utváří hmota, kterou vnímáme a vidíme jako náš svět. My bychom měli umět si tuto energii přirozeně doplňovat. Fakt je, že to umíme málo nebo spíš neumíme. Určitě je to výzva. Myslím si, že toto napojení na přírodu, vesmír, je naše přirozenost. Jen jsme se během vývoje od ní vzdálili a potřebujeme se to znovu naučit.

A co dalšího můžeme pro sebe ještě udělat?

Asi bychom se mohli shodnout, že ta naše vnitřní energie existuje. Každý z vlastní zkušenosti víme, že někdy jsme takoví „bez energie“ a někdy zase „energií přímo sršíme“.

V povídání o stresu, jsem zmínila ten související úbytek naší energie. Nám prostě ve stresu není dobře, nebo je nám přímo blbě, a když stresová situace pomine, jsme tak rádi, že vlastně tento aspekt vůbec neřešíme a jedeme ve stejném životním režimu, jako předtím. Jenomže ono je to, jako když se nakloní džbán s vodou. Ta voda potichounku a po troškách stále vytéká, až je džbán prázdný. No a my máme jeden stresový moment, zítra druhý, pak třeba nějaký slabší, pak zase silnější, a jsme rádi, jak to zvládáme. Vnímáte to? Za tím je vždy úbytek energie. A doplňujeme ji? No asi se najíme, možná si zasportujeme, možná si dáme chvíli klidu nebo nějaký pěkný zážitek. To je výborné. Ale dlouhodobě to nestačí a my musíme opakovaně doplňovat z toho zásobního zdroje, až ho vyčerpáme.

Řeknete: no jasně, to přece víme, že jak přibývá věku, ubývá energie, až pak už člověk žádnou nemá. No, ale jak je možné, že někdo je vitální do vysokého věku, a někdo se už po třicítce tím životem sotva plouží a běhá od čerta k ďáblu, aby mu pomohl?

A jsme u základního našeho nastavení. U těch modelů myšlení a jednání, podle kterých žijeme. Které jsou za tím, jak umíme zvládat výzvy života, jak umíme čelit stresu, a jak umíme průběžně „dobít si baterky“, abychom nemuseli čerpat ze zásob a ty nám pak dlouho vydržely.

Uvedla bych příklad. Určitě znáte někoho, kdo se v nějaké stresové situaci úplně „rozloží“ a určitě znáte někoho, kdo ve stejné situaci nad tím obrazně řečeno „mávne rukou“. To je právě ten základní rozdíl přístupu k realitě. Je zřejmé, že ten druhý na tom bude „psychicky“ mnohem lépe. Bude to lépe snášet, uvolní si sílu k řešení, a ono se všechno vždycky nějak vyřeší, a on nespotřebuje tolik své energie, takže se ušetří. O modelech myšlení a jednání už jsme mluvili. Tam je jediná cesta – uvolnit, uvolnit, uvolnit.

A jak „dobít ty baterky“?

To se musíme zase podívat do čínské medicíny. Ta hodně pracuje s energiemi. Vnímám jako úžasné, že se tyto poznatky začaly využívat i tady.

Takže my máme energii (nebudu používat pojem, že jsme energií, i když ten nás rozhodně přesněji vystihuje). Máme energii Čchi od narození, zásobní, uloženou v ledvinách. A máme energii Čchi, která proudí v našem těle v energetických proudech – meridiánech. Dva jsou nepárové – centrální a řídící meridián. A dvanáct je párových a jsou energeticky spojeny s orgány – meridián žaludku, sleziny, srdce, trojitého ohřívače, žlučníku, jater, plic, tenkého střeva, tlustého střeva, ledvin, osrdečníku a močového měchýře. Energie proudící v meridiánech slouží k ochraně těchto orgánů a k zajištění jejich činnosti.

My si ty meridiány můžeme představit jako takové elektrické rozvody. Mají přesně danou dráhu, probíhají 3 – 5 milimetrů pod kůží a v určitých bodech vystupují až na povrch. Ty body se nazývají akupunkturní a čínská medicína má spoustu technik, kdy pomocí těchto bodů umí harmonizovat právě tu proudící energii.

Pokud není v rovnováze centrální anebo řídící meridián, poznáme to hned, je nám prostě hodně „nedobře“. Ale pokud není v rovnováze těch dalších dvanáct hlavních meridiánů, nějaký čas to ani nepoznáme. Když to ale trvá dlouho, v skrytu tam probíhá omezená činnost daného orgánu, a my máme „málo energie“, klesá vitalita, lehčeji onemocníme a nemoci probíhají komplikovaněji. Vyrovnané meridiány pomáhají tělu mobilizovat samoléčivé síly a rychle se uzdravit, nebo vůbec neonemocnět.

