aneb Co se děje v těle, co to pro nás znamená a co můžeme pro sebe udělat
Nejdříve trošku teorie. Ale opravdu jen trošičku, abychom si mohli uvědomit zásadní aspekt této problematiky, a to je spotřeba energie, a ohrožení z toho plynoucí.
Takže, co vyvolává stres?
Je to hrozba. Něco, co vnímáme jako nebezpečí. Může to být ohrožení fyzické, života, zdraví, zranění (tygr, auto, které se na mě řítí, ruka, která se napřahuje k úderu). Dále ohrožení emocionální. To se především týká vztahů (rozčílený rodič, partner, nepřátelský šéf, kolega). Dále ohrožení našich existenčních jistot (nebezpečí ztráty příjmu, majetku, zdraví). Je to ale také ohrožení, které si ani neuvědomujeme. Ohrožení imaginární (zprávy z médií, hororové a válečné filmy, negativní prognózy). Tolik hrubý nástin. Prakticky bych to zařadila do kolonky „Současný životní styl“.
Co se v nás děje, když smysly zachytí hrozbu?
V tom zlomku sekundy běží horká linka do amygdaly. Ta zalarmuje ostatní části mozku a ty vyvolají první reakci těla. Říkáme tomu adrenalinová reakce, znamená to úlek, zpocené ruce, zrychlený puls, vzestup tlaku. Toto vše probíhá automaticky, ještě předtím, než si uvědomíme, o co jde.
Teprve po aktivaci strachu se zařadí vědomá mysl.
Pokud to mozek vyhodnotí, že ohrožení není nebo minulo, utlumí amygdalu, a adrenalinová reakce ustoupí. V opačném případě se aktivuje neurohumorální stresová osa (mozková kůra – hypotalamus – hypofýza – nadledvinky – sympatický nervový systém – až k ovlivnění orgánů a tkání). Mozek, který vyhodnocuje zátěž, řídí nejen chování, které má za cíl tuto zátěž překonat, ale zároveň vyvolává v těle fyziologické reakce, umožňující krátkodobě aktivovat rezervy pro útěk nebo boj. Posílí se všechny životní funkce, které slouží k odvrácení hrozby a oslabí se všechny ostatní. Tak, aby člověk měl, co nejvíce síly čelit tomu, co ho ohrožuje.
Posledním krokem v procesu je zpětná vazba do hypofýzy. Tak se reguluje další průběh – pokračování nebo zastavení stresové reakce.
Když toto proběhne, mluvíme o stresu prvního stupně.
Je to přirozená reakce člověka, která nám umožnila přežít, a tělo je na ni nastavené. Když nastane stresující situace, tělo/mozek odčerpávají krev z povrchových částí těla. Prioritou se stává „útok nebo útěk“ a krev se nahrne do svalů, které tuto činnost zajišťují. V tomto stavu klesá mentální aktivita, jsme mentálně, emocionálně i fyzicky strnulí. Člověk je stěží schopen konat.
V tomto stavu, je třeba POSTARAT SE O SEBE. Zastavit se, dýchat, uklidnit se, napít vody a dopřát si čas k získání ztracené rovnováhy. Nejlepší je vyspat se.
Horší je to, když jsme stresu vystaveni hodiny nebo dny. To už není přirozený stav a naše tělo to těžko nese. Toto období je často spojené s úrazy – tělo nás chce „zastavit“. Vnímáme „že je toho moc“, jsme hyperaktivní nebo naopak neschopní akce, ochromení. Když by se nám podařilo v tomto stavu zastavit se, a podívat se na sebe z nadhledu, vnímali bychom obrovské přetížení.
Co se děje? Jedná se o situaci, která se nám neřeší. Buď v ní zůstáváme záměrně (to by se dalo označit tím eustresem, o němž jsem psala minule), anebo je ta situace pro nás v dané době neřešitelná, jsme v ní bezmocní (distres). Tělo hlásí zpětnou vazbu do hypofýzy, že ohrožení trvá a mozek spouští znovu a znovu neurohumorální stresovou osu.
Mluvíme o druhém stupni stresu. Stresová reakce odčerpává obrovské množství energie a chemické reakce, vyvolané stresem ovlivní naše vnímání do hloubky. Tady už JE POTŘEBA TO ZÁSADNÍM ZPŮSOBEM ŘEŠIT. Určitě dělat vše pro obnovení sil a načerpání energie tzn. odpočinek, relaxaci, hodně vody, meditaci a uklidnění, prostě cokoliv, co pomůže snížit to přetížení. Ale to nestačí. Skutečnou příčinou je, že uvnitř nás je nějaký nevyřešený problém. Něco, co už dál bytostně nechceme. To je ten stesor, a ten je třeba odstranit/vyřešit.
Nejdříve musíme odblokovat negativní náboj, který je spojený s příčinou stresu a okamžitě udělat volbu, která vede k pozitivnímu jednání. Tento proces uvolnění bloků a nového naprogramování v mysli je předmětem kineziologie One Brain.
Třetím stupněm stresu označujeme stav člověka, když problémy trvají dlouho, měsíc a víc. Dostavuje se fáze vyčerpání, která je přímým důsledkem dlouhodobého zvládání stresu. Vyčerpávají se záložní zdroje energie, které jsou nutné pro zajištění běžných tělesných pochodů, jako je zažívání a anabolismus. To vede ke snížené kvalitě života, a následně k psychosomatickým onemocněním.
V tomto stavu už to člověk sám nezvládá. NEZBÝVÁ NEŽ VYHLEDAT POMOC. Zde je nutné odblokovat negativní aspekty minulosti. Je to dlouhý proces, ale je to řešitelné. Bezpodmínečně ale musíte mít odhodlání ke změně a následně udělat potřebné kroky. Druhou cestou jsou pak už jen léky na úlevu.
Já se ve své práci, teď po těch dvou letech, kdy žijeme ve změněné realitě, která je vysoce stresující, setkávám především s lidmi ve třetím stádiu stresu. Pokud se člověk dostane do tohoto stadia, má dvě cesty. Jedna, ta fatální, je rezignace. Tu zvolí ten, kdo má obranný model „oběť“ a hledá „viníky“, za to, co se mu děje. Ta druhá cesta vede nahoru. Je to cesta hledání řešení. Tu volí ten, kdo převzal za sebe odpovědnost. Ta je samozřejmě lepší. Jen někdy jsme ve stavu ochromení situací, že ani nejsme schopni se odhodlat. A to je právě první krok, který řešíme – uvolnit napětí a snížit přetížení, aby člověk měl energii bojovat.
Hodně se mluví o odolnosti vůči stresu. Dokonce, pokud půjdete do zaměstnání, kde budete pracovat s lidmi, jedním z předmětů, které budete prokazovat, je právě Vaše „odolnost vůči stresu“. Co to je, kde se tvoří a jak ji můžete u sebe zvýšit, na to se zaměříme příště.