aneb Proč vlastně u sebe něco měnit
Minule jsem psala o základním nastavení každého z nás. Jen tak ťuknutím. Bylo by to dlouhé téma a to nechci. To rozdělení naší „letory“, co jsem použila, pochází již ze starého Řecka, od Hippokrata, nejslavnějšího lékaře starověku. Ze starého Řecka také pochází výzva Γνῶθι σαυτόν – Poznej sám sebe; byla vytesána nad vchodem do Delfské věštírny.
Je zajímavé, jak tato moudra jsou stále aktuální. A jak málo jsme se v poznání sebe sama a smyslu života posunuli.
Ale už hodně toho víme, a můžeme pro sebe využít. Ovšem, pokud opravdu chceme. Velmi často se tak děje, až nás okolnosti donutí. Až přijde nemoc, tragédie, anebo už prostě v tom „způsobu života“, který právě žijeme, nemůžeme vydržet, a chceme z toho urputně pryč.
Já jsem přítelem prevence. Zanalyzovat a řešit, než dojde k nejhoršímu. Takže, už když mi něco nesedí, hledám proč, a hlavně, co s tím. A to řešení, aby bylo jemné a nenásilné. Nic se nebouralo, nic se neznehodnotilo. Protože člověk nikdy neví, co k čemu je dobré?
A proč bychom měli u sebe něco měnit?
Jsou dva důvody.
První. Protože se chci cítit a mít lépe, než se mám teď.
Druhý. Protože nejsme spokojení. Protože nejsme šťastní. Protože život, jaký žijeme, nám nevyhovuje.
Jak se to projevuje?
To první je taková jakási nespokojenost. To je pozitivní. Kdyby homo sapiens byl spokojený, tak by zůstal někde v kožešinách v jeskyních, anebo by už dávno nebyl. Nespokojenost je důvodem k pozitivní změně. Vítejme ji tedy jako příslib na lepší já, a tím i na lepší budoucí časy. Je to o posunutí laťky těch svých schopností a možností, a tím o uvolnění vesmírných darů. Tu si teď řeším sama u sebe a je to úžasná cesta.
To druhé je také nespokojenost. Ale je jiná. Je to nespokojenost, která bolí. Začíná nejdřív pocitem. Cítíme, že nám něco nevyhovuje, pak nám to vadí, a pak už to fakt nechceme. To protestuje náš „zdravý rozum“. Když s tím nic neudělám, tak začne protestovat tělo. V první fázi je to únava. Cítím se bez energie. S tím je spojené, že nemám nadšení. Pak to jde dál. Ztrácím chuť do prožitků, chuť něco podniknout. Chuť něco změnit, ta už je naprosto pryč. Právě naopak se začnu držet toho stabilního, známého. Ať už mi to nevyhovuje sebevíc. No a pak už začne tělo opravdu „křičet“. Přijdou nemoci. Je to o bolesti tu a tady, o častých nachlazeních, poruchách tělesných funkcí, až po vážné duševní nebo tělesné nemoci. To řeším u svých klientů. Člověk většinou opravdu začne něco dělat, až když musí. Tak to bylo kdysi i u mě. Až to začalo být opravdu nesnesitelné a já cítila, že už by to mohlo jít i do nemoci, teprve pak jsem udělala rozhodnutí a šla do změny.
Tak jak na tu prevenci anebo nutnost?
Nejdřív si potřebujeme uvědomit a připustit možnost změny. A to sice změny v sobě. Ne v okolním světě. Ten se logicky měnit nebude. Lidé kolem budou dál jednat tak, jak jednají. Věci se budou dít, tak jak se dějí. Svět a společnost bude fungovat, tak jak funguje. To prostě nezměním. To je realita. Mohu jen změnit svůj přístup k tomu tak, abych to dovedla pro sebe využít anebo tomu čelit.
A tady nastupuje to moto „Poznej sám sebe“.
První krok je uvědomění. Potřebuji se zastavit v tom kruhu, ve kterém se točím, a uvědomit si, co opravdu chci a co opravdu nechci. Dále potřebuji vědět, co mám k dispozici. Své silné a slabé stránky. Své modely, podle kterých funguju. Tady není vůbec marné podívat se na rodiče a na předky, a zamyslet se, co dělám jako oni. Protože tyto modely si neseme s sebou ze své rodiny. Vytvořily se v našem dětství. A za třetí, potřebuji si dovolit je posunout ve svůj prospěch.