Preventivně tomu pomůžeme správnou výživou. Pomůžeme tomu také pohybovými aktivitami; takovými, které nám vyhovují. Já nejsem zrovna přítelem sportů. Ale ráda chodím, ráda běhám, no a zdravý rozum mi říká, že potřebuji rozhýbat tělo. Takže „nerada“ každé ráno cvičím kalanetiku. Píšu nerada, protože se k tomu musím všemožně přemlouvat, ale vím, že jak začnu cvičit, hned cítím, že se mi zvedá nálada a vím, že celý den budu taková lehká, pružná a fyzicky zdatná. To je prevence. Někdy ale nastane čas, kdy je toho všeho, co na nás život nakládá, moc. My s tím většinou nějak bojujeme. Dobré je, zastavit se, a podívat se do sebe. Pokud se delší dobu cítím unavená, bez energie, tak s tím hned něco dělat. Ono když to zachytím včas, jde to mnohem rychleji urovnat, a člověku je hned skvěle. Kineziologické techniky umí velmi dobře ty meridiány zharmonizovat. A jak energie proudí, orgány fungují a dostavuje se vitalita.

Ještě bych chtěla zmínit energetická centra – čakry. Jsou to energetické víry na určitých místech v těle a přesahují tělo. Ty ovlivňují v našem těle všechno. O tom zase příště.

Na závěr bych vám nabídla ukázku Vitamínu pro duši – tentokrát s velkým V. Byla to pastva pro oči, uši, emoce – audiovizuální show a výstava moderního umění ve vodárenském komplexu pod Žlutým kopcem v Brně. Nádherný zážitek.

aneb Proč vlastně u sebe něco měnit

Minule jsem psala o základním nastavení každého z nás. Jen tak ťuknutím. Bylo by to dlouhé téma a to nechci. To rozdělení naší „letory“, co jsem použila, pochází již ze starého Řecka, od Hippokrata, nejslavnějšího lékaře starověku. Ze starého Řecka také pochází výzva  Γνῶθι σαυτόν  – Poznej sám sebe; byla vytesána nad vchodem do Delfské věštírny.

Je zajímavé, jak tato moudra jsou stále aktuální. A jak málo jsme se v poznání sebe sama a smyslu života posunuli.

Ale už hodně toho víme, a můžeme pro sebe využít. Ovšem, pokud opravdu chceme. Velmi často se tak děje, až nás okolnosti donutí. Až přijde nemoc, tragédie, anebo už prostě v tom „způsobu života“, který právě žijeme, nemůžeme vydržet, a chceme z toho urputně pryč.

Já jsem přítelem prevence. Zanalyzovat a řešit, než dojde k nejhoršímu. Takže, už když mi něco nesedí, hledám proč, a hlavně, co s tím. A to řešení, aby bylo jemné a nenásilné. Nic se nebouralo, nic se neznehodnotilo. Protože člověk nikdy neví, co k čemu je dobré?

A proč bychom měli u sebe něco měnit?

Jsou dva důvody.

První. Protože se chci cítit a mít lépe, než se mám teď.

Druhý. Protože nejsme spokojení. Protože nejsme šťastní. Protože život, jaký žijeme, nám nevyhovuje.

Jak se to projevuje?

To první je taková jakási nespokojenost. To je pozitivní. Kdyby homo sapiens byl spokojený, tak by zůstal někde v kožešinách v jeskyních, anebo by už dávno nebyl. Nespokojenost je důvodem k pozitivní změně. Vítejme ji tedy jako příslib na lepší já, a tím i na lepší budoucí časy. Je to o posunutí laťky těch svých schopností a možností, a tím o uvolnění vesmírných darů. Tu si teď řeším sama u sebe a je to úžasná cesta.

To druhé je také nespokojenost. Ale je jiná. Je to nespokojenost, která bolí. Začíná nejdřív pocitem. Cítíme, že nám něco nevyhovuje, pak nám to vadí, a pak už to fakt nechceme. To protestuje náš „zdravý rozum“. Když s tím nic neudělám,  tak začne protestovat tělo. V první fázi je to únava. Cítím se bez energie. S tím je spojené, že nemám nadšení. Pak to jde dál. Ztrácím chuť do prožitků, chuť něco podniknout. Chuť něco změnit, ta už je naprosto pryč. Právě naopak se začnu držet toho stabilního, známého. Ať už mi to nevyhovuje sebevíc. No a pak už začne tělo opravdu „křičet“. Přijdou nemoci. Je to o bolesti tu a tady, o častých nachlazeních, poruchách tělesných funkcí, až po vážné duševní nebo tělesné nemoci. To řeším u svých klientů. Člověk většinou opravdu začne něco dělat, až když musí. Tak to bylo kdysi i u mě. Až to začalo být opravdu nesnesitelné a já cítila, že už by to mohlo jít i do nemoci, teprve pak jsem udělala rozhodnutí a šla do změny.

Tak jak na tu prevenci anebo nutnost?

