aneb Jak to dokáže člověka zastavit
Minulý týden jsem se odmlčela. Proč? Na vlastní kůži jsem pocítila to, o čem tady píšu.
Na závěr minulého blogu jsem Vám slíbila, že se příště podíváme na stres, jak to probíhá uvnitř našeho těla a mysli. Dám to ale až na další středu. Dnes Vás pobavím názornou ukázkou toho, jak to nezvládám já.
Co se stalo?
Před týdnem jsem byla zase „rychlá“. To já dovedu. U dědečka jsem přehlédla schod do sklepa, a už jsem letěla. Celkem jsem to vybalancovala, ale důsledkem je parádně podvrtnutý kotník. Pěkně mě to zastavilo. Samozřejmě jsem nemohla chodit, bolest byla přímo výstavní, a chuť na jakékoliv aktivity mě naprosto přešla.
Taky to mnou pěkně otřáslo. Úrazy totiž provází druhý stupeň stresu. To jsou vědecké poznatky. A i z vlastní zkušenosti znám případy, kdy jsem to tak v minulosti měla. Jenomže já a stres, a teď? Vůbec to tak necítím. Právě naopak. Jsem teď poměrně plná síly, mám plno aktivit a užívám si je. Všechno, co dělám, mě baví, a tak tím žiju celé dny. Chvilkama sice trošku zpanikařím, že nestíhám, ale opravdu jen trošku, a hned to přejde. Jistě, to, co se děje kolem, i na mě působí. Zdražování, napětí, ztráta jistot a obecně ztráta úcty k člověku, jako takovému. Ale myslím si, že to nijak hluboce neprožívám. Spíš vnímám takový vnitřní klid. Nic moc mě nerozčiluje, a i to negativní vnímám tak nějak odtažitě; nemohu s tím nic dělat, tak to je, jak to je.
Vidíte. Rozumově to mám hezky srovnané. A najednou ošklivý úraz. No, a jakoby to nestačilo, tak ještě tentýž den, když jsem se vrátila domů, jsem „zapomněla“ ve dveřích prst. Taky se mírně pohmoždil. Prostě moje JÁ mi signalizuje: Zpomal! Zastav se a jdi do sebe!
Ano, zpomalit by to chtělo. To uznala i moje racionální mysl. Nabrala jsem si toho na každý den moc, a neodpočívám. Často se cítím večer hodně unavená. Ale to určitě není ta hlavní příčina. Několik dní jsem musela ležet, a tak jsem přemýšlela. Nechci si něco připustit? Co se vlastně u mě děje? Proč ta stresová reakce?
Takže nejdříve trošku teorie.
Co vlastně rozumíme pod slovem „stres“? Z psychologického hlediska chápeme stres, jako stav nadměrného zatížení nebo ohrožení. Například neovlivnitelnost situace, nepředvídatelnost vzniku zátěžové situace, nepřiměřené nároky na sebe, životní změna, která vyžaduje značné přizpůsobení a subjektivně neřešitelné vnitřní konflikty.
V roce 1975 Hans Selye zavedl následující dělení psychologického stresu. Na eustres. Pod tím rozumíme pozitivní zátěž, která v přiměřené míře stimuluje jedince k vyšším nebo lepším výkonům. A na distres. Je to nadměrná psychická zátěž, která může jedince poškodit a vyvolat onemocnění či dokonce smrt.
O eustresu se dnes mluví, jako o tzv. prospěšném stresu. Jeho stěžejním aspektem je to, že se jedná situaci, kde máme vliv na události. Je pro nás řešitelná. Při vystavení se tomuto stresu, se tělo „nabudí“, a my se cítíme plní síly, rozhodnosti, aktivity. Je nám dobře. Proto takové situace dokonce i vyhledáváme. Setkáte se s ním často pod pojmem motivace.
Opakem toho je distres, tzv. zlý stres. Tomu jsme vystaveni v situacích, kde jsme bezmocní. Právě tento stres je ten „zabiják“. Ta bezmocnost ve stresových situacích je to, co nám způsobuje tzv. civilizační nemoci.
My, když mluvíme o stresu, jako takovém, máme většinou na mysli ten distres. Tlak, napětí, pocit ohrožení, strach a vše, kde jsme bezmocní. Proto také, když jsem se v nuceném klidu snažila pochopit, co se se mnou děje, první mě napadl právě ten distres. Ale ty průvodní pocity, jako nespokojenost s něčím, bezmocnost, neřešitelnost něčeho apod. jsem u sebe nenašla.