Uvědomění toho, co opravdu chci a co nechci, považuji asi za to nejtěžší. My si totiž strašně moc sami sobě lžeme. Nevědomě samozřejmě. Je strašně těžké se dostat k sobě samému, a uvědomit si tu skutečnou pravdu, bez všech těch nánosů výchovy, společenských norem a kulturních zvyklostí. Že mám právo vyjadřovat své pocity. Že mám právo být sama sebou. Že mám právo a vyšší povinnost jít za svým naplněním, za svým posláním, za svým štěstím. A ne, že musím být hodná, obětavá, pracovitá, úspěšná, chytrá, vážená, to vše podle společenských norem. Koukněte na ty normy. Dyť ony se za můj život už třikrát zásadním způsobem změnily. A já naivka podle nich žila. Tu pravdu máme každý v sobě. Velmi dobře si uvědomujeme, kdy je co na úkor druhých a máme sílu to nepoužít. Velmi dobře víme, kdy nikoho neomezujeme, nikomu neškodíme, a tudíž můžeme jednat podle svého. A také máme volbu dobrovolně nepoužít to dávání sebe sama na úkor zevního efektu, o kterém nás učili, že to je to správné. A použít takto ušetřenou svoji sílu pro dobro, které chci dávat sobě nebo třeba i ostatním, ale jen podle svého uvážení.
A ty naše slabé a silné stránky?
Ony vlastně nejsou silné a slabé. Ony prostě jsou. Jsou to zase jen nálepky těch společenských norem a zvyklostí. Vždyť ve skutečnosti je to celá naše osobnost. Jsou to naše základní modely myšlení a chování. My si jen myslíme, že jsou to naše slabiny nebo naše výhody, protože jim nerozumíme a neumíme s nimi pracovat. Ve skutečnosti je jen v našich rukách, které z nich využijeme, kterých se zbavíme, a které přeprogramujeme podle svých potřeb.
Jak?
Ve velké části technik „práce na sobě“ se setkávám se sebeovládáním. Se snahou trénovat vytoužené modely myšlení a chování tak, aby nahradily ty nevyhovující. Ano, úsilím to opravdu jde a člověk toho moc dokáže. V běžných situacích budete pak více nebo méně jednat tak, jak chcete a potřebujete. Ale pokud se Vám ty základní modely nepodaří opravdu z gruntu přepsat, ve stresu nastoupí automaticky ten starý uložený v podvědomí. Pořád tam je, a bere vám energii, bere vám vnitřní sebejistotu a stabilitu. A po čase vypluje ze skrytu opět nespokojenost. Třeba zase s něčím jiným.
Jediná možnost je uvolnit je a přeprogramovat. Jedině tak získáte integritu vaší osobnosti, sílu a svobodu rozhodování. Vzpomeňte na ty „objížďky“ a pomyslete, kolik životní síly a volnosti vám berou. Kolik energie vás stojí.
Více o energiích si povíme příště. Energie je všechno. Bez energie zůstává jen tělesná schránka, život zmizel.
Tak, jak to udělat, aby ten Život s velkým Ž opravdu byl? Aby se opravdu naplno žil? Aby byl vášnivý, nadšený, naplněný, a třeba i občas smutný a uplakaný. Aby prostě byl se vším všudy. A aby mnohem víc bylo toho pozitivního. Já věřím na to lepší. Když bude život takový, jaký nám ho vesmír věnoval, tak bude rozhodně převládat to dobré. Příroda nemá ráda extrémy a je pozitivní. Dokáže se zvednout, rozkvést, naplnit, rozzářit. A my jsme její nedílnou součástí. Není přirozené, abychom my lidé fungovali tak složitě, náročně a destruktivně, jak jsme si to sami doteď nastavili.
A co říkáte na tenhle „dušičkový“ vitamín pro duši s vůní „Odevzdání“ (úžasně vonící vykuřovadlo od Elišky z Očistných vůní )?