Nejdřív si potřebujeme uvědomit a připustit možnost změny. A to sice změny v sobě. Ne v okolním světě. Ten se logicky měnit nebude. Lidé kolem budou dál jednat tak, jak jednají.  Věci se budou dít, tak jak se dějí. Svět a společnost bude fungovat, tak jak funguje. To prostě nezměním. To je realita. Mohu jen změnit svůj přístup k tomu tak, abych to dovedla pro sebe využít anebo tomu čelit.

A tady nastupuje to moto „Poznej sám sebe“.

První krok je uvědomění. Potřebuji se zastavit v tom kruhu, ve kterém se točím, a uvědomit si, co opravdu chci a co opravdu nechci. Dále potřebuji vědět, co mám k dispozici.  Své silné a slabé stránky. Své modely, podle kterých funguju. Tady není vůbec marné podívat se na rodiče a na předky, a zamyslet se, co dělám jako oni. Protože tyto modely si neseme s sebou ze své rodiny. Vytvořily se v našem dětství. A za třetí, potřebuji si dovolit je posunout ve svůj prospěch.

Uvědomění toho, co opravdu chci a co nechci, považuji asi za to nejtěžší. My si totiž strašně moc sami sobě lžeme. Nevědomě samozřejmě. Je strašně těžké se dostat k sobě samému, a uvědomit si tu skutečnou pravdu, bez všech těch nánosů výchovy, společenských norem a kulturních zvyklostí. Že mám právo vyjadřovat své pocity. Že mám právo být sama sebou. Že mám právo a vyšší povinnost jít za svým naplněním, za svým posláním, za svým štěstím. A ne, že musím být hodná, obětavá, pracovitá, úspěšná, chytrá, vážená, to vše podle společenských norem. Koukněte na ty normy. Dyť ony se za můj život už třikrát zásadním způsobem změnily. A já naivka podle nich žila. Tu pravdu máme každý v sobě. Velmi dobře si uvědomujeme, kdy je co na úkor druhých a máme sílu to nepoužít. Velmi dobře víme, kdy nikoho neomezujeme, nikomu neškodíme, a tudíž můžeme jednat podle svého. A také máme volbu dobrovolně nepoužít to dávání sebe sama na úkor zevního efektu, o kterém nás učili, že to je to správné. A použít takto ušetřenou svoji sílu pro dobro, které chci dávat sobě nebo třeba i ostatním, ale jen podle svého uvážení.

A ty naše slabé a silné stránky?

Ony vlastně nejsou silné a slabé. Ony prostě jsou. Jsou to zase jen nálepky těch společenských norem a zvyklostí.  Vždyť ve skutečnosti je to celá naše osobnost. Jsou to naše základní modely myšlení a chování. My si jen myslíme, že jsou to naše slabiny nebo naše výhody, protože jim nerozumíme a neumíme s nimi pracovat.  Ve skutečnosti je jen v našich rukách, které z nich využijeme, kterých se zbavíme, a které přeprogramujeme podle svých potřeb.

Jak?

Ve velké části technik „práce na sobě“ se setkávám se sebeovládáním.  Se snahou trénovat vytoužené modely myšlení a chování tak, aby nahradily ty nevyhovující.  Ano, úsilím to opravdu jde a člověk toho moc dokáže. V běžných situacích budete pak více nebo méně jednat tak, jak chcete a potřebujete. Ale pokud se Vám ty základní modely nepodaří opravdu z gruntu přepsat, ve stresu nastoupí automaticky ten starý uložený v podvědomí. Pořád tam je, a bere vám energii, bere vám vnitřní sebejistotu a stabilitu. A po čase vypluje ze skrytu opět nespokojenost. Třeba zase s něčím jiným.

Jediná možnost je uvolnit je a přeprogramovat. Jedině tak získáte integritu vaší osobnosti, sílu a svobodu rozhodování. Vzpomeňte na ty „objížďky“ a pomyslete, kolik životní síly a volnosti vám berou. Kolik energie vás stojí.

Více o energiích si povíme příště. Energie je všechno. Bez energie zůstává jen tělesná schránka, život zmizel.

Tak, jak to udělat, aby ten Život s velkým Ž opravdu byl? Aby se opravdu naplno žil? Aby byl vášnivý, nadšený, naplněný, a třeba i občas smutný a uplakaný. Aby prostě byl se vším všudy. A aby mnohem víc bylo toho pozitivního. Já věřím na to lepší. Když bude život takový, jaký nám ho vesmír věnoval, tak bude rozhodně převládat to dobré. Příroda nemá ráda extrémy a je pozitivní. Dokáže se zvednout, rozkvést, naplnit, rozzářit. A my jsme její nedílnou součástí. Není přirozené, abychom my lidé fungovali tak složitě, náročně a destruktivně, jak jsme si to sami doteď nastavili.