A pak mi to došlo. Je to opět můj starý model už od dětství. Já když se do něčeho nadchnu, a obzvláště, když to považuji za nějaké „dobro“ pro druhé, tak chytnu obrovské flow. A workoholičím. Mám toho plnou hlavu, vymýšlím, co ještě, a dělám od nevidím do nevidím. Vnitřní pohon je samozřejmě to moje nastavení. Chci být užitečná, chci to mít vše perfektní a rychle, a když je k tomu ještě uznání a obdiv, tak to jsem opravdu k nezastavení. Motivuje mě to, naplňuje, a úplně mi vypne zdravý rozum.
A do toho stavu jsem se poslední dobou ve svých aktivitách dostala. Ani ve snu mě nenapadlo, že je toho na mě moc. Že vyčerpávám svoje rezervy. Často se to stává sportovcům. Jsou nadšení, jak jim to jde, přepnou svoje síly a důsledkem jsou úrazy. Naše vnitřní nastavení nás takto upozorní, že jsme moc v úkolu a málo v pozornosti k sobě. Nejdřív pocítíme únavu, to lehce přemůžeme, a jedeme dál za svými plány. No a pak přijdou další signály. Úrazy, když přepínáme fyzičku, deprese, když tlačíme na emocionální rovině, vyhoření, nemoc. Příroda nemá ráda extrémy, a pokud člověk „nedostane rozum“, dokáže je řešit až drasticky.
Zkusme se teď nad tím zamyslet obecně. Co to znamená pro každého z nás.
Vždycky při stresové reakci i té malé, dochází k aktivaci organismu, která spotřebuje spoustu energie. Můžeme to škatulkovat, třídit na prospěšný a škodlivý stres, na mírný a život ohrožující, a další a další rozlišení. To jsou ale jen pojmy. Faktem je, že vždy vydáváme obrovské množství energie. Zkuste si jen tak představit, jak se v těle při nabuzení ve stresové reakci vše obrátí o 360 stupňů. Jak najednou nastoupí jiný režim, režim přežití. Že všechny ostatní funkce musí ustoupit do pozadí. Jaké úsilí musí naše tělo v dané chvíli vydat. Kolik energie se při tom spotřebuje. A kolik je jí zase potřeba, než se to uvede zpět do normálu. Je dokázané, že když to trvá déle, musíme dokonce sáhnout do svých životních rezerv. A ty se rychle vyčerpají. Tam nás ten náš pud přežití už skutečně musí zastavit. Ať už se jedná o to, co rozumově považujeme za dobré nebo o to, čím se trápíme. Naše tělo je zázračný „stroj“ a ví, jak se udržet při životě.
Já se poslední rok v své práci setkávám především s lidmi „bez energie“. V naprosté většině případů je to díky dlouhodobému distresu. Někdo ještě bojuje, někdo to vzdal a „chce jen klid“, někdo hledá cesty k úlevě, ať už prospěšné anebo víc nebo míň škodlivé, někde je už jen únava a rezignace. Je to o tom, že ten člověk má zoufale málo energie. Je v něm dlouhodobě vysoký stupeň přetížení, kdy není schopen efektivně fungovat.
Ideální by bylo, kdybychom už v době, kdy začneme vnímat přetížení, kdy cítíme, že je toho prostě příliš, se zastavili a zvážili rozdělení svých sil. Vždy je to o nerovnováze. Buď máme moc tělesných aktivit, nebo duševních, nebo příliš na něčem lpíme, příliš se něčím trápíme. Dáváme si málo času na regeneraci tělesných i duševních sil. Dáváme si málo lásky sobě, málo tolerance k sobě. Prostě někde „tlačíme na pilu.“ V této době je nejvyšší čas na zastavení toho všeho, co v nás běží a vykročení na cestu v souladu se svým JÁ. Pokud to člověk neudělá, zastaví nás náš pud sebezáchovy.
I tehdy se s tím dá pracovat, a napravit to. Ale dá to mnohem víc úsilí, a ne každý to pak už zvládne.
Příčin je spousta. Některé si sami uvědomujeme, některé ne, a některé si ani nechceme připustit. Stěžejní je ale právě ten všudypřítomný stres (distres i eustres) dnešního životního stylu a naše schopnost a síla mu čelit.
A co s tím?
Podíváme se na to příště, co se dá v různých stádiích stresového působení dělat. Co můžeme v dané chvíli udělat pro to, aby ten náš „zázračný stroj“ fungoval hladce, a s plným nasazením zvládal výzvy života.