A co říkáte na tenhle „dušičkový“ vitamín pro duši s vůní „Odevzdání“ (úžasně vonící vykuřovadlo od Elišky z Očistných vůní )?

aneb Dnes mírně s nadsázkou

A další výtka pro mě. Tentokrát od přítele, kterého si velmi cením:  prý to začíná být už hodně složité.  To jsem neměla v plánu. Jasně problematika je opravdu složitá, a dokonce stále ještě toho moc nevíme. Ale život je jednoduchý.  A moje práce s kineziologií One Brain je o tom, abychom se uměli orientovat v tom, co se s námi děje a uměli snadno, lehce a s nadhledem reagovat. Prostě, abychom naplno žili.

Takže se to pokusím uchopit trošku jinak.

V psychologii se užíval termín osobnostní profil. Lidově se tomu říká „letora“. Je o tom základním nastavení každého z nás. A rozdělení bylo na sangvinik, melancholik, cholerik a flegmatik. Dnes už je to hodně překonané, ale použít se to pořád dá.

Zásadní je, že každý z nás máme v sobě něco z každé této osobnosti. Něčeho víc, něčeho méně, no a pak podle toho svého nastavení, žijeme svůj osobitý život.

Zkusím to názorně předvést na svém vlastním prožitku.

Je nádherný podzim, který přímo vybízí na procházky do přírody. Tak si se tak hezky procházím, kochám se sluníčkem, zlatým listím a nádherně modrou oblohou. Užívám si. To bych mohla dát pod toho sangvinika.  Jsou to silné emoce, prožitky, radost z života (on má i druhou stránku, když se ty emoce zase propadnou), ale tady jsem se opravdu cítila v té přátelské, mírumilovné, optimistické a vstřícné náladě ke všemu a ke všem.

Vrátila jsem se domů a tam jsem měla „pozdrav“. Oznamují mi, že se záloha na plyn zase zvedá, teď o 1300,- Kč měsíčně. V tom okamžiku se ve mně probudil cholerik. A to jsem si ještě vzpomněla, že jeden z lidí, kteří jsou za to odpovědní, mi poradí, že si mám vzít svetřík. Asi si myslí, že mám ještě nižší mozkovou kapacitu, než ona, a že bych sama na takové řešení fakt nepřišla. No mít někoho z nich po ruce, tak jsem v té chvíli určitě nebyla za dámu. Já si totiž teď už emoce dovoluji,  a od přirozenosti jsem značně temperamentní. 

Až vlna mé rozvášněnosti pominula, a zapnula se moje analytická mysl, uvědomila jsem si, že takhle ani už můj celý měsíční příjem na ty platby za energie nestačí. Já vlastním manžela, takže to zadotuje, ale je spousta lidí s příjmem, jaký mám v této době já, a ti už to nemají jak zvládnout. A plavně jsem vplynula do módu melancholika. Přišlo mi líto, že se tohle děje, „užila jsem si“ pocit té obrovské nespravedlnosti a bezmoci. A v myšlenkách prolétly i obavy, co bude dál, co moje děti, co všechny děti, co lidstvo, co planeta Země a tak dále….

Jediné, co se mi ve spojení s tímto prožitkem nějak nedostavilo, byl ten flegmatik. Tam asi moje základní nastavení hodně pokulhává.

A co z toho vyplývá? Asi nejméně moje poradenství potřebuje člověk, který má v sobě hodně sangvinika. A asi nejvíce je to člověk s převahou melancholika. Ale i ten cholerik uvítá, když nebude kvůli každé hlouposti „vyskakovat, jak čertík z krabičky“, a flegmatik si zase může pomoct, aby byl jeho život pestřejší a „živější“.

O tom, co je za tím vším, o energiích a vlivech okolí si povíme příště.

A na závěr ještě vitamín z podzimní procházky, aby se člověk naladil na tu svoji dobrou, radostnou a optimistickou vlnu.

aneb Už konečně kineziologie

Po minulém blogu mi bylo mojí velkou přítelkyní vytknuto:  „Bylo to zajímavé, počtla jsem si, ale kdy už se konečně dostaneš k té kineziologii?“ 

Výtku přijímám. Sice jsem se ohradila, že přece celou dobu vysvětluji, o čem to vlastně je, a že je třeba ty souvislosti alespoň nastínit. Ale má pravdu. Stejně není možné tímto způsobem obsáhnout ani v nástinu celou problematiku. Kineziologie, jako spousta nových odvětví, postavených na posledních vědeckých poznatcích, má holistický přistup k člověku. To znamená, že se nesoustřeďuje jen na jeden problém, ale hledá příčiny nejen v těle, ale i v mysli a duši. A daný problém řeší na úrovni příčin a souvislostí. Opravdu zahrnuje značně široké spektrum zájmu.

Takže čím se to vlastně dnes budeme zabývat?

Jedná se o naše modely myšlení a jednání.  Pan Bruce Lipton, vědec světového formátu, tomu říká programy. Je to možná pro většinu z nás uchopitelnější termín. Protože všichni si dovedeme představit počítač. Ten, když se vyrobí, je jen „bedýnka“. No a pak se tam dodá to důležité:  základní nastavení, pak standardní programy, jaké všichni známe, a pak speciální programy pro odborníky v různých profesích.

Podobně je to i s programy v našem mozku.  A s naprogramováním našeho myšlení souvisí naše chování a jednání ve všech životních situacích. Já je dělím na základní nastavení myšlení a chování a na modely myšlení a chování. Abych to přiblížila, tak to základní nastavení je to, co se na tu naši TABULA RASA (o té jsem povídala v jednom z prvních blogů) „napíše“ v době od početí do cca šesti let. A ty modely, to jsou „programy“, které se vytváří na této bázi.

Naše nastavení, které se vytvoří právě v tom nejranějším věku, představuje naši osobnost. A to nejen vnější aspekty, ale hlavně ty skryté, které nikomu neukazujeme, a často si je ani sami sobě nechceme připustit. Toto naše nastavení je základ. A budu mu věnovat celý jeden další blog, protože se od něj odvíjí všechno další. To jak přistupujeme k sobě. To jak přistupujeme k realitě. To jak jsme schopni fungovat v interakcích. Prostě to, jak prožíváme celý náš život.

A já jsem doposud nenašla žádnou jinou techniku, kromě kineziologie One Brain, která by mi pomohla dokázat něco z toho mého základního nastavení posunout k lepšímu nebo dokonce i kompletně změnit.

A ty modely, to je právě to, s čím se denně potýkáme. Ty, co se nám líbí a vedou k našemu kýženému myšlení a chování, no, tak ty nám opravdu dělají dobře. Ty si užíváme. Hůře přijímáme ty, které nás brzdí nebo svazují.  S těmi se snažíme něco udělat. Překonat, natrénovat opak, v horším případě skrýt tuto svoji slabost nebo neschopnost před okolím. V pro nás nejhorším případě, jdeme do pozice oběti. Já jsem prostě „chudák“, že to nemůžu, neumím, nedám. To není zbabělost. To je normální postup, jak si v tomto svém modelu pomoct. Jak to řešit, aby mě to co nejméně bolelo, a abych s tím vůbec nějak mohla v lidské společnosti přežít. Jsou mnohé techniky práce na sobě, které vám pomohou tyto modely posunout a díky tomu dosáhnout kýženého chování. Pokud je použijete, super. Bude to pro vás velký užitek. Budete schopni ty svoje nežádoucí projevy zmírnit nebo se posunout k zlepšení. Některých modelů se budete schopni dokonce i zbavit.

Ale při kineziologickém sezení se vám mnohé podaří přeprogramovat už na prvním sezení. A na ty hlouběji zakotvené, stačí většinou dvě, tři. V tom je právě ta odlišnost těchto technik od toho, co jsem v minulosti zkusila a absolvovala při práci sama na sobě. Rychlost, snadnost a důkladnost. A ten nežádoucí rys se nahradí tím, který chci, trvale.

Takže a je to tady:  

JÁ JAKO FACILITÁTORKA KINEZIOLOGIE ONE BRAIN VÁS PROVÁZÍM NA CESTĚ PŘI UVĚDOMĚNÍ A ODSTRANĚNÍ TOHO, CO NECHCETE PRO SEBE V TOM VAŠEM ZÁKLADNÍM NASTAVENÍ OSOBNOSTI A V SOUVISEJÍCÍCH MODELECH MYŠLENÍ A JEDNÁNÍ, A NÁSLEDNĚ VÁS PROVÁZÍM PŘI NASTAVENÍ  NOVÝCH PROGRAMŮ DLE VAŠICH SOUČASNÝCH POTŘEB

Chtěla bych zdůraznit, že jsem právě jen průvodce. Ty změny k lepšímu si každý člověk provádí sám. Já ho jen vedu k tomu, aby si uvědomil, co vlastně chce, a co nechce, a pak mu řeknu a ukážu, jak to udělat. Jak použít tu obrovskou sílu, kterou máme každý v sobě. Ten svůj obrovský potenciál, který jsme doposud nevyužili. Prakticky jde jen o to, jak se k tomuto potenciálu dostat a nasměrovat ho pro svoje dobro.

K tomu mám k dispozici mnoho nástrojů. Základem je kineziologický test a techniky na uvolnění stresu ze svalů, to je nástroj z naší západní medicíny. Dále je to práce s energiemi, ta zase je z východní čínské medicíny. A další související techniky, které vzešly z poznatků lidstva z celého světa.

Dnes běžně se setkávám se spojením kineziologie s odstraněním bloků.  Ale to je až ten poslední krok. Nejdříve a nejvíce pracuji se svalovým testem. To je nezbytný nástroj pro diagnostiku toho, co je v člověku v nepořádku. Díky němu můžeme komunikovat s nejhlubšími úrovněmi našeho vědomí, podvědomí a těla, a najít příčinu problému. Svalový test se používá vždy. Dále pracujeme se spoustou vyrovnání na všech těchto třech úrovních, jako například snížení přetížení, vyrovnání spolupráce mozkových hemisfér a další.  No a potom teprve nastupuje odstranění bloků a přeprogramování na vytoužený stav.

A na závěr ještě jeden můj krásný milovaný „vitamín pro duši“

aneb Co to je odolnost vůči stresu

Každý z nás jsme originální, neopakovatelný jedinec. A projevuje se to prakticky ve všem. Tím je řečeno i to, že pokud se dostaneme do náročné situace, každý z nás ji bude vnímat jinak. Na základě toho i reakce na to bude u každého odlišná. Pro uvědomění dané problematiky Vám nabízím další úhel pohledu.

Minule jsme si povídali o tom, co se v nás děje, když přijde stresující podnět. Ta první blesková reakce, horká linka do amygdaly a aktivace mysli a těla, ta proběhne vždy. Pak ale nastupuje druhá fáze, a to je zvážení hrozby v mozku. Tady už jsme odlišní.  Pokud jste člověk, který má vysoký stupeň sebedůvěry, vysoký stupeň sebelásky, a cítíte se v sobě a ve světě bezpečně, budete na situaci pohlížet „s takovým určitým nadhledem“. Váš rozum hrozbu vyhodnotí, a v mnoha případech stresovou reakci zastaví. Vypadá to jednoduše, ale proč to takhle funguje tak málo lidem?  No protože toto je podvědomá reakce. Vychází z našich nastavených modelů myšlení/chování.  Je to autopilot, funguje automaticky, a vědomá mysl na to nemá vliv. Takže pokud v nás převažují modely strachu a bezmoci, spustí stresovou reakci i při imaginárním ohrožení, a my s tím nic nenaděláme. Toto nastavení je zásadní a budeme se k němu v dalších článcích průběžně vracet a uvědomovat si, co každý z nás můžeme v tomto směru pro sebe udělat. I malinký posun tady, pokud se vám podaří, znamená pro vás obrovský posun v kvalitě vašeho života.

No jo, ale co když se necítím v dnešním světě bezpečně? Co když nevěřím, že je zlepšení v mých rukách? A co když ještě k tomu nejsem se sebou spokojená?

Dobrá zpráva je:  JE TO NORMÁLNÍ. Tyto pocity máme v určité míře všichni.

Můžeme s tím něco dělat? Ano. Každý z nás totiž může „pracovat“ na své vědomé mysli. A to je také to, co se běžně doporučuje ke zdravému zvyšování odolnosti vůči stresu. Jsou to všechny možné vědomé techniky práce na svém podvědomí. A pomáhají všem. Něco někomu víc, něco míň, ale je to dobrá cesta. V čem je slabina?  Je to jen pomoc, neřeší to podstatu. Tato cvičení zasahují jen ten pomyslný vrchol ledovce, a tudíž získaný efekt je omezený. A taky to dá hodně práce.  Je to ale práce na sobě, která jde do hloubky, a to je pro nás obrovský přínos. Naše západní kultura je totiž příliš povrchová.  Naše cíle jsou zaměřené na úspěch, krásu, bohatství, uznání, lásku – a to vše chceme dostat zvenku. Jdeme za tím s plným nasazením, protože splnění těchto met nám přináší pocity, po kterých toužíme. Ty pocity však trvají jen chvíli, a my chceme víc a znovu, protože nás trvale nenaplňují.  Tím nám narůstá pocit frustrace, s tím spojený stres a jsme v začarovaném kruhu. Jakékoliv narušení těchto stereotypů nám pomáhá tento kruh uvolnit.

Napsala jsem, že je to dobrá cesta. Ano, opravdu je. Jednak,  že tím vědomě ovlivňujeme podvědomí, takže omezíme nebo i odstraníme některé stresory. Jednak se tím, že víme, že máme k dispozici něco, co pomůže, přepólujeme z distresu do eustresu. Od beznaděje k řešení. A když na tom opravdu pracujeme, tak se nám v mnoha případech podaří tu stresovou reakci brzy zastavit. Tím šetříme síly a nečerpáme své záložní zdroje energie.

Třetí cestou je potom ještě tak zvané „zvládnutí stresu“. Za tím se schovává nepřiznání.  Je to čistě o naší reakci navenek. Tady také mluvíme o práci s vědomou myslí, ale je to o potlačení. Jde o to, naučit se, jak zachovat „kamennou tvář“, jak „nepodlehnout emocím“, jak „být nad věcí“. Obávám se, že pod odolností ke stresu se všeobecně myslí právě toto. Člověk si prostě „namluví“, že chce dobře zvládat stres, že ho opravdu zvládá a trénuje to. Pak skutečně na něm v nepříjemné situaci „není nic vidět“. Vypadá nad věcí, reaguje bez emocí, dá si čas na rozmyšlení…. Uvnitř sebe může být dokonce i se sebou spokojený a hrdý, jak to zvládá. Obávám se, že takhle to dělá většina „úspěšných“ lidí v naší společnosti.  A vím o čem mluvím. Léta jsem takto na sobě pracovala, abych uspěla v ředitelských pozicích.  V čem je problém?  Je to jen model chování. Nevychází z vaší podstaty. A navíc, když se ho naučíte, nejde použít jen v práci. Automaticky ho použijete ve všech životních situacích. Ano, vypadáte, že jste vysoce odolní proti stresu. Což v naší společnosti boduje. Jenže ve vás uvnitř probíhá stresová reakce, ať už venkovní projevy potlačíte sebelíp. A bere vám obrovské množství životní energie. Prakticky se udržujete ve třetím stupni stresu, viz. předchozí článek.

Dobře. Třetí cesta ne. Druhá cesta ano, ale jako doplněk. Takže moje doporučení je první cesta. Změna modelů myšlení a chování.  O tom ale až příště.

Dnes bych s vámi ještě chtěla sdílet jednu techniku z mé Cesty práce na sobě, která se mi moc osvědčila. Všichni chceme mít vyrovnanou, výkonnou a po všech stránkách úžasnou mysl. Jak na to? Připodobnila bych to k tomu, co známe:  Co děláme pro svoje tělo, aby bylo O.K.?  No zdravě ho živíme, cvičíme, chráníme, dáváme mu to nejlepší. Já bych tady zmínila takovou zdánlivě maličkou nezbytnost – vitamíny. Pokud jich máme málo, naše tělo strádá. Pokud je nemáme, je to zlé.

A zrovna tak fungují vitamíny pro mysl. Jsou to právě ty malé drobné radosti kolem nás. Jednou jsem četla o tom, jak se toto vnímání takových okamžiků radosti ze života aktivuje. Je to vnímáním krásy. Ve chvíli, kdy si uvědomíme krásu, vyplavují se nám hormony a spouští se emoce vnitřního klidu, lásky a radosti. A je to jen na našich smyslech. Stačí jen si v běžném denním životě všimnout krásy světa – kytka, drobnost na stole, krásné šaty, krásný úsměv někoho, krásná vůně, krásná hudba. A můžeme si to i sami dodat v podobě věcí kolem sebe. Ale hlavně si toho všímat a uvědomit si ten prožitek. To je to, co každodenně (když si vzpomenu) trénuju, a moc to všem doporučuju. Je to úžasné obohacení. Koukněte na ten nádherný podzim ve venkovním divadle v zámeckém parku.

aneb Co se děje v těle, co to pro nás znamená a co můžeme pro sebe udělat

Nejdříve trošku teorie. Ale opravdu jen trošičku, abychom si mohli uvědomit zásadní aspekt této problematiky, a to je spotřeba energie, a ohrožení z toho plynoucí.

Takže, co vyvolává stres?

Je to hrozba. Něco, co vnímáme jako nebezpečí. Může to být ohrožení fyzické, života, zdraví, zranění (tygr, auto, které se na mě řítí, ruka, která se napřahuje k úderu). Dále ohrožení emocionální. To se především týká vztahů (rozčílený rodič, partner, nepřátelský šéf, kolega). Dále ohrožení našich existenčních jistot (nebezpečí ztráty příjmu, majetku, zdraví). Je to ale také ohrožení, které si ani neuvědomujeme. Ohrožení imaginární (zprávy z médií, hororové a válečné filmy, negativní prognózy).  Tolik hrubý nástin. Prakticky bych to zařadila do kolonky „Současný životní styl“.

Co se v nás děje, když smysly zachytí hrozbu?

V tom zlomku sekundy běží horká linka do amygdaly. Ta zalarmuje ostatní části mozku a ty vyvolají první reakci těla. Říkáme tomu adrenalinová reakce, znamená to úlek, zpocené ruce, zrychlený puls, vzestup tlaku. Toto vše probíhá automaticky, ještě předtím, než si uvědomíme, o co jde.

Teprve po aktivaci strachu se zařadí vědomá mysl.

Pokud to mozek vyhodnotí, že ohrožení není nebo minulo, utlumí amygdalu, a adrenalinová reakce ustoupí. V opačném případě se aktivuje neurohumorální stresová osa (mozková kůra – hypotalamus – hypofýza – nadledvinky – sympatický nervový systém – až k ovlivnění orgánů a tkání). Mozek, který vyhodnocuje zátěž, řídí nejen chování, které má za cíl tuto zátěž překonat, ale zároveň vyvolává v těle fyziologické reakce, umožňující krátkodobě aktivovat rezervy pro útěk nebo boj. Posílí se všechny životní funkce, které slouží k odvrácení hrozby a oslabí se všechny ostatní. Tak, aby člověk měl, co nejvíce síly čelit tomu, co ho ohrožuje.

Posledním krokem v procesu je zpětná vazba do hypofýzy. Tak se reguluje další průběh – pokračování nebo zastavení stresové reakce.

Když toto proběhne, mluvíme o stresu prvního stupně.

Je to přirozená reakce člověka, která nám umožnila přežít, a tělo je na ni nastavené. Když nastane stresující situace, tělo/mozek odčerpávají krev z povrchových částí těla. Prioritou se stává „útok nebo útěk“ a krev se nahrne do svalů, které tuto činnost zajišťují. V tomto stavu klesá mentální aktivita, jsme mentálně, emocionálně i fyzicky strnulí. Člověk je stěží schopen konat.

V tomto stavu, je třeba POSTARAT SE O SEBE.  Zastavit se, dýchat, uklidnit se, napít vody a dopřát si čas k získání ztracené rovnováhy. Nejlepší je vyspat se.

Horší je to, když jsme stresu vystaveni hodiny nebo dny. To už není přirozený stav a naše tělo to těžko nese. Toto období je často spojené s úrazy – tělo nás chce „zastavit“.  Vnímáme „že je toho moc“, jsme hyperaktivní nebo naopak neschopní akce, ochromení. Když by se nám podařilo v tomto stavu zastavit se, a podívat se na sebe z nadhledu, vnímali bychom obrovské přetížení.

Co se děje? Jedná se o situaci, která se nám neřeší. Buď v ní zůstáváme záměrně (to by se dalo označit tím eustresem, o němž jsem psala minule), anebo je ta situace pro nás v dané době neřešitelná, jsme v ní bezmocní (distres). Tělo hlásí zpětnou vazbu do hypofýzy, že ohrožení trvá a mozek spouští znovu a znovu neurohumorální stresovou osu.

Mluvíme o druhém stupni stresu. Stresová reakce odčerpává obrovské množství energie a chemické reakce, vyvolané stresem ovlivní naše vnímání do hloubky.  Tady už JE POTŘEBA TO ZÁSADNÍM ZPŮSOBEM ŘEŠIT. Určitě dělat vše pro obnovení sil a načerpání energie tzn. odpočinek, relaxaci, hodně vody, meditaci a uklidnění, prostě cokoliv, co pomůže snížit to přetížení. Ale to nestačí. Skutečnou příčinou je, že uvnitř nás je nějaký nevyřešený problém. Něco, co už dál bytostně nechceme. To je ten stesor, a ten je třeba odstranit/vyřešit.

Nejdříve musíme odblokovat negativní náboj, který je spojený s příčinou stresu a okamžitě udělat volbu, která vede k pozitivnímu jednání.  Tento proces uvolnění bloků a nového naprogramování v mysli je předmětem kineziologie One Brain.

Třetím stupněm stresu označujeme stav člověka, když problémy trvají dlouho, měsíc a víc. Dostavuje se fáze vyčerpání, která je přímým důsledkem dlouhodobého zvládání stresu. Vyčerpávají se záložní zdroje energie, které jsou nutné pro zajištění běžných tělesných pochodů, jako je zažívání a anabolismus.  To vede ke snížené kvalitě života, a následně k psychosomatickým onemocněním.

V tomto stavu už to člověk sám nezvládá.  NEZBÝVÁ NEŽ VYHLEDAT POMOC. Zde je nutné odblokovat negativní aspekty minulosti. Je to dlouhý proces, ale je to řešitelné. Bezpodmínečně ale musíte mít odhodlání ke změně a následně udělat potřebné kroky. Druhou cestou jsou pak už jen léky na úlevu.

Já se ve své práci, teď po těch dvou letech, kdy žijeme ve změněné realitě, která je vysoce stresující, setkávám především s lidmi ve třetím stádiu stresu. Pokud se člověk dostane do tohoto stadia, má dvě cesty. Jedna, ta fatální, je rezignace.  Tu zvolí ten, kdo má obranný model „oběť“ a hledá „viníky“, za to, co se mu děje.  Ta druhá cesta vede nahoru. Je to cesta hledání řešení. Tu volí ten, kdo převzal za sebe odpovědnost.  Ta je samozřejmě lepší. Jen někdy jsme ve stavu ochromení situací, že ani nejsme schopni se odhodlat. A to je právě první krok, který řešíme – uvolnit napětí a snížit přetížení, aby člověk měl energii bojovat. 

Hodně se mluví o odolnosti vůči stresu. Dokonce, pokud půjdete do zaměstnání, kde budete pracovat s lidmi, jedním z předmětů, které budete prokazovat, je právě Vaše „odolnost vůči stresu“. Co to je, kde se tvoří a jak ji můžete u sebe zvýšit, na to se zaměříme příště